Dospělí lidé

Po životě

Za starých časů bylo všechno jednodušší, jednoznačnější. Když se odebral na věčnost nějaký faraon, bylo nasnadě, že spočine ve své pyramidě, Hus a čarodějnice měli své jisté ve formě upálení na hranici, Ötzi spočinul v pánu v ledovci a jiné dejme tomu skryla mohyla. To samozřejmě jen namátkou, protože co doba, to specifika, jiný kraj jiný mrav.

To dnes už to máme daleko těžší. Dnešní život je složitější i tehdy, když už ho nežijeme. Protože podobně literárně známému slamníku je po našem posledním vydechnutí nejednou řešena známá klasikova otázka „kam s ním“.

Protože nás nelze nechat jenom tak ležet ladem. A ani ti, o které za života nikdo nejevil zájem, nemohou zůstat bez povšimnutí, jakmile se jejich čas naplní. Zaživa skončí leckdo třeba i na ulici, ovšem jakmile si proň přijde zubatá, už na ulici skončit nemůže.

A tak se někteří z nás rozhodnou, že nechají rozhodnutí na svých potomcích, respektive dědicích či státu, jiní o sobě rozhodnou sami a ještě jiní o sobě rozhodnou sice sami, ale im memoriam o nich stejně rozhodnou jiní jinak.

Někdo chce spočinout v lůně matky země, jiný chce ještě alespoň naposledy vzplanout, byť jen v kremační peci, aby se následně mohl rozptýlit rozptýlením či zůstat svým blízkým v urně nablízku,…

Ovšem každá sranda, jakkoliv pohřeb vesměs žádnou srandou není, něco stojí. A pokud snad toto nemůžete či nechcete zaplatit?

I zde je východisko. Můžete tak, jsa bezprizornými, učinit na náklady rozpočtu, a můžete tak učinit, jsa šlechetnými, tak, že se rozdáte. Tedy že dáte své tělo k dispozici vědě.

Ostravská univerzita se v posledních dnech obrátila na veřejnost, aby opět nabídla „své služby“. Tedy aby veřejnost obeznámila s tím, že lidé mohou svá těla rovněž dát k dispozici lékařské vědě. Protože má-li být budoucí lékař v budoucnu opravdu lékařem, je třeba, aby se mimo studia tlustých knih i povrtal v nějaké té lidské tělesné schránce. Jenže podobně „Básníkům“ „nejsou mrtvoly“. A proč by tak jeden nepomohl darem, jenž už vlastně posmrtně více potřebovat nebude, tedy tělesnou schránkou, že?

A tak je možno podobně upsání duše ďáblu upsat i tělo univerzitě. S člověkem, jenž má k medicíně kladný vztah nebo nechce posmrtně mrhat svými pozůstatky, se sepíše darovací smlouva, jež je ke stažení na stránkách fakulty a jež je následně sebe sama darujícím i kdykoliv odvolatelná, a člověk má o posmrtnou budoucnost postaráno.

Jistě, bude se v něm leckdo vrtat, ovšem nejednou na rozdíl od příbuzných či zaměstnanců pohřební služby toliko podle zásad lékařské etiky. A nejpozději za pět let se dočká na univerzitní náklady bezobřadní kremace a rozptylu, uložení urny nebo jejího předání pozůstalým.

Člověku to zní sice poněkud divně, ale když se nad tím jeden zamyslí, nejedná se vlastně o žádnou zvrácenost. Protože když můžeme běžně darovat krev, kostní dřeň i orgány, proč by se nám mělo „eklovat“ darování všeho naráz? Navíc v době, kdy už nám to vlastně může být jedno, kdy už nás to nemůže ani potenciálně ohrozit na zdraví či životě.

A když, abychom si toto téma trochu odlehčili, na nás budou moci být potomci navíc pyšní proto, že se takto dostane i ten nejhloupější z nás hlupáků na univerzitu. A dokonce na medicínu.

Previous ArticleNext Article