Výchova dětí

Predátoři a jiná nadělování

„Mamíííííí!!!“, domem zní šílená siréna. Jen stěží rozeznávám, že ta siréna volá mé jméno a vlastně to není siréna, ale hlas našeho prostředníčka… S vypětím všech sil se mi podaří otevřít alespoň jedno oko a kouknout na hodinky! Vidím šílené číslo 6:15 a z mysli mi vytane další čas, 5:30. Čas posledního kojení benjamínka. Který samozřejmě nemůže neslyšet vřískot svého staršího bratra a také se probouzí!

Nějak jsem, byť zcela zbytečně, doufala, že prostředníček vydrží chrnět třeba do 7:00. Nebo že se na hledání vytouženého pokladu vydá POTICHU! Ani jako trojnásobnou matku mě podobné naivní představy z říše fantazie neopouštějí. Ke zvuku sirény se přidává ještě dusot o intenzitě jednoho stáda slonů. Napadá mě zcela hříšná myšlenka: „Uteču někam pryč, kde se vyspím alespoň dvě, tři hodinky v kuse!“. Hříšnou myšlenku zapuzuji ve vteřině, kdy prostředníček dorazí k mé posteli: „Mamíííí, já jsem našel Predátora" (pozn. autora – pro nezasvěcené – Predátoři je sbírka prehistorických zvířat a dinosaurů, včetně kouzelných hracích karet, které můžou hrát už i ty nejmenší děti). "Jééé, a tady je další." To už jsem zcela probuzena a podléhám nadšení svého syna. Povzbuzuji ho v hledání dalších a dalších Predátorů a jiných narozeninových dárečků. Vždyť jsme tuhle „legraci“ připravovali s manželem dlouho do noci. Když je hromada dárečků úplná, prostředníček se zarazí: „Kde je babička? Já jí jdu probudit. Musí se přeci podívat na můj predátoří poklad.“ Zbytek věty zaniká v dusotu toho jistého stáda slonů, tentokrát směrem vzhůru zpět do patra. Babička se tak moc těšila na hledání pokladu, že ho samou radostí (na rozdíl ode mě) zaspala. Tak byla alespoň při jeho rozbalování.

Když opadlo největší nadšení, tak se s ledovým klidem probudila naše nejstarší dcera. Přeci ve svém věku nepodlehne této dětské hře. Vydrželo jí to asi doprostřed schodiště, kdy uviděla první objekty její části „pokladu“. Dolů už se přiřítila s výkřiky: „Mami, tati, já jsem našla dva časopisy a šampon High school" (pozn. autora – pro neznalé a nemající doma děvčata pubertálního věku – film High school musical s různou intenzitou ovládá dívčí srdce a ty potom propadají naprostému šílenství). "To je super.“ V klidu vyčkáme ochladnutí i druhé pokladové horečky. A otevíráme lednici, která skrývá náš poslední triumf. Narozeninový perník! Nedivte se. Nejsme moc dortová rodina. Pokud by to šlo, tak náš tatínek protlačí všechny dorty přes prase. A děti se v tomto velmi potatily. Takže perník je takové kompromisní řešení, kdy to ještě vypadá jako dort, je to sladké jako dort a pochutnají si na něm všichni.

Prostředníčkovo nadšení je opravdu velké a upřímné. Zapomínám na to piplání se třemi druhy polevy a boj s každým dinosaurem zvlášť. Nejsem cukrářsky nijak zručná, tak jsem požádala kamarádku kamarádky o vytvoření marcipánového stáda dinosaurů. Celá dinosauří story byla o to náročnější, že se dinosauři vyráběli v západních Čechách, byli přepraveni do lednice na kraji Prahy a tam na nás týden čekali, než jsme se vrátili z tábora. Ale poplatky za ustájení a stravu nebyly moc vysoké. Po zcela tajné misi, kdy je tatínek přepravil k nám do lednice, a po uspání všech našich dětí, jsme se vrhli na úpravu narozeninového perníku. Podle radosti, jakou vyvolal, se nám pravděpodobně povedl. I když měl asi hodně daleko do super-dílek, které vídávám na různých rodinných portálech od maminek, jimž pán Bůh nadělil obě ruce (nejen cukrářsky) pravé.

Po sfouknutí čtyř svíček vytahuji svůj opravdu poslední pidi-triumf z ledničky. Miňonková autíčka/mašinky. Vzhledem k pozdní hodině jsem jich zvládla jen malý talíř, ale přesto vyvolaly další nadšení všech přítomných.

Možná vám to přijde jako zbytečná práce. Zbytečná námaha. Mnohé mé kamarádky mě považují za „blázna“. Připravuji pro naše děti (i pro tatínka) podobné drobné hry při každé příležitosti. A někdy i jen tak. Například na svůj poslední svátek našel manžel po probuzení cestičku z různých ňamek (Koko, Margot aj.) od dveří ložnice až ke stolu, kde na něj čekala snídaně z různých druhů pidi-salámků a klobásek.

Nebo adventní kalendář se u nás každým rokem obměňuje. Minulý rok v prosinci k nám Mikuláš chodil každý den. A nechával dětem po domě různě velké dárečky (bonbonky, žvýkačky, figurky) v malých pytlíčcích na různých místech (každé ráno prohledávali dům od půdy po dvorek) až do Štědrého dne. Takže si jej chvílemi pletly s Ježíškem a 25. prosince bylo velmi těžké tříletému prostředníčkovi vysvětlit, že nadělování je opravdu konec.

Tohle všechno bláznění, hodiny strávené nad přípravou her, vymýšlením a nákupem překvapení a dárečků a dílečků do celkové mozaiky mám opravdu moc ráda. Věřím, že to dětem dává mnohem více než jakkoliv drahé a nákladné dárky a oslavy.

A jaké jinakosti máte v rodině vy? Předáváte dárky „jen tak“ s potřásáním rukou nebo máte nějaké tradice? Sem s nimi, ať se mohu inspirovat do dalších let. To víte, se třemi dětmi a manželem se zamrzlou pubertou… nevím, jak dlouho mi ještě nápady vydrží.

Previous ArticleNext Article