Cestování

Pohádkové Rumunsko: čas se tu zastavil před dvěma staletími

„Do Rumunska nejezděte, pokud nemáte smysl pro dobrodružství, bojíte se psů a štítíte se špíny. Toho se vám tam totiž v hojnosti dostane.“ Tolik jmenování jednoho nejmenovaného deníku. A jaká je vlastně realita? Je Rumunsko skutečně tak děsivé a špinavé, jak se o něm píše?

 

{snippet ad1}

„Já z Bukureště, já turist,“ prohlašuje jeden z Rumunů, kteří den co den vysedávají na lavičkách před Hlavním nádražím. Čas mu plyne v jednotvárné nudě. Momentálně ho vyplňuje tím, že si zašívá starou sportovní tašku. Když před aparát nastaví svou neoholenou tvář, ihned se k němu seběhnou malé děti. Mezi nimi je i dvouletý kudrnatý chlapeček. Je bosý, špinavý, oblečený do otrhaného nátělníku. Odběhne si k jedné z laviček, kde ho otec polije vodou z plastové láhve. Když požádá o pár kapek navíc, otec jen zakroutí hlavou. Kolemjdoucí je sledují prázdným pohledem. „Romania finish,“ říká. „Nikdy se do této země nevrátím. Nejsou tam žádné peníze, žádné jídlo, žádná perspektiva.“ Proto se se svou rodinou a dalšími rodinami vydal vlakem na dlouhou cestu – i s dvouletým kudrnatým chlapcem.

Lidé z Rumunska utíkají. Myslí si, že v jiné zemi je čeká lepší život. Já učinila pravý opak. Před civilizací jsem uprchla do neposkvrněné přírody rumunských Karpat.

 

Lidé z jiného světa

Slunce je ještě utopené za obzorem. V jedné z malých, snad i bezejmenných karpatských vesniček je už živo. Místní pastevci vyhánějí dobytek na pastvu, jiní nehybně sedí a odevzdaně hledí v dál. Ani déšť nenarušil jejich klid a odevzdaný výraz ve tváři, který se tu a tam mou přítomností změnil ve zvědavost, po chvíli opět upadl do netečnosti.

V zapomenutých horských místech se čas zastavil před dvěma staletími. Místo asfaltových silnic tu mají kamenité stezky, po kterých nejezdí automobily, ale koňské povozy. Nebo lidé zkrátka chodí pěšky. Rumuni jsou praví turisté. Přes hory, přes doly a jsou na místě. Elektřina a hygienická zařízení jsou zde neznámými pojmy. Lidé se myjí vodou ze studny, svítí svíčkami a jejich stavení připomínají pasáže z románů 19. století – nehlídají je alarmy, ale pěkně ostří ovčáci. Vlak do těchto končin jezdí jednou denně a autobus znají jenom z vyprávění.

Stejně jako božská příroda i lidé mi v těchto končinách připadali jako z jiného světa. Vřelí, spontánní, dovedou si vychutnat všechny radosti života, což je ve smutném protikladu k nuzotě, v níž většina místních obyvatel žije. Nic nemají a nic také nepotřebují. O poslední by se s vámi podělili, byť jste turista, pro ně tedy člověk velice zámožný.

Hrozen sladkého vína, jablko, hruška, sklenice čerstvě podojeného mléka nebo podomácku pálená slivovice. Jsou prostí, jakoby se vším smíření a spokojení. Mají svou víru, která je drží nad vodou. Rumuni jsou silně nábožensky založení. Sakrální výzdoba jejich příbytků a veřejných prostranství mnohdy působí až děsivě. Každé místnosti dominuje až metr vysoký kříž, obrázky ukřižovaného Ježíše a Panny Marie.

 

Pověstná Transylvánie

Ne nadarmo Bram Stoker svoji hrůzostrašnou legendu o hraběti Drakulovi zasadil právě sem. Spíše se tedy inspiroval skutečnou historickou postavou – knížetem Vladem Tepesim zvaným Nabodávač, navýsost krutým panovníkem, který proslul nabodáváním svých protivníků na kůl. Přesto rumunské knihy dějepisu Vlada prezentují jako rumunského národního hrdinu, úspěšného bojovníka proti Turkům a bezpráví. Nad tím, jakým způsobem toho však dosahoval, rumunští historici jen bezvýznamně mávají rukou.

Jde o turisticky známé místo. Cestovní kanceláře své klienty většinou zavezou pouze k hotelu, který nese hrabětovo jméno. Málokdo však ví, že skutečné Vladovo sídlo se nachází zcela jinde.

Cesta k vyvýšenině trvala zhruba pět hodin. Tu a tam jsem narazila na nějakého pocestného, tu a tam se v dálce vynořilo nuzné stavení. Tamější lesy jsou plné vlků a medvědů, stojí v průvodci. Nemám se ale čeho bát. Zdravé zvíře na člověka nezaútočí, snad jen kdyby bylo v nouzi. Co ale dělat, když šelma bude v nouzi? V případě napadení medvědem vyšplhat na nejbližší strom a věřit, že rozdivočelé zvíře brzy uteče, protože člověk přece jen nemá takovou výdrž a na větvích se dlouho neudrží. A jak je to s vlkem nebo divokým psem? Kdosi mi poradil nehýbat se a dívat se zvířeti zpříma do očí. Pro jistotu jsem si tedy pořídila speciální sprej, který – pokud se vám tedy podaří zachovat chladný rozum, správně namířit a zvíře bude ochotné nechat se imobilizovat – by vám měl zachovat holý život. Realita? Rumunští psi na mě zaútočili několikrát, napadena jsem však byla jen jednou. Zkusila jsem tehdy první variantu – upřený pohled do zvířecích očí. Nezabralo to. Pejskovi se mé oči asi nelíbily. Kousnul sice jen jednou do lýtka, ale zato pořádně. Tři dny jsem se na nohy nemohla postavit. Takže příště žádný oční kontakt a vzít nohy na ramena.

 

Stále tam straší

„To bylo varovné znamení,“ řekl mi pocestný, který celý incident, tedy holku šílenou strachy, sledoval. „Nechoďte na ten kopec, je to proklaté místo,“ varoval mě. „Já tam ale musím, budeme tam nocovat,“ vysvětlovala jsem. „Bůh s tebou, milé dítě.“ Pocestný mi dal požehnání a odkráčel neznámo kam. Nevěděla jsem, čeho se bát víc. Ještě ve mně doznívaly nepříjemné zážitky ze psího laškování, a teď mi ještě ke všemu naskočila husí kůže z ducha Vlada Nabodávače, který údajně na daném místě, na kterém jsme se rozhodli postavit si tábor, straší. Jinou alternativu jsem ale neviděla. Nezbylo mi nic jiného, než pokračovat v cestě. Před sebou jsem měla poslední kopec, tak čtyři sta metrů vysoký, pěkně příkrý. Pořádně se zapotím a jakékoliv pochybnosti vyženu z hlavy.

 

Zhruba v polovině cesty jsem zaslechla křik. Volala na mě jakási stará žena. Nerozuměla jsem jí, ale ukazovala cosi, ať nechodím dál. Pro místní je zkrátka toto místo prokleté. Nakonec jsem na dané prokleté místo dorazila. Stany byly postavené, oheň plál. Místo jako vystřižené z pohádky. „Co děsivého se zde mohlo přihodit,“ pomyslela jsem si. V poklidu jsme seděli u ohně, načež se předtím naprosto jasná obloha zatáhla a nad námi se rozlila černočerná tma, která by se dala krájet. Nebylo vidět na metr. Atmosféru dokreslovalo děsivé vytí vlků, občas zahoukala sova. Po chvilce se před námi najednou z ničeho nic objevil velký ovčák. Sedl si a bedlivě nás sledoval. Byl s námi celou noc. Jako by nás hlídal. Občas odběhl, ale po chvilce se zas vrátil. Jinak noc proběhla poměrně v klidu. Ráno nás probudil pasák ženoucí ovce na pastvu. Nemohl věřit svým očím. Před námi prý na tomto místě ještě nikdo nikdy nenocoval.

 

Rumunští Romové

Abych řekla pravdu, ani nevím, s jakou skupinou Romů jsem se na svých cestách potkala. Kočovné Romy se mi však zastihnout nepodařilo. Kočují pouze v letních měsících, přes zimu přebývají na jednom místě. Na rumunských Romech, zvláště těch, kteří obývají horské oblasti, mě upoutala jejich vřelost, spontánnost a pohostinnost. Především mi ale učarovaly jejich starobylé zvyky, které stále dodržují. Podle starých romských zvyklostí je vše definováno buďto jako wuzho (čisté) nebo marine, případně mochadi (nečisté). Horní část těla je povahy čisté, například sliny je možno používat k ošetření rány. Všechny ostatní části oděvu se proto musí prát odděleně od kalhot a sukní. Jakmile dívka dosáhne puberty, musí nosit dlouhou sukni a oddělený vršek, prát je samostatně a nikdy dohromady s mužskými nebo dětskými svršky. Během menstruace a těhotenství nesmějí ženy vařit. Nestříhají si vlasy a vždy je nosí svázané. Po svatbě je musí zakrývat šátkem. Sňatek je v Rumunsku považován mimo jiné za léčebný prostředek proti epilepsii a mentální zaostalosti a pro ženu znamená konec jejího vzdělání.

 

Červená a zelená jsou šťastné barvy, a proto mají nevěsty na sobě většinou hodně červené. Děti mají alespoň na zápěstí červený pásek. Černá je pouze barvou smuteční. Pro rumunské Romy je sňatek přímo posvátný. U některých kmenů jsou prý běžné takzvané posmrtné vdavky. Pokud zemře mladý Rom nebo Romka, příbuzní ho či ji posmrtně oddají. Nádobí a příbory jsou potenciálně nečisté, takže Romové raději jedí rukama a dávají přednost talířům a šálkům na jedno použití. Pátky jsou postní dny, kdy není dovoleno konzumovat pokrmy z masa. Největší urážkou je odmítnutí nabízeného jídla. Stejně jako v Indii i tady být tlustý znamená být šťastný a bohatý.

Previous ArticleNext Article