Česká republika

Řízení pod vlivem

Paní Radanová ráno vstala, zaopatřila své vcelku malé dítko a vyrazila za povinnostmi.

V první řadě bylo potřeba „zbavit se“ výše zmíněného dítka. Tedy odvést ho do školky, do které toto naštěstí bylo přijato navzdory momentálnímu boomu. Přišla před vrátka, předala svého potomka do rukou učitelky sotva se držící na nohou (inu, dvě a půl promile, to už dá člověku dost zabrat) a s ulehčením mohla odjet do zaměstnání.

Jako tradičně tedy nastoupila do autobusu a od řidiče dostala již na několikátý pokus správnou jízdenku. Ono to není jenom tak, vystavit cestujícímu lístek, pokud má člověk dost práce i s tím, aby vůbec dokázal sedět. To víte, dvě a půl promile…

Do práce dorazila se zpožděním, protože řidič během cesty několikrát tvrdě usnul a několikrát navzdory své snaze opustil nedobrovolně vozovku. To víte, dvě a půl promile unaví.

Naštěstí to paní Radanové v zaměstnání prošlo, protože šéf se dvěma a půl promilemi její pozdní příchod nezaregistroval. Proč by se taky angažoval, když byl rád, že může ve své kanceláři v klidu ležet na podlaze?

Paní si udělala své a zamířila opět k domovu. Šéf už jí na rozloučenou i vesele, byť unaveně, zamával; to víte, po osmi hodinách v práci už měl jenom půldruhé promile alkoholu v krvi.

Nasedla do autobusu, kde už i řidič s jednou a půl promile vypadal poněkud živěji. Sice se dosud neudržel ve svém jízdním pruhu, ovšem již alespoň dokázal udržet autobus mezi oběma krajnicemi.

Přišla do školky, kde se jí od učitelky dostalo už na několikátý pokus správného dítka. To víte, s jednou a půl promile se obličeje rozlišují hůř. Proběhlo to vcelku hladce, až na to, že se vrávorající učitelka dožadovala toho, ať paní Radanová okamžitě jedno dítě vrátí. Protože jejího jediného potomka viděla jaksi dvojitě a domnívala se, že mamince ten druhý nepřísluší.

A pak mohla paní Radanová domů. Cestou ještě nakoupila u prodavačky, která začala s „konzumací“ poněkud později a u pokladny tudíž společensky unaveně přejížděla konzervou přes čtečku čárového kódu opakovaně, dělaje brm brm v domnění, že jde o angličáka, pak se matka s dítkem musela ještě proplést mezi hordou bezdomovců sotva se s dvěma a půl promilemi držících na nohou a vyslechnout opilecký jekot vydávaný sociálně slabou rodinou v sousedním bytě za zpěv.

Pak si konečně mohla dopřát i paní Radanová sama. Prolila hrdlem šest skleniček vína a tři panáky tvrdého a hned jí bylo líp na duši. Upřímně se smála počínání svého dítka, které si hrálo na zábradlí dělícím jejich balkón v desátém podlaží od propasti pod ním na akrobata, a náramně ji pobavilo synkovo následné „áááááááááá, žuch“. Bylo jí dokonce příjemněji než jejímu nezaměstnanému choti, jenž měl na pití času dost a proto popíjel svých šest sklenek vína a tři panáky rovnoměrně v průběhu celého dne a měl tak v maximu pouze jednu a čtvrt promile.

Že se vám na tomto příběhu něco nezdá? Že se vám to zdá přehnané? Nechápu proč. Vždyť nikdo z nich nijak extrémně nepil. Říkal to přece i sám ministr zdravotnictví, když přišla řeč na samotného prezidenta.

Protože „šest skleniček vína a tři panáky denně není extrémní pití“. A když se dá v tomto stavu řídit stát, proč by se nad tím měl jeden pozastavovat třeba u učitelek, šoférů, šéfů,… nebo dejme tomu u těch, kdo řídí Temelín?

Previous ArticleNext Article