Dospělí lidé

Všech pět smyslů pohromadě – aneb vidím, slyším, hmatám, …

Znáte své smysly? Víte, na jaké podněty jednotlivé smysly reagují? Co vlastně umožňuje lidem stát se dobrým hudebníkem, malířem nebo degustátorem? Na počátku je nutné se zamyslet nad tím, jakými smysly vlastně každý člověk disponuje a jak je dokáže využívat.

Pomineme-li šestý smysl, disponuje naprostá většina lidí smysly pěti. Smyslové orgány dokáží zaznamenávat světelné (zrak), zvukové (sluch), mechanické (hmat), tepelné (hmat) či chemické (chuť, čich) podněty.

Zrak:

Zrak je naším nejdůležitějším smyslem umožňujícím zaznamenávat informace z okolí. Toto platí u lidí, v případě zvířat často při orientaci v prostoru vítězí sluch nebo kombinace čichu a sluchu. Dokážeme rozlišovat jak intenzitu světla (tma, světlo), tak i vlnovou délku viditelného světla (barvy). Světlo vstupuje do oka přes rohovku, čočku, sklivec až na sítnici, na které je umístěno více než 100 miliónů světločivých buněk – tyčinek (vnímání intenzity světla) a čípků (vnímání vlnové délky světla, tedy barvy). Zde dochází k fotochemickým reakcím (tedy chemickým reakcím podmíněným osvitem), které vedou k tvorbě elektrických impulsů vedených dále nervovými vlákny až do zrakového centra uloženého v mozku (v týlním laloku mozkové kůry), kde je „vytvářen“ vnímaný obraz.

Světlo, které prochází okem na sítnici je pro všechny lidi stejné. Tím to ale asi končí – očních vad, tedy poruch vnímání okolí zrakem, je celá řada (dalekozrakost, krátkozrakost, astigmatismus a další). Kromě toho existuje také široká škála schopností vnímání barev. Od naprosté barvosleposti přes schopnost rozlišit základní odstíny barev až po schopnost rozlišit i nepatrné změny v odstínech barev, které jsou pro většinu populace nepostižitelné. Takzvaný barvocit se často u dětí testuje v rámci preventivních prohlídek na základě rozlišení obrazců (obvykle číslic nebo písmen) tvořených kolečky jiných odstínů, než jsou kolečka pozadí. K tomu, aby se člověk tímto smyslem mohl živit, ale potřebuje něco více. Každý návrhář oblečení či bytového designu musí mít smysl pro barevné sladění. Totéž potřebuje pro svou tvorbu malíř. Ten navíc musí přidat i velkou dávku tvůrčího talentu, musí projevit cit pro vnímání okolí a předmětů kolem sebe. To znamená, že kromě zrakového centra v mozku musí zapojit i jiná mozková centra.

{snippet ad1}
Sluch:

Sluch je ihned po zraku druhým nejdůležitějším smyslem pro vnímání okolí. Sluchovým orgánem je ucho. Zvuk, který slyšíme jsou vlastně akustické vlny z okolí. Tyto vlny jsou nejprve zachyceny boltcem, poté jsou vedeny přes zvukovod směrem k bubínku. Zvuková (akustická) vlna bubínek rozechvívá a toto chvění je dále přenášeno pomocí kůstek středního ucha (kladívko, kovadlinka, třmínek) až do vnitřního ucha. Vnitřní ucho je tvořeno zatočenou trubičkou naplněnou tekutinou – hlemýžděm. Signál dále přebírají vlasové buňky, které jej předávají nervovým buňkám a ty jej nakonec přenesou až do sluchového centra v mozku (ve spánkových lalocích mozkové kůry), jež nám umožní rozlišit jednotlivé zaznamenané zvuky. Je nutné podotknout, že ucho, kromě toho, že je smyslovým orgánem sluchu je také centrem rovnováhy díky systému neustálé kontroly postavení a pohybů hlavy. Proto také řada sluchově postižených lidí má problémy i s narušeným vnímáním rovnováhy.

Při úvahách o stupni vyvinutí sluchu se často mluví o „hudebním sluchu". O tom, zda máme či nemáme hudební sluch, se lze snadno přesvědčit a u dětí je to testováno například při přijímacích zkouškách do Základní umělecné školy. Avšak neznamená to, že ten, kdo má absolutní hudební sluch (tj. je schopen rozlišit i velice malé rozdíly ve frekvencích akustických vln), je schopen skládat hudbu jako Mozart nebo Smetana,případně hrát na housle jako Paganini. K tomu je potřeba ještě něco více – v případě skladatelů se musí skloubit dohromady hudební sluch s tvůrčím talentem a u vynikajících interpretů se hudební sluch kombinuje s výbornou jemnou motorikou prstů. V obou případech tedy pouhý hudební sluch nestačí a musí se zapojit opět, tak jako tomu bylo u zraku, i jiná mozková centra.

Hmat:


Smyslové receptory pro hmat jsou dvojího druhu. Mechanoreceptory nám umožňují reagovat na dotyk a tlak, termoreceptory na zvýšení či snížení teploty. Tyto receptory, jež jsou napojeny opět na nervová vlákna vedoucí do mozkových center v temením laloku, jsou rozmístěné po celém těle, avšak velmi nepravidelně. Zatímco např. na špičkách prstů nebo na jazyku je jich velmi mnoho, na zádech daleko méně. Rovněž se velmi liší počty jednotlivých dotykových receptorů. Kupodivu nejméně je tepelných (asi 30 000) poté chladových (250 000) a nejvíce je dotykových (500 000) – proto je pro nás tělesný kontakt tak důležitý.

Vysoce vyvinutý hmat se uplatní nejen u kapesních zlodějů (jaká další mozková centra se k vyvinutému hmatu přidávají raději ani nemyslet), ale rovněž například u kouzelníků, jejichž triky ani nestihneme sledovat očima, natož abychom je byli schopni napodobit. Hmat, tak jako každý jiný smysl je do určité míry možné vycvičit. Příkladem jsou lidé, kteří ač přišli o zrak v pozdějším věku, jsou schopni se naučit rozpoznávat Braillovo písmo.

Chuť:


Chuť velmi zřídka zapojujeme jakožto jediný smysl. Obvykle jej používáme ve společném působení s čichem a zrakem. Vlastní smysl chuti je vlastně odezva chuťových pohárků rozmístěných na jazyku a patře na chemické látky rozpuštěné ve slinách nebo ve vodě. Donedávna byly známé pouze 4 druhy receptorů – slané, sladké, kyselé a hořké. Nedávno (v roce 2000) k nim vědci přidali i receptory typu umami (v překladu chutné, delikátní), jedná se o receptory reagující na sole glutamové kyseliny. Výsledná „chuť“ vzniká až po převedení a smíchání všech signálů z receptorů do chuťového centra v temenním laloku mozkové kůry.

Jak již bylo řečeno, obvykle smysl chuti používáme ve spolupůsobení se smyslem čichu. Jídlo nehodnotíme jen na základě chuti, ale i vůně (byť někdy velmi specifické jako je tomu u zrajících sýrů). Nad tím, že chuťové buňky mají lidé velmi rozdílně vyvinuté se netřeba příliš zamýšlet. Někdo je schopen sníst cokoli, někdo pro požitek z jídla potřebuje jemné sladění všech složek. Běžný poživatel vína rozliší jen zda je sladké či trpké, trénovaný degustátor rozliší jednotlivé druhy a ročníky. Opět, tak jak tomu bylo i u ostatních smyslů, je v některých případech potřeba i přidat jistou dávku tvůrčího myšlení – šéfkuchař, ač s velmi dobře vytříbenou chutí by bez ní těžko uvedl novou specialitu na jídelní lístek.


Čich:{mosimage}

Čich – Tento smysl nám umožňuje vnímat chemické látky rozptýlené ve vzduchu a zaznamenávat je jako vůně (či pachy). Tyto látky jsou často ve velmi malých koncentracích. Čichovým orgánem je nos obsahující čichové buňky uložené v nosní sliznici. Při průchodu vzduchu nosem tyto buňky zaznamenají přítomné chemické látky a informace jsou dále vedeny do čichového centra v mozku (spodní plocha čelních laloků). Ve srovnání se psy mající čichovou sliznici o velikostech až 150 cm2 jsme úplní břídilové – máme pouhé 4 cm2. Člověk je teoreticky schopen rozlišit až několik tisíc odlišných vůní a pachů. Také platí, že ženy mají v průměru lépe vyvinutý čich než muži. Proto jim občas promiňte opomenutí včasné výměny ponožek po zutí obuvi.


Tak jako u ostatních smyslů existují i jedinci s extrémně vyvinutým čichem.
Tito lidé nachází uplatnění při výrobě nových vůní. A opět si neodpustím poznámku, že pouhá schopnost rozlišit jednotlivé vůně k přípravě nového úspěšného parfému nestačí…

O tom, co musí absolvovat člověk, který se chce živit jako „čichač“ (nikoli však toluenu, ale aromatických látek) a o tom, jak vlastně vznikají nové parfémy a vůně, na jakých detailech závisí zda určitá látka bude či nebude vonět, se zaměřím v příštím článku, který vznikl z rozhovoru s odborníkem v této oblasti Ing. Václavem Srnou.

Previous ArticleNext Article