Foto, video

Vzpomínky

Nad rodinnými alby sedávám často. Přesněji vždy, když mi na mysli vytane můj muž, s nímž mi bylo vždycky tak krásně, než mi udělal to, co mi udělal. Než mi provedl to, co mu do nejdelší smrti nedokážu odpustit, byť víceméně neprávem. Protože za to mohl i nemohl.

Nad alby vzpomínám na jeden ze svých nejšťastnějších okamžiků v životě. Na mé ranní přípravy coby nevěsty. To byla taková krásná chvíle! Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že mi udělá to, co mi udělal.

Vzpomínám na fotografování našeho příjezdu ke svatebnímu obřadu. Na okamžik, kdy byl začátek naší další společné cesty životem už na spadnutí. Cesty, jež byla sice někdy trnitou, povětšinou však procházkou růžovým sadem.

Jak jen se kochávám pohledem na snímky z průběhu svatebního obřadu! Na první novomanželské políbení před oltářem, při němž mi ani nevytanulo na mysli, že se stane to, co se stalo.

A jak jen smutek v duši zahánějícími jsou skupinové fotografie rozveselených svatebčanů! Ani nikdo z nich si zřejmě v té chvíli nepřipouštěl to, co mi v budoucnu provede.

A jak jen mě laská pohled na náš portrét coby novomanželů! Na snímky z průběhu svatební hostiny! Copak může být něco krásnějšího?

Jako v ráji jsem se při naší tehdejší svatbě cítila. Věřila jsem, že spolu budeme navěky, že mě nikdy neopustí.

A on mě opustil. Sice za to vlastně až tak úplně nemohl, protože to jednou přijít muselo, ale kdyby býval sportoval, nekouřil a nepřejídal se, nemusel mě opustit tak záhy. Už po padesáti letech společné cesty životem.

A tak si jenom prohlížím snímky od www.mahrdy.cz. To nejkrásnější, co mi po něm zbylo. Po něm, jehož mi vzala sokyně zvaná „zubatá“ již krátce po osmdesátce.

Previous ArticleNext Article