Výchova dětí

Život outsidera

Dětství… Nedílná součást života, na kterou po celý život vzpomínáme. Někteří v dobrém, jiní naopak. Mnozí by se s nostalgickou slzou v oku do těch let rádi vrátili. Někdo se dokonce pokouší zcela zapomenout. A o těchto lidech bude dnešní článek. O lidech, kteří denně trpí při vzpomínce na věci minulé a snaží se je vytěsnit ze svého života. Bohužel mnohdy docílí pouze toho, že zapomenou na všechny pozitivní chvíle, zatímco ty ošklivé zůstávají v živé paměti a visí nad jejich životy jako velký černý vykřičník. Celé dětství tím splývá v jediné a tvoří v nich negativní odraz minulosti.

V dětství je člověk nejzranitelnější a nejlépe pochytává nové poznatky. Tvoří se základ pro budoucí život. Když budete malému dítěti denně opakovat, že je naprosto neschopné, hloupé, tlusté, apod., uvěří tomu a přesně tak se bude cítit po zbytek svého života. Budete-li jej ponižovat a bít, s největší pravděpodobností tak začne konat také a vybere si k tomu slabšího člověka. Nebo naopak nikomu neublíží, jelikož toho nebude sám schopen, ale beznaděj či nenávist (nebo obojí) v něm porostou jako zhoubný nádor. Záleží na nátuře daného člověka, jakým směrem se začne jeho osobnost vyvíjet.

Mnoho dětí žije v chladném rodinném zázemí, kde je slovo láska cizím pojmem. Když se přidají neúměrné tělesné tresty a ponižování, zvláště u citlivého jedince se vytváří začarovaný kruh. A právě tady, v nepříliš spokojeném rodinném zázemí, může začít život outsidera. Dítě je uzavřené do sebe, čehož si začnou všímat jeho vrstevníci. Je velice zajímavé, ale bohužel znepokojivé, že mnozí (a nemusí se jednat bezpodmínečně o děti) než aby utrápenému člověku pomohli, tak si do něj ještě s chutí „kopnou“. Když má člověk svých starostí dost, vyhýbá se kolektivu a je spíše uzavřený. Pro ostatní zkrátka jiný. A když je někdo v kolektivu jakýmkoliv způsobem jiný, zákonitě skončí na pranýři. Výsměch, urážky, ponižování, až fyzické útoky, což vede k nechuti chodit do školy, neomluveným hodinám a zhoršení prospěchu, čímž se zase vyostřuje rodinná situace. Rodiče své dítě za nekázeň či špatný prospěch trestají. Introvert většinou nic o situaci ve škole neřekne. Změna školy většinou moc nepomáhá, jelikož do kolektivu přichází daný človíček jako „ten nový“ a navíc se brzy opět ukáže, že je jiný. Výskyt ranního zvracení v souvislosti s navštěvováním školy by mělo být pro rodiče alarmující, jelikož bývá příznakem toho, že je něco v nepořádku.

Období dospívání a zrání. Pokud dítě dosud neskončilo na dětské psychiatrii, nyní je vystaveno riziku hospitalizace o to více. Zvláště pak, přidruží-li se ke stávající situaci citové problémy spojené s dospíváním. Ne každý „outsider“ skončí na psychiatrickém oddělení. Všechny případy jsou individuální. Někdo má problémy jen doma, jiný jen ve škole. A někdo má problémy všude, kam vkročí. Pokud k hospitalizaci na dětské psychiatrii dojde, existují pro to tři hlavní důvody. Prvním důvodem bývá konfliktní jednání dítěte: útěky, záškoláctví, agresivita aj. Druhým naopak uzavřenost a depresivní ladění, úzkost. Třetím pochopitelně organické postižení či skutečná duševní porucha. Jak se situace vyvíjí zde? Agresivní jedinec má šanci stát se pro ostatní tzv. „kápo“. Já se však zaměřím spíše na uzavřeného jedince. Jestliže trpí v každém kolektivu, bude trpět i zde. Ti silnější si na něm začnou kompenzovat svoje vlastní ego a nic se tím nevyřeší. Otloukánek zůstane otloukánkem, bohužel. Proto by personál měl být velice obezřetný a tyto děti od sebe oddělovat. Hlavně proto, aby se předešlo konfliktním situacím. Není dobré, aby agresor sdílel jeden pokoj s obětí. Jestliže k šikaně dochází ve třídě „normálních“ dětí, tak v takových zařízeních to zřejmě nebude jiné.

Když jedinec prožívá život podoben tomuto nákresu (který, jak už jsem psala, nemusí být stejný, jelikož je každý individuální), přinese si s sebou do dospělosti následky. Zejména v podobě sociální izolace. To souvisí s osamělostí, vyhýbání se lidem jako celku a neschopností najít si vhodného partnera. Mnohdy taková izolace může postupem času s přibývajícími „kopanci“ přerůst v obecnou nenávist ke všem lidem (misantropii). A ta vede v lepším případě k osamělému životu a vyhýbání se společnosti, v tom horším případě k destruktivnímu myšlení (sebevraždě, či vraždě). Pokud sebevrah nenechá dopis na rozloučenou, těžko se něco dozvíme o jeho životě a co jej k činu vedlo. U vraha se o jeho dětství dozvídáme prostřednictvím životopisných knih či novinových článků. Ale vzhledem k tomu, že takové případy stále existují a dokonce jich i přibývá, na podobné záležitosti není příliš kladen důraz. Přitom šikana, týrání dětí a násilí v jakékoliv jiné podobě nás obklopuje. Jako by nás žádalo, abychom nebyli tolik zaslepení.

Kdo je na vině? Takové lidi tvoří zase jen lidé. Zejména svou nevšímavostí, zaujatostí, předsudky a vytěsňováním všech, kteří se vymykají určitému „normálu“. Ale kdo má právo tvrdit, co je normální? Většina? Společnost? Neměli bychom to být my, kdo bude chápat lidskou individualitu a výjimečnost? Trestná činnost omluvitelná není. Ale když se blíže podíváte na profil trestaného, můžete zjistit důležité informace o jeho předešlém životě. Dle mého názoru se zlé dítě nenarodí. Pokud nejde o nějakou těžkou vrozenou deviantní nebo patologickou poruchu, pak je každý čerstvě narozený človíček nepopsaným listem papíru. Co na něm bude stát při jeho vstupu do dospělosti, jsme zodpovědní my: rodiče, spolužáci, učitelé, sousedé, známí a také naprosto cizí lidé. Proti špatné výchově společnosti se dá bojovat jediným způsobem: přestat před ní zavírat oči. Nikdy totiž nevíme, kdy se vinou jiných něco přihodí nevinným. 

Previous ArticleNext Article