Vztahy

Vzdávám HOLD přátelství

„Tak si představ, našla jsem přes Facebook Pepka. To je let, co jsme se neviděli. A kupodivu mě nepoznal… Ale docela hezky jsme si popovídali přes chat," vyprávím nadšeně svému muži, když se vrátil z práce. Společně jsme ještě prohlédli jeho fotoalba a zavzpomínali na krásné časy společných vandrů a různých skautských akcí.

V noci, když jako každá kojící matka mám spousty času na přemýšlení, jsem ve vzpomínkách probírala své přátele a kamarády a děkovala za to, že i když jich dnes v našem životě není mnoho, jsou tam… a každému, ať už je to „jen“ kamarád nebo je to „přítel“, patří určité místo v našem srdci a myšlenkách.

Kamarádka ze školky

Říkávaly jsme si Džordža. Známe se, ani nevím od kolika měsíců. Její maminka byla mojí „tetou“ v jesličkách. Chodily jsme spolu do školky. A když jsem první školní den zjistila, že ona bude chodit do B a já do A, tak jsem odmítla chodit do školy! Chvíli na to jsem se z našeho městečka odstěhovala. Nějaký čas jsme si vydržely psát, sem tam jsme se navštěvovaly. Ale život nás každou odvál do jiné části Evropy. A opět jsme se našly po – vážně to mám napsat? Opět jsme se našly po téměř 25 letech! Díky Facebooku, že máš tuto kouzelnou moc.

Kamarádka na dopisování

Jmenuje se Doreén a známe se od páté třídy základní školy. Tenkrát bylo naše házenkářské družstvo pozváno na turnaj do NDR a holčiny si tam mezi sebou vyměňovaly adresy. Já si vybrala právě tu Doreén. A tak vzniklo kamarádství, které trvá dodnes. Pravda, v době základní školy jsme si psávaly poměrně hodně často. Naše rodiny se navštěvovaly, trávily jsme společně dovolené. Ale i zde zafungoval čas a život sám. Ji odvál na druhý konec Německa a mě vál sem tam po vlastech českých. Přesto jsme díky mailům a SMS stále v kontaktu. Takže celých – ta čísla mi činí opravdu velké potíže! Známe se a píšeme si celých 26 let.

Kamarádka ze základní školy

Během základní školy jsem se více sblížila s dalšími třemi děvčaty – Monika, Jana, Eva. Navštěvovaly jsme se, slavily společně narozeniny, jednoduše se kamarádily. Střední škola nás rozdělila a bohužel Evu nám vzala úplně. Zprávy o ní jsou od té doby velmi sporadické. Ale my tři s Monikou a Janou jsme se v době vysoké školy opět více kontaktovaly a od té doby, co jsme se všechny sešly v Praze a jejím okolí, se vídáme více méně pravidelně. Není to o tom, že bychom se vídaly každý týden, ale voláme si, píšeme si, vídáme se tak často, jak nám to naše rodiny a přibývající počet dětí dovolují.

Kamarádka nyní nejbližší

Poprvé jsme se potkaly, když místní bratrská církev pořádala sbírku na pomoc postiženým povodněmi. Podruhé jsme se tak nějak více setkaly, když jsme obě ve stejnou dobu čekaly naše druhorozené… A od té doby se z ní postupně stal člověk téměř nejbližší. Ví o našem životě více než naše vlastní rodiny. Je jediná, které naše děti svěřím zcela bez obav a starostí, bez nichž se neobejdu u kterékoliv jiné osoby (bohužel i u babiček). Určitě bych našla ještě mnoho, mnoho pozitivního, co bych o ní mohla napsat. Ale vím, že jí stačí říci: „Jani, díky za to, že tě mám. Mám tě moc ráda a vážím si všeho, co pro nás děláš“.

Na konkrétních příkladech jsem uvedla různé druhy kamarádů a přátel, kteří figurují v našem životě. Je jich mnoho dalších. Kamarádi, které známe z internetu, z různých zájmových portálů nebo skupin, lidí postižených stejnou chorobou zvanou velorex, karavany apod. Kamarádi, které známe z dob vandrování a skautování a se kterými nás váže mnoho krásných vzpomínek.

Mám v té naší hektické době často špatné svědomí z toho, že našim kamarádům a přátelům nevěnujeme tolik času, kolik by si zasloužili. Ale znáte to sami – práce, rodina, různé další povinnosti a závazky… Čas letí a překulí se jeden rok, další, pět let a najednou zjistíte, že už je to deset, dvacet let, co jste o tom či onom kamarádovi neslyšeli.

Takže tímto bych chtěla vzdát hold všem našim kamarádům a přátelům a poděkovat osudu za to, že nám je přivál do života. A slibuji sama sobě, že jakmile mi to čas jen trošičku dovolí, pokusím se zase všem postupně ozvat. Ale již nyní nezahálím a díky sociálním sítím získávám kontakty na lidi, které jsem neviděla nebo neslyšela o nich celá dlouhá léta. A co vy? Máte vůči svým kamarádům a přátelům čisté svědomí? Pokud ne, zkuste to napravit. Vždyť co je v životě víc než dobrý kamarád nebo přítel? A nemusí to být zrovna nejlepší přítel. I ti „obyčejní“ kamarádi mají přeci v našem životě své neméně důležité místo.

Previous ArticleNext Article