Dospělí lidé

SYFILIS – metla lidstva?

Užil sis s courou špinavou jak morová krysa, tak teď musíš zaplatit svou daň z pochybné rozkoše. Měls život před sebou – ten však pomalu končí. Rozluč se s jasnou budoucností, pohřbi své sny a naděje. Už brzy poznáš, jak chutná smrt – pomalá, hnusná a potupná.

Cítíš, jak přichází? Kůže mokvá pod vrstvou vředů, syfilida si vybírá svou krutou daň.Tvé kosti jsou proděravělé jak rakev od červotočů, morek ustupuje zbytnělé tkáni, tvůj život pohasíná se ztrátou krvetvorby a mozek se hroutí do propasti demence. Všichni na tebe plivou a lazaret je tvým domovem. Tam za tou zdí hromadný hrob již čeká se široce rozšklebenou tlamou a jeho chlorový dech tě zve k poslechu umrlčích sonát na cestu poslední. Měl jsi život před sebou – teď hniješ zaživa a čekáš na poslední úder – opuštěn, zatracen, odvržen všemi, které jsi kdy znal. Stálo ti to za to?!

Téma pohlavních chorob je sice v dnešní době poměrně aktuální, ale kromě AIDS se o žádné jiné nemoci téměř nemluví. Mnoho lidí považuje syfilis za zapomenutou a nevážnou chorobu, které se moderní lidská společnost nemusí bát. Bohužel opak je pravdou. Syfilis má vzrůstající tendenci a pokud bude společnost nadále popírat hodnoty lidské civilizace, graf nemocných bude nevědomě vzrůstat dále.

V tomto článku bych se chtěla zaměřit právě na syfilis, a protože jsem před půl rokem prezentovala své poznatky na přednáškách pro školu a ve středoškolské odborné činnosti, kde jsem hovořila o této nemoci, historii metod její léčby, příznacích a informacích z venerologických poraden, chtěla bych se o tyto znalosti podělit i s Vámi…

POJMENOVÁNÍ NEMOCI
Samotné pojmenování choroby procházelo širokým spektrem výrazů a často se lišilo od místa k místu. Setkáváme se tak s označením masern, small pox, bigpox (syfilitické léze). V Německu se pod pojmem blattern rozuměly jak neštovice, tak syfilitická vyrážka. Z 16. století pocházejí označení morbus gallicus (galská nemoc), pestis, malum francicum čili francouzská nemoc. Francouzi naopak nazývali tuto chorobu nemocí neapolskou – mal de Naples, Poláci nemoc německá, Rusové polská nemoc. U nás se vžil název syfilis, popřípadě česky příjice, nebo lues.

PŮVODCE NEMOCI
Syfilis je chronická infekční pohlavní choroba, kterou přenáší bakterie spirocheta TREPONEMA PALLIDUM. Treponema je mikroorganismus spirálovitého tvaru, primárně patogenní pro člověka, ničí ji kyslík, teplota nad 40°C a běžné dezinfekční roztoky. Treponema má bohužel schopnost pronikat placentou. Je velmi citlivá na některá antibiotika (penicilin, tetracyklin, erytromycin).

HISTORIE SYFILIS – nevyjasněný bod temné minulosti
Pátráme-li po původu syfilis, zabloudíme až do starověké Číny, kde kolem roku 2736 před Kristem za vlády císaře Hoang-Ti vypracovali lékařští mudrci popis neznámé vyrážky a vředů léčených rtutí.
Podezřelé záznamy obsahují i některé staroegyptské papyrové svitky.
První věrohodnější stopa pochází teprve z Evropy 12. století z období křižáckých výprav. Ve spisu Causae et curae abatyše Hildegardy se mluví o zhojitelné formě lepry, jejíž popis docela dobře odpovídá příznakům syfilis.

Způsob zavlečení nemoci do Evropy zůstává nevyjasněným bodem dějin. Jedna teorie říká, že větry zhouby vanou z Nového světa. Nástup příjice se spojuje s rokem 1493, kdy se vrátily Kolumbovy lodě od břehů Ameriky. Kromě nejrůznějších úlovků a zážitků přivezli i jednoho mikroskopického ďábla, který si vbrzku podmanil celou Evropu. Jiné hlasy poukazují na oblasti Skandinávie, Středozemí a Mezopotámie, kde byla již po staletí známa endemická forma venerické syfilis.

PRŮBĚH POSTUPOVÁNÍ NEMOCI

Začátek první fáze se zaznamenává v době, kdy infekce vstoupí do těla. Například přes drobnou oděrku na sliznici genitálu. Na tomto místě (malá pravděpodobnost je i lokalizace na rtu) se během dvou až čtyř týdnů objeví tvrdý, nebolestivý vřed. Má načervenalou barvu a tuhé okolí s otokem. Spolu s vředem dochází ke zduření tříselních uzlin.

Pro druhou fází jsou typické kožní vyrážky (exantémy), které se objeví na těle po odhojení vředu. Infekce postupují mízní cestou do přilehlých uzlin. Vyrážky jsou patrné nejvíc na trupu a na rukou. V ústní dutině se objevují bílé plaky. Odhojený vřed zanechá jizvu, infekce však postupuje mízní cestou do přilehlých mízních uzlin a šíří se do celého organismu. To se projeví tzv. exantémem, což je vyrážka (často velmi nevýrazná) v embolizační lokalizaci – nejvíce patrná na trupu.

Zhruba po dvou letech syfilis přejde do třetí, nejdelší fáze, která je nejméně nakažlivá pro okolí, ale nejvíc destruující pro nakaženého jedince. V tomto stádiu už je šance na léčbu téměř mizivá. Objevují se záněty, které ničí nosní přepážku, proděravují tvrdé patro a zánět postihuje i kosti. Postižena je také nervová tkáň a vzniká řada nervových poruch (tabes dorsalis, postižení hlavových nervů, obrna, neschopnost chůze). Objevují se také nemoci psychiatrické, jako poruchy řeči, bludy, halucinace, demence, které ústí až do progresivní paralýzy s celkovým rozpadem osobnosti.

Toto stadium naštěstí v dnešní době nevídáme, ale bylo zcela běžné v uplynulých staletích. Trpěla jím a zemřela na ně řada význačných osobností. Vzhledem k současnému výraznému vzestupu tohoto onemocnění však nelze vyloučit, že se s ním, bohužel, po letech budeme opět setkávat.

PŘENOS

Jelikož je syfilis pohlavní choroba, přenáší se převážně nechráněným pohlavním stykem, a to jak vaginálním, tak orálním, či análním. Bakterie vstupuje do těla drobnou rankou na sliznicích pohlavních orgánů, úst či konečníku.Výjimečně se lze nakazit syfilis i líbáním, nebo použitím kontaminovaného předmětu, například příboru.Další přenos nákazy je přenos infekce z matky na plod. Vzniká tak vrozená syfilis s trochu jinými příznaky než získaná.

VÝVOJ LÉČBY

Od 16. do 19. století byla nejčastějším lékem proti syfilis rtuť ve formě masti (říkalo se jim teřky), která se připravovala dle různých receptů. Jeden příklad za všechny: „Mast svař ze čtyř uncí (1 unce odpovídá 30 g) vepřového sádla, po dílu vavřínového a škorpionového oleje, přidej půl mázu jemně prosetého popele vinné révy a dvě unce rtuti.“ Tyto masti sice úspěšně a rychle hojily prvotní vyrážky, ale bohužel nestačily k zastavené postupu choroby do druhého stadia. Teřku později nahradil nahradil cinobr nebo rumělka.

Paracelsus vyvinul speciální rtuťové pilule, jež se užívaly perorálně. Není třeba zdůrazňovat, že akutní i chronické otravy rtutí byly při takových způsobech léčby na denním pořádku.

Rtuťové prostředky doplňovala brutální léčba hladem a nelidským pocením; nemocní byli zavřeni na 30 dní do horké utěsněné místnosti s parní lázní.

Vedle rtuti, hladu a „sauny“ existovaly i méně drastické, leč stejně neúčinné metody. Např. Ulrich von Hutten propagoval léčbu quajakovým dřevem, kterou vyzkoušel i na sobě. Výsledek? Ve svých 35 letech zemřel na syfilis.

Dosti drsnou metodou byla tzv. syfilizace, která spočívala v očkování postiženého hnisem z vředu. Prvotní úspěchy však brzy vystřídal obrovský rozruch. Stav očkovaných pacientů se mnohonásobně zhoršil a lékaři provádějící vakcinace bez souhlasu nemocných byli postaveni před soud.

Konečný zvrat v léčbě nastává v roce 1910 díky objevu preparátů salvarsanu a neosalvarsanu. Významnou roli získává i antimon. Salvarsan se podával injekčně a jedinou a hlavní nevýhodou bylo, že při kontaktu se vzduchem zreagoval a pacient po podání salvarsanu oslepnul.

Účinnější, byť drsnou obdobou výše zmíněné syfilizace, se kolem roku 1917 stala léčba, která spočívala v uměle vyvolané malaritické horečce, založená na poznatku, že vysoké teploty kolem 40°C treponemy spolehlivě ničí.

Riskantní očkování malárií bylo později vystřídáno ryze medikamentózní pyroterapií, tedy vyvoláváním horečky podáváním speciálních preparátů.

V roce 1931 vstupuje na scénu bismut.

Avšak skutečný triumf v boji se zákeřným stínem lásky přichází až s objevem antibiotik, především tedy Flemingova penicilinu, který k léčbě syfilis poprvé použil v roce 1943 Mahoney. Penicilin se úspěšně aplikuje dodnes…

VÝSKYT SYFILIS

Světově
Společnost se mylně domnívá, že syfilis je dnes zapomenutou chorobou. Výskyt této choroby však má vzrůstající tendenci. A to hlavně na východě. Podle údajů ze Světové zdravotnické organizace za posledních několik let vzrostl v Rusku výskyt syfilis třicetkrát.

V Ruské federaci bylo v roce 2005 zaznamenáno 225 000 případů, v roce 2006 to podle odhadů bylo už 325 000 případů. Celosvětově se syfilis řadí mezi nejnebezpečnější nemoci světa, neboť nevědomost této nemoci se stále prohlubuje. V EU onemocní ročně přes 50 tisíc osob. Podle britských zdrav. odborníků je však každý pátý případ syfilis dovezen z Ruska a ze zemí bývalého SSSR.

U nás
Nejvíce jsou postiženy kraje Moravskoslezský, Ústecký a Liberecký. Z celkového počtu zjištěných infekcí syfilis více než 40% padlo na cizince. V Moravskoslezském kraji tento podíl překročil dokonce 80%! Oblasti s vysokým výskytem syfilis jsou často regiony, kde jsou umístěna azylová zařízení apod. Vliv cizinců (zejména cizinců s pobytem v ČR) je na nemocnost syfilis obrovský a migrační toky cizinců z východní Evropy budou také nadále ovlivňovat vývoj výskytu syfilis na území České Republiky.

Od raného věku jsme vychováváni k tomu, jak se zachovat, nalezneme-li použitou injekční stříkačku. Jsme informováni, o řadě pohlavních chorob, nejčastěji o AIDS. Tomuto onemocnění je věnována řada pořadů v televizi a často se o něm mluví i v rámci různých preventivních programů ve školách. O dalších onemocněních se dovídáme také. Jsme upozorněni na možnost nákazy. Méně názorně jsme ale seznamováni s tím, jak nákazu rozpoznat, jaké těžkosti onemocnění způsobují a také s tím, jaké jsou jeho důsledky.

Syfilis představuje daleko záludnější a nebezpečnější onemocnění než je mediálně známo. Poznatky z venerologické poradny říkají, že mnohdy jsou nakažení pacienti překvapeni přítomnosti této pohlavní choroby, a uvádějí, že o syfilis téměř nic nevěděli. Myslím, že je v dnešní době naprosto zbytečné, a hlavně nesmyslné onemocnět na následky neznalosti, neinformovanosti, ignorace a vědomého či nevědomého popírání hodnot společenského života. Přehlížená syfilis může, zejména u lidí věkové kategorie 19-28 let, nepříjemně překvapit svými pozdějšími formami, které jsou nejen velice těžce léčitelné, ale také mohou mít velmi negativní dopad na samotného člověka, ať už neurologického či psychiatrického charakteru.

Chceme-li mít třicetileté paralytiky, jako tomu bylo v naší historii, chceme-li sledovat, jak se rodí a umírají luetické děti, dále přehlížejme tuto chorobu, dále o ni mluvme jako o nemoci, která už dnes nestojí za řeč, ale potom se nedivme, když nás v současné době, tak přístupné pro řešení mnoha problémů, překvapí stejná metla, na kterou umíraly rody našich předků…

Previous ArticleNext Article