Výchova dětí

Náš školkový příběh

{mosimage}„Viděla jsi oznámení ve Zpravodaji? Od pátého dubna jsou zápisy ve školkách. Půjdete?" Zeptala se mě tehdy kamarádka, když bylo našemu Jendovi 18 měsíců. Ujistila jsem ji, že nemáme v úmyslu se takhle brzy rvát o místo ve školce, když víme, že je to čirý nesmysl. S úsměvem jsem to doma vyprávěla manželovi a záhy zjistila, že ta „divná" jsem já. Je přeci nezbytné o sobě dát vědět co nejdříve, aby až nastane ten správný čas, o nás již věděli a řádně přijali.

Co vám budu povídat. Příhody, které občas čtu na internetu, nebo slýchávám z vyprávění, že se děti zapisují v Americe na univerzity hned po narození a do té správné školky a školy ještě před úvahami o početní samotného jedince, jsem považovala za hezký vtip. Ale tentokrát jsem ten vtip prožívala. Manžel mi opravdu se zcela vážnou tváří sdělil, že si přihláškou ve věku 18 měsíců „pojišťujeme" místo na dobu za rok nebo dva. Vzhledem k tomu, že mi nečiní obtíže být občas za „poslušnou manželku", tak jsem tentokrát vůbec neprotestovala a nechala nadšeného tatínka, aby přihlášku do mateřské školy podal. On si v daný moment připadal nesmírně důležitě. A dokonce i dopis o nepřijetí bral jako pozitivní výsledek své snahy. Ale hlavně měl ten správný pocit, že pro syna učinil v daný moment maximum.

Rok uběhl jako voda a blížil se další zápis. Tentokrát už jsem z role „poslušné manželky" trošku vypadla. Postavila jsem si hlavu, že náš syn není ani ve 2,5 letech (ve 3 v době nástupu) připraven zařadit se do masového kolektivu předškolního zařízení. Život, a manželství především, jsou o kompromisech. Takže jsme se nakonec dohodli, že na dvě, maximálně tři dopoledne v týdnu, jsem ochotná své dítko učitelkám zapůjčit. S touto myšlenkou se vydal tatínek opět podat přihlášku do mateřské školy. Do té druhé v našem městě. Krásně si popovídal s paní ředitelkou, společně si notovali, že ani jeden z nich nevidí důvod, proč by ve třech letech neměl být syn připraven na dětský kolektiv, a tak byla nakonec podána řádná přihláška k celotýdennímu pobytu. Ještě že jsem měla jistotu, že pro velký počet dětí nemůže být syn přijat. Jinak by u nás doma hrozila „tichá domácnost". Opět přišla zamítavá odpověď o nepřijetí syna, což tentokrát nesl manžel s velikou nelibostí. A já byla vděčná za to, že mám to svoje „děťátko" ještě jeden rok zcela pro sebe.

Začalo září, nový školní rok a kamarádka mě upozornila na novou soukromou školku,  která zahájila provoz právě k 1.9. Neprozřetelně (a dnes za to díky) jsem se o tom zmínila manželovi, který nelenil a do několika minut mi sdělil informaci, že tehdy a tehdy jdeme na informativní schůzku pro rodiče. To, co jsem se tam dozvěděla, se mi moc líbilo. To byla přesně tak „super“ školka, kterou jsem si pro syna přála. Bohužel výše školného byla nad naše poměry. Zázraky se však dějí občas i v obyčejném reálném životě. Školka získala grant z prostředků EU a do školky mohly začít být přijímány i děti rodičů, kteří na tak vysoké školné prostředky neměli. Jedinou podmínkou byla zaměstnanost obou rodičů.

Tak to moje „malinké děťátko“ ze dne na den vyrostlo ve velikého kluka a začalo docházet do školky. A k mému údivu se to obešlo bez plakacích scén při odloučení. Ty se spíše objevovaly v době, kdy měl jít syn v poledne domů, protože chtěl ještě zůstat ve školce. Bohužel se u nás projevil standardní negativní „vedlejší účinek“ nástupu do školky – začali jsme si pěstovat značnou sbírku bacilů. Takže se střídaly dva, tři dny ve školce s týdnem až dvěma doma. Ale i když jsem si zpočátku nebyla úplně jistá, zda děláme pro syna to nejlepší, dnes jsem o tom zcela přesvědčená.

Mám doma úplně jiné dítě. Začíná se (KONEČNĚ) osamostatňovat, zlepšila se sebeobsluha, denně přichází domů s novou básničkou nebo písničkou a dokonce nosí domů vlastnoručně upečené houstičky. Začíná nám jednoduše „dospívat". Navíc v prostředí, které je nám rodičům více než sympatické.

Školka se snaží sžít nejen s dětmi, ale i s námi rodiči. Máme za sebou už svatomartinské posvícení, mikulášskou besídku, masopust a plánuje se dokonce taková pidi-školka v přírodě. Nechci, aby náš příběh vyzněl tak, že jedině soukromá školka je schopná se kvalitně postarat o naše děti. Vždy je to o lidech, kteří v dané školce pracují. Ale já jsem nesmírně vděčná za to, že zrovna my máme štěstí na prima paní učitelky. Přesvědčte se sami http://www.bunny-ekoskolka.cz/.

A jak to bylo u vás? Je ve vašem městě dost míst ve školkách? Co jste museli udělat proto, aby vaše dítě přijali? A volili jste tu nejbližší z „logistických“ důvodů nebo jste pečlivě zvažovali, co vašemu dítěti školka nabídne a dá do budoucna?

Previous ArticleNext Article