Cestování

Východní Londýn 7.

Odpoledne jsem se jal hledat údajnou zdejší zkratku k řece a posléze moři. A Kathy v mailu skutečně nelhala – stačilo přilehlou ulicí sejít z kopečka (za třemi mladičkými děvčaty, ale to jen na okraj, nespoléhejte na to, že tu případně půjdou právě i před vámi), obejít plot kolem soukromého pozemku a uniformovaného hlídače a vlézt do houštin, jimiž byl proklestěn dlážděný tunel. Šlo o pěšinku zdejší rezervací, kam podle obsáhlé instruktážní tabule směli psi jen na vodítku a lidé se měli koupat podle mnohabodového návodu a obrázku.

Dojít k ústí řeky do moře bylo otázkou několika minut a bylo to tu pohodlnější, než když jsem do týchž míst chodil z Blarney House; o Byways B@B ani nemluvě.

Snad kvůli přílivu a snad kvůli dost velkým mořským vlnám tekla řeka právě proti proudu a byla i daleko širší než za dřívějška, takže bych ji nyní přebrodit v kraťasech nezkoušel. Ale po víkendu, až tu nebude „nával“ (tedy nějakých padesát lidí na tři kilometry pláže), to možná přece jenom zkusím. Vždyť tak mám podle cedule činit, jsem-li dost dobrý plavec, a já mám přece zápočet z plavání z univerzity!!! Pomlčme o tom, že poměrně nezasloužený a už přes dvacet let starý.

Na pláži, kde ležela strašná spousta vyplavených lastur a velký čerstvě chcíplý pták, jsem vyšplhal až na jednu z nejvyšších dun a drze si uzurpoval titul druhého Čecha, který tu kdy tak vysoko vylezl. Tím prvním Čechem jsem pak byl rovněž já, ovšem již před několika lety.

Z výšky, zpoza exotického porostu, byl na oceán úchvatný pohled.

Previous ArticleNext Article