Česká republika

Už tomu bude dvacet let…

Skoro by se zdálo, jako by se to událo nedávno. Tedy v myslích nás starších, protože omladině je toto dávnou historií a dnešním dvacátníkům a mladším pak něčím rovnajícím se takřka vykopávkám.

Již za několik málo dní, na přelomu letošního roku, tomu budou rovné dvě desítky let, co jsme přestali být tím, čím jsme byli, a začali být tím, čím jsme dnes.

Přestali jsme být Čechoslováky a stali se Čechy. Respektive Slováky tam za naší východní hranicí.

Po „pomlčkové válce“ týkající se názvu státu, po Pithartově vizi „dvojdomku“, tedy konfederace, po tu veřejných a tu skrytých přípravách na budoucnost podle hesla „rozděl a panuj“, došlo k tomu, čemu by do té doby navzdory všemu věřil jen málokdo. Protože pro rozdělení byl tu více a tu méně vlastně jen každý pátý z tehdejších našinců.

Po všech tahanicích tu o to a tu o ono, jsme se podělili v poměru dva ku jedné o majetek movitý a zahraniční, nemovitý majetek připadl onomu kousku země, kde se nacházel tento či jeho vlastník. Nějak jsme se dokázali podělit i o své občany, i o vše ostatní.
Jsou tomu již dvě desítky let, co jsme si pak dali vale. Rozešli jsme se, abychom se opět sešli. V NATO, v Evropské unii i leckde jinde.
Rozešli jsme se a s odstupem času se zahojila leckterá jizva na srdci a na duši. Rozešli jsme se a s odstupem doby se dokonce začíná pozdávat, že nikoliv vždy jen ku své škodě. Jak nás o tom přesvědčuje třeba tehdejší krvavý osud Jugoslávie, jemuž my jsme se vyhnuli. Protože kdo ví, kam by nás nakonec zavedla slovenská „špecifiká“ a náš „pragocentrismus“.

Řekli jsme si sbohem a šáteček a naštěstí se nenaplnila slova Krylovy písně:

Od Čadce k Dunaju počuť čudnú nôtu:
hranicu stavajú z ostnatého drôtu,
kamarát-separát, nová paralýza
z Moravy do Blavy vyžaduje víza.
Nečakaj, Natalí, že za tebou prídem,
vízum mi nedali, vraj sa zaobídem,
čakal som deväť dní, viacej nechcem sľúbiť,
stretnem ťa vo Viedni, tam sa smieme ľúbiť!

Previous ArticleNext Article