Česká republika

Pochody

Tak tohle musíte bezpodmínečně vědět. Nemohu vás o tom neinformovat. Byli byste notně ochuzeni ve svém všeobecném rozhledu, kdybych vám nesdělil to, co jsem dnes osobně zažil. Přesněji dnes odpoledne.

Stál jsem na zastávce městské hromadné dopravy. Jenom několik minut, protože tato jezdí od nádraží v poměrně krátkých intervalech.

Když přijel požadovaný trolejbus, nastoupilo nás do něj snad takových patnáct. Patnáct docela obyčejných, tuctových lidí, jaké potkáváme leckdy a leckde. Jeli jsme spolu touto linkou za víceméně společným cílem. Společným nám byl především ten cíl, že se nám nechtělo jít pěšky či jsme na pěší chůzi do vzdálenějších míst neměli čas. Jinak jsme měli společný i směr, byť někteří vystoupili dříve než já a někteří naopak o trochu později.

Všichni byli, jak jsem již zmínil, takoví docela normální, takže jsem si jich ani příliš nevšímal a většinu z nich vám už ani popsat nedovedu. Byla tu namátkou jedna starší paní s taškou, pak dvě slečny, které se bavily o jakémsi absolvovaném mejdanu a o klucích, byl tady vousatý pán středního věku, který se jen apaticky díval z okna a kdosi hovořící mobilem o své práci. Mladá paní proti mně dostávala vcelku frekventovaně menší záchvaty kašle a pokaždé si způsobně zakrývala ústa.

Ti z nás, kdo vystupovali na stejné zastávce jako já, v převážné většině zamířili k obchodu, jenž tu z důvodu možné skryté reklamy a vlastně i nepotřebnosti tohoto údaje raději neuvedu. Šli tam, někteří si vzali před prodejnou pojízdný košík, někteří studovali leták s přehledem slev, někteří zamířili k zelenině, jiní k pečivu či masu a jeho napodobeninám, někteří jen tak bloumali. Pak jsme se sešli u pokladny, zaplatili a rozešli se.

Senzace, co? O tuhle informaci jsem vás nemohl ochudit, bylo by trestuhodné, kdybych si toto nechal pro sebe.

 

Nebo ne? Že vám do mne a těch lidí vůbec nic není? To tedy nechápu. Opravdu. Jak vám můžeme být lhostejní, my, našinci a tedy i vašinci? Jak to, že se bez této informace dokážete obejít a nepožadujete takovéto zprávy od masmédií?

 

Divím se. A bodejť bych se nedivil. Poté, co jste hltali podobné informace na internetu, kde nechyběly v nejednom zpravodajském bloku. Protože někdo z vás je určitě hltat musel, jinak by tam zákonitě (a zdaleka ne poprvé ani naposled) nebyly.

V posledních dnech se přece psalo o tom, že v australském Sydney vyrazili do ulic účastníci již pětatřicátého barvitého průvodu gayů a leseb, mezi nimiž byli prý i homosexuální vojáci.

Je-li vám pak Austrálie trochu z ruky, pojďme blíže.

Třeba na Slovensko, kde ve středu bratislavskými ulicemi pochodovalo několik desítek Romů, prý převážně z východního Slovenska, skandujících, že chtějí práci a důstojný život a nechtějí nic zadarmo. Na úřad vlády přinesli a premiérovi tam nechali prázdný hrnec, protože prý umírají hlady. Jeden z nich údajně za třicet let svého života nikdy nepracoval, protože nikoho ze zaměstnavatelů nezajímá, jiná prý pracovala naposled za komunistů.

A určitě, jak jsem zmínil, zprávy o těchto lidech musí někoho zajímat, protože proč by se jinak v médiích objevili? A tak se jen divím, proč jsme se dosud v médiích neobjevili my dnešní odpolední českobudějovičtí.

 

Že bychom byli v něčem o tolik horší?

Previous ArticleNext Article