Výchova dětí

Těhotenství krok za krokem – část 2. – cesta za dítětem…

První krok – rozhodnutí o založení rodiny a početí potomka máte za sebou. A jak je zřejmé z blízkého i širokého okolí (a také ze stránek seriozních i bulvárních médií), jistě nejste sami. Dnes si ukážeme příběhy tří žen, které absolvovaly cestu za miminkem odlišnými způsoby.

{snippet ad3}Moje kamarádka Lenka má se svým partnerem tento první zásadní krok také za sebou. Položila jsem jí proto pár otázek:

Kolik je tobě a partnerovi let?

Mně je 32 a partner má 35 let.

Rozhodli jste se pro založení rodiny – co tomu předcházelo – např. zdravotní prohlídky, úvaha nad finančním zajištěním rodiny nebo o bydlení?

Nebylo žádné rozhodování ani plánování. Prostě je nám spolu krásně a mít rodinu je jen završení pocitu štěstí a naplnění. Navíc jsme oba stejného názoru, že mít děti je ta nejúžasnější věc na světě (ještě s několika dalšími drobnostmi…). Takže od začátku tomu necháváme naprostou volnost. Stačila jedna dovolená a antikoncepce šla do koše.

Kolik dětí plánujete? Jste připraveni i na vícečetné těhotenství, které dnes není žádnou výjimkou?

Moje představa jsou 3 děti, partner by rád 4, ale z předchozího vztahu už má tříletého chlapečka, takže počty docela sedí. Ale uvidíme. Ať už to bude jedno nebo pět, budeme za ně šťastní. K vícečetnému těhotenství – přítel mi před pár dny řekl, že si neumí představit, že to jednou bude buď chlapeček nebo holčička, že by mohli být oba najednou. Jsem na to připravení, uvažujeme o tom a doufám, že bychom zvládli i samotnou realitu.

Máš nějaký recept, tip nebo radu pro ostatní páry, které jsou ve fázi úvah „založíme rodinu“?

Podle mě nemá smysl radit a dávat tipy. Stačí se podívat na internet, tam je „zaručených“ informací dost. Měli by to cítit a chtít oba. A pak už to nechat volně plynout. Neřešit, netrápit se, když se hned nedaří a užívat si to společné tajemství…

Další příběh – Jitka:

Ale člověk míní a Pán Bůh mění, říká staré české přísloví. Bohužel, zvláště v poslední době, se obecně plodnost Evropanů zhoršuje a Češi na tom nejsou o moc lépe. Je mnoho párů, které se snaží a čekají na vysněné dvě čárky na těhotenském testu, které stále nepřicházejí. Takovým těžkým obdobím si prošla kamarádka Jitka s partnerem. Tady je její příběh:

Kolik vám bylo, když jste se rozhodli založit rodinu?

Brali jsme se zhruba v pětadvaceti a shodli se na tom, že zatím vnímáme moje místo jinde než v domácnosti. To se změnilo asi po třech letech manželství a pak jsem se začali snažit o miminko.

Co jste pro to předem udělali – lékařská vyšetření, změna životního stylu atd?

Nedělali jsme v podstatě nic. Životní styl jsme měnit nemuseli, gynekoložka radila čekat a zkoušet. Počítala jsem si plodné dny a ovulaci a zkoušeli jsme. A nic.

Jak dlouho jste čekali, než jste si řekli „něco je špatně“?

Tři roky. Na jednu stranu dlouhá doba, na druhou nic moc oproti maminkám, které znám a která čekaly třeba šest, deset i více let.

Co vše jste podstoupili, než jsi otěhotněla s prvním synem?


V první řadě jsem změnila gynekoložku. Pořád jsme totiž na něco jen čekali. Ta další začala ihned jednat a měla jasný plán, jak co bude za sebou následovat. Absolvovala jsem jednu menší gynekologickou operaci, protože problém byl zjevně u mě. Pak jsem dostala nějaké podpůrné hormony, brala vitamíny a do roka jsem otěhotněla. Ale jsem přesvědčená, že ani sebelepší gynekolog by nám nepomohl, kdyby Bůh nedal. Jsme s manželem křesťané a víme, že se za nás několik let pravidelně modlilo nemálo našich přátel. Všechny ty modlitby se odrazily i v naprosto dokonalém načasování otěhotnění i porodu samotného. Náš první syn se i proto jmenuje Samuel – „vyslyšel Bůh“.

Co doporučíš párům, které jsou v obdobné situaci?

Určitě to nevzdávat. Poohlédnout se po opravdových odbornících třeba i v jiném městě. Žel ne každý MUDr. je odborníkem. Nebát se absolvovat různá vyšetření, aby se zjistila příčina. Vím o ženách, kterým pomohlo pořídit si domácího mazlíčka. Jiné si adoptovaly dítě. Tím se uvolnilo napětí, které v této oblasti cítily. Měly o koho se starat a komu projevovat lásku a přestaly se soustředit na to, že chtějí otěhotnět. A poměrně brzo poté opravud otěhotněly. A pro věřící ženy – nepřestat důvěřovat Bohu, že On má pro každého opravdu to nejlepší, i když to dopadá jinak, než jak já chci nebo si představuji.
A ještě osud Dagmar:

Další a čím dál se rozrůstající skupinou partnerů jsou ti, kteří na cestě za potomkem dojdou až do Centra asistované reprodukce. O tzv. umělém oplodnění by měly uvažovat páry po několika letech snažení. Některým je po základním zdravotním vyšetření obou partnerů doporučeno rovnou. Je to cesta, která je náročná nejen na finance, ale hlavně na psychiku. Moje kamarádka Dagmarka si umělým oplodněním prošla a výsledkem je její dvouletý rošťák. Co jeho narození předcházelo:

Kolik let bylo tobě a manželovi, když jste se chystali na miminko?

Mně bylo 32 a manželovi 27.

Co všechno jste pro to ze začátku udělali nebo změnili – životní styl, lékařská vyšetření?

Úplně ze začátku jsme nedělali vůbec nic, jenom nepoužívali ochranu a hlídali plodné a neplodné dny.

Kdy jste přišli na to, že to nebude tak snadné, počít miminko?

Zhruba po roce intenzivního snažení.

Co se dělo potom? Je mnoho párů, které vůbec netuší, co všechno je čeká?

Jako první – manželův spermiogram. Potom vyšetřovali mě – hlídání ovulace, zjištěn PCO – anovulační cyklus. Potom jsme kontaktovali CAR Pronatal a mně byla nabídnuta hormonální léčba – prášky na 3 měsíce. Lékaři sledovali každý měsíc zrání folikul. To nevyšlo. Tak jsem podstoupila léčbu injekčně (Puregon) a IUI – inseminaci. To vyšlo napoprvé, i když úspěšnost bývá tak 15%.

Co jste přitom prožívali?

Co jsem prožívala já? Beznaděj. Co manžel netuším, moc toho nenamluví. Ale stál při mně a podporoval mě.
Co bys chtěla vzkázat ostatním párům, které se pro umělé oplodnění teprve rozhodují?

Ať se nebojí a navštíví CAR co nejdříve. Doporučuje se rok po intenzivním snažení. A hlavně – ať věří! Osobně znám případy, kdy miminko přišlo třeba až po 9 letech, ale přišlo.

Toto byly příběhy, které napsal život sám. Kamarádka Lenka je teprve na začátku cesty za miminkem, přeju jí z celého srdce, ať brzy drží v ruce vysněný uzlíček štěstí nebo dva. Kamarádce Jitce a Dagmarce přeji prostě jen hodně štěstí.

A vám všem ostatním přeji hodně sil na jakékoliv cestě za vysněným štěstím. A pokud byste měli chuť se s námi podělit o svůj příběh, napište nám!

Previous ArticleNext Article