Historie

Záhada jménem Anastasia

Možná zemřela v dešti kulek, možná se jí podařilo uprchnout a spokojeně si žije někde v ústraní. Těch možná je v jejím příběhu nespočet. Její smrt nebyla nikdy zcela objasněna a inspiruje nejen filmové tvůrce, ale i podvodníky a lháře. Jedna z největších záhad historie nese jméno ruská vévodkyně Anastasia.


{snippet ad5}Je počátek roku 1920, v Berlíně na břehu řeky Sprevy stojí mladá žena. Zoufalá a bezradná. Její trápení může ukončit snad jen ten skok. Všímá si jí mladý policista a okamžitě zasahuje. Za mladou ženou se bez váhání vrhá do ledové vody, vytahuje ji na břeh a zachraňuje jí život. Ona se brání, rve si vlasy a jako v pomatení smyslů ho prosí, ať ji nechá být. Na otázku, proč skočila do řeky, jen něco nesouvisle mumlá. Nakonec mladá žena končí v ústavu pro choromyslné, kde jí je diagnostikována duševní choroba depresivní povahy. Po nějaké době si ale v časopise všímá snímku Romanovců a prohlašuje, že se jí vrací paměť. „Jsem Anastasia,“ prohlašuje. Kulky, které zabily její rodiče a sestry, a které měly zabít i ji, se odrazily od diamantů v korzetu a jeden ze strážných jí pomohl uprchnout. Své příbuzné se pak vydala hledat do Německa, kde ji prožité trauma dohnalo k sebevraždě. Toto prohlášení samozřejmě vyvolalo zděšení. Příbuzní a známí carské rodiny si ji přijeli prohlédnout, ale na tom, zda se skutečně jedná o Anastasii, se neshodli. Žena nakonec přijala jméno Anna Andersonová a během nadcházejících šedesáti let přiváděla do rozpaků celý svět. Jejím případem se dokonce zabývaly soudy, ale pro nedostatek důkazu nebyly s to dospět k jednoznačnému závěru a Anna nakonec zemřela v osamění a zahalena rouškou tajemství. Poslední slovo až na počátku 90. let minulého století snad měla moderní věda.

Snad. Annino tělo bylo po její smrti zpopelněno, ale v nemocnici (prý zcela náhodou) zůstalo její střevo, které jí bylo operováno, což je samo o sobě další záhadou. Každopádně na základě genetického srovnání s ostatky Romanovců bylo prokázáno, že střevo Anastasii nepatřilo. Ale co když to nebylo její střevo?

Bylo to krásné děvčátko

Bylo to ale krásné děvčátko, které si brzy podmanilo celou carskou rodinu i návštěvníky sanktpetěrburského dvora. Čtvrtá z dcer carského páru Mikuláše II. a Alexandry „Její císařské veličenstvo, velkovévodkyně Anastasia Nikolajevna“ se narodila krátce pro rozbřesku 18. června roku 1901. Zatímco její sestry Olga, Tatiana a Marie si potrpěly na důstojnosti, ona se jimi vůbec nezatěžovala a brzy si vysloužila přezdívku „vtipálek“. V roce 1904 pak přišel na svět vymodlený syn Alexej a vypadalo to, že další třísetleté vládě Romanovců nestojí nic v cestě. Tato idylka ale neměla dlouhé trvání. Careviče postihla zhoubná hemofilie, staletá říše se začala bořit a v roce 1914 ekonomicky rozvrácená země vstoupila do války. V březnu roku 1917 je car zbaven moci a říše se rozpadá. K moci se dostává Alexandr Kerenský, který rodinu zavírá do domácího vězení v Carském Selu, odkud se v srpnu roku 1917 vydává na Sibiř. Rychlý zvrat situace nabírá v dubnu roku 1918. V čele státu stojí již Vladimír Iljič Lenin, který se děsí toho, že bělogvardějci chtějí cara osvobodit. Nejdříve Mikuláše s Alexandrou a Marií a posléze i ostatní nechává eskortovat do Jekatěringburgu, kde je rodina ubytována v jednopatrovém domě s okny natřenými na bílo. Jedí suchý chléb, pijí hořký černý čaj, ven vycházejí pouze jednou denně. A strážní se jaksepatří vyžívají v jejich ponižování. „Víme, že náš osud je blíž a blíž, ale naše duše jsou v pokoji. Vše, co se stane, je jen a jen vůle boží,“ napsala tenkrát osmnáctiletá Anastasia v dopise své přítelkyni, který se zachránil. Jakoby tušila, že v noci ze 17. na 18. července bude osud její a jejích blízkých zpečetěn.

O půlnoci ze 17. na 18. července roku 1918 sedmnáctiletou Anastasii probouzí střelba. Do pokoje vbíhají strážní, přikazují jí, aby se oblékla, a odvádějí ji do sklepa. Do místnosti pak vstupuje důstojník s několika vojáky, z papíru předčítá rozkaz o popravě a cara na místě zastřelí. Smrtící střela zasahuje i carevnu, ale jejím dcerám se kulky jakoby zázrakem vyhýbají. Život jim zachraňují drahokamy všité do korzetů, které působí jako neprůstřelné vesty. Vojáci však nemají slitování a spolu s bratrem, lékařem a sloužícími je dobíjejí bajonety. Tak dějiny popisují takzvané vyvraždění Romanovců, ruské dynastie vládnoucí v Rusku po celá tři staletí. Hrůzný čin je však dodnes zahalen tajemstvím.

Týden po vraždě Jekatěringburg dobývají bělogvardějci, těla však nenacházejí, o popravě dětí a carevny se nezmiňují ani bolševici a celý podzim ještě vyjednávají s Německem o jejich vydání! Carevna spolu s rodinou se však neobjevila a jasno do případu vnesly až zbytky velkého ohně v blízkosti opuštěné šachty v lednu 1919 v lese za Jekatěrinburgem. Nalezena byla Alexandřina perlová náušnice, přezka z Mikulášova opasku a sponka z Alexejovy čapky. Lidské ostatky se ale nenašly, v popelu byl nalezen jen useknutý prst ženy ve středním věku. Tato fakta však nic nezměnila na závěru původních vyšetřovatelů, že rodina Romanovců byla vyvražděna. Vyvstává logická otázka, proč, když se car dávno před tím vzdal trůnu a od revoluce v listopadu 1917 uplynulo několik měsíců. Bylo to proto, že bolševici dosáhli revolucí moci, ale ne všichni Rusové novou vládu přijali s nadšením. Zákonitě vypukla občanská válka, ve které bojovali „bílí“ proti „rudým“, proti bolševikům. Bolševici se samozřejmě obávali, že město dobudou protivníci a car znovu usedne na trůn, proto Mikuláš II. i s rodinou musel zemřít.

{snippet ad1}
Anastasia přežila?

Tímto ale příběh stále nekončí. Poté, co byly ostatky carské rodiny pohřbeny, byly zahájeny nové diskuze. Jeden z nejrenomovanějších bulharských antropologů například přišel s tvrzením, že Anastasia a Alexej žili a zemřeli v Bulharsku pod jmény Eleonora Albertová a George Žudin. Měli přebývat ve vesnici Gabarevo, kde byli známí jako velmi inteligentní a tiší lidé. Dochované dopisy Anastasie – Eleonory při grafologické analýze ukázaly velkou podobu mezi jejím a velkokněžniným rukopisem a správnost potvrdila i nejznámější bulharská věštkyně. Z Anastasie se ze dne na den stala hrdinka a začaly se o ní točit filmy – před deseti lety dokonce animovaný. Mimochodem, po hraném díle s Ingrid Bergmannovou už druhý. A co přesvědčivý příběh zoufalé ženy na břehu Sprevy? Byla ona Anastasií? I to je možné. Kdo ví, možná se šťastného konce doopravdy dočkáme. Vzhledem k tomu, že Anastasiiny ostatky nikdy nebyly nalezeny, není vyloučeno, že se jí skutečně podařilo uprchnout a spokojeně si žila v ústraní v nějakém klášteře. Pravost údajných Alexejových dcer se zřejmě potvrdit ani vyvrátit nepodaří.

Byla energická a divoká. Občas se stávalo, že jí musel poručit sám car, aby se uklidnila. Měla ráda malování, fialkové parfémy, pikniky a svého malého pejska. Ale nebyla chtěným dítětem.

Velkovévodkyně začaly horečnatě všívat diamanty, perly a rubíny, které stačily zachránit, do svých korzetů. Dodnes není jasné, jestli Anastasii tento příkaz zachránil život nebo prodloužil její utrpení. Rodina v té době prožívala maximální štěstí, car s carevnou se dokonce vyhýbali opulentním obědům a večírkům, které v té době St. Petěrsburk zažíval snad každý den, a plně se věnovali jen dětem. Carevna se s nimi dokonce učila a svým dcerám zařídila jazykovou výchovu. Učení ale malou Anastasii moc nebavilo. Jeden z jejích učitelů si prý do svého deníku poznamenal, že Anastasia byla „líným žákem“, ale jejímu kouzlu ani on neodolal. „Strnulé tváře dvořanů se pokaždé rozzářily, když Anastasia vstoupila do dveří. Jejím žertíkům a hloupostem prostě nebylo možné odolat,“ zapsal si do deníku muž, kterému jen o pár let později připadla v případu Anastasia jedna z nejtragičtějších úloh. Angličtinář Charles Gibbes si zapamatoval, jak se ho slečna arcivévodkyně pokoušela podplatit obrovskými kyticemi, aby byl shovívavý na její slohové úkoly. Ona totiž mnohem raději než nad úkoly sedávala nad náčrtníkem. Některé její kresby se zachovaly dodnes. Zachytila v nich carevnu v nádherných plesových šatech, své učitele nebo samu sebe. Zbožňovala i fotografování, a když byly po dlouhých desetiletích odtajněny sovětské archívy, spatřily světlo světa snímky, na nichž plete, jezdí na kole a předvádí směšné pózy.

Alexandřin bratr, velkovévoda Ernst Ludwig Hesenský, dokonce prohlásil, že jeho neteř je v bezpečí. Proti byli Mikulášova sestra velkokněžna Olga, Alexandřina sestra princezna Irena Pruská a učitel Pierre Gilliard. Další členové rodiny ale byli přesvědčeni o tom, že se jedná o skutečnou Anastasii a poukazovali na mnoho intimních podrobností o životě Romanovců, které prý nemůže znát nikdo jiný než její člen.

Alexej agentem CIA

„Anna nebyla jedinou, kterou kromě slávy lákalo velké rodinné bohatství, carských potomků se od 20. let vyrojilo několik,“ stojí v historických spisech. Za Alexeje se například vydával jakýsi Michael Goleniewski, který byl na počátku 60. let minulého století zástupcem šéfa polské vojenské kontrarozvědky a přivydělával si jako dvojitý agent pro CIA. A v 80. letech se na světlo dostaly další informace. Jednomu z bývalých ruských policejních vyšetřovatelů Gelymu Rjabovovi se podařilo získat záznam s detailním popisem způsobu, jakým byla carská rodina sprovozena ze světa: po střelbě a ranách bajonety byla mrtvá těla hozena spolu s ručními granáty do šachty dolu, v němž se později nalezla i kostra kokršpaněla Jimiho. Výbuchy měly mrtvá těla nadobro sprovodit ze světa, ale to se nepodařilo. Těla byla opět vyndána, rozleptána kyselinou a převezena na jiné místo. Rjabov tenkrát nesměl pátrat oficiálně, za pomoci místního geologa se proto vždy po setmění pokoušel najít změny krajiny, které by mohly znamenat, že se pod zemí nachází hrob. Kosti se jim skutečně podařilo najít. Průzkum dohromady devíti nalezených koster provedli státem jmenovaní ruští archeologové. Tým britských vědců poté pravost ostatků na 98% potvrdil. Zdálo by se tedy, že velká záhada 20. století je objasněna. To ale není pravda. Oněch devět nalezených koster patřilo Mikulášovi, Alexandře, třem dcerám, lékaři a třem sloužícím. Těla Alexeje a Anastasie chyběla!

 

Previous ArticleNext Article