Děti

Mýdlové bubliny

Byl to den jako každý jiný. Slunko vytrvale svítilo celé odpoledne a lákalo děti z vesničky k potoku u lesa. Rády zde trávily prázdniny. Stavěly na potoce hráze, či se jen čvachtaly v příjemně chladivé vodě. Mladá dívka se svým nápadníkem procházela kolem a ani si nevšimla, že jí z kapsy vypadlo jedno ze sady voňavých mejdlíček, kterými ji toho dne milý obdaroval.

Pomalu se stmívalo a tak se všichni vydali do svých domovů. Les šuměl, potok hučel a u kraje potůčku, kde děti vytvořily malé jezírko, se ze ztraceného mýdla začaly tvořit bubliny. Mnoho velkých i malých mýdlových bublin. Držely se u sebe, tvořily shluky a dobře se jim dařilo ve svém „mýdlovém společenství“. Jen jedna bublina se zabydlela na druhé straně jezírka, v patřičné vzdálenosti od ostatních bublin. Na člověka by působil tento jev smutně a připadalo by mu, že je bublina velice osamělá. Ale nebyla. Cítila se dobře, když byla sama, protože nedokázala být s ostatními bublinami.

Toho podvečera šel kolem potoka David, mladý chlapec z vesnice. Věděl, že touto dobou zde již nikdo nebude. Zatímco jeho vrstevníci se v té chvíli připravovali na vesnickou zábavu, on se šel projít do lesa. Sednul si k potoku a díval se na tekoucí vodu. Šum potoka jej uklidňoval a proud vody fascinoval. Vlastně o vodě věděl úplně všechno. Dokonce víc, než si kdokoliv jiný dovedl představit. Náhle si všimnul jezírka a mýdlových bublin. V té jediné, osamocené bublině, poznal sám sebe. David měl aspergerův syndrom. Neměl rád, když se ho ostatní lidé dotýkali a také to, když si s ním chtěl někdo povídat. Nevěděl totiž, a nikdy nepoznal, co se od něj v danou chvíli očekává. Ostatní se mu proto často vysmívali a považovali jej za podivína a hlupáka. Ano, možná byl trochu zvláštní, ale rozhodně nebyl hloupý. Patřil mezi nejlepší žáky ve třídě, hlavně v oblasti matematiky a fyziky. Zatímco si jiné děti hrály s kuličkami, on vypočítal přesnou dráhu i úhel, aby se kulička skutálela přímo do důlku. Ale co se týkalo komunikace a sociální interakce, tak takové věci mu opravdu činily potíže.

Když spolu lidé komunikují, kromě slovních projevů se vyjadřují převážně neverbálně. Za jejich pocity a prožitky hovoří pohled očí, mimika, gestikulace… David takové signály vzhledem k diagnóze aspergerova syndromu neviděl. Nerozpoznal ani nadsázku a ironii, a tak velice často v jeho životě docházelo k mnohým nedorozuměním. Nikdy nenašel kamaráda, protože jej nikdo nechápal. A tak trávil čas sám, jako ta mýdlová bublina.

Aspergerův syndrom patří mezi poruchy autistického spektra. Tito lidé jsou inteligentními a plnohodnotnými osobami, ale bohužel mívají problém se začleněním se do kolektivu. Společnost od jedince očekává určité normy v chování a každodenní styk s lidmi s sebou přináší určitá nepsaná pravidla. S tím však mají lidé s AS problém, jelikož mnohdy nepoznají, co se od nich čeká. Jejich život je pro ně stresem a silný stres v nich vyvolávají i společenské situace, které ostatní lidé berou jako samozřejmost a nevidí v nich problém. Aspíci, jak se lidem s AS podomácku říká, mívají řadu potíží, včetně problémů v zaměstnání. V této oblasti jde hlavně o neporozumění v kolektivu, jelikož práci jako takovou si aspík dovede dobře osvojit a pokud jej baví, dokáže být velice výkonným pracovníkem. Nic nedělá polovičatě. Na ostatní však vzhledem k nezájmu o ostatní lidi může působit jako sobecký a namyšlený ignorant. Tak to však rozhodně není. Nelze hovořit o sobectví, ale jde spíše o přemíru starostí sama se sebou, a pak navíc i s okolím. Pokud jde o ignorantství, tak zde uvedu konkrétní příklad:

Kolegyně se člověku s AS chlubí: „Tak si představ, včera se nám narodil vnouček!“
Obvyklá reakce by byla: „Jé, to je skvělé, gratuluji! Jak se jmenuje? Kolik váží?..“
Zkrátka by nás napadly miliony vět, jak navázat danou konverzaci. Ale aspík udělá neurčitý obličej a řekne: „Hm…“
Neučiní tak zrovna z důvodu, že by ho ta novinka nezajímala, ale protože zkrátka neví, jak na sdělení zareagovat. V tu chvíli se v jeho hlavě začne odehrávat kolotoč různých myšlenek typu: „Proč mi to říká? Mám říct to a nebo tohle? Mám se jí dívat do očí? Jak se mám tvářit? Měl bych se tvářit vesele, ale aby to nebylo zas moc vesele…“
Dokáže se naučit, jak se v daných situacích zachovat, ale nebude to projev skutečného cítění a výraz tváře nebude pravděpodobně odpovídat sdělení. Samozřejmě se dovede i rozpovídat, ale pouze o věcech, které zajímají jeho. O nich může hovořit hodiny a hodiny, bez ohledu na to, zda to posluchače zajímá. Případný nezájem nerozpozná.

Aspíci nedokáží lhát. Často nechápou, proč od nich ostatní lhaní očekávají. Když jim ten dort nechutná, tak to prostě řeknou. Když si všimnou, že má známý něco mezi zuby, ihned mu to klidně nahlas a přede všemi poví, a to bez ohledu, zda se to v dané situaci hodí nebo ne. Když jej upozorníte, že by to tímto způsobem říkat neměl, klidně vás příště nechá s nerozetřeným krémem na čele projít celé město a po celou dobu bude přemýšlet, kdy bude ta vhodná doba, aby vám o tom pověděl. Nedivte se, když to již nevydrží a oznámí vám to mezi regály v obchodě, těsně poté, co jste opustili toaletu, kde vám to mohl klidně říci. Když se aspíka zeptáte, zda nemá dojem, že jste ztloustla, či zda nevypadáte starší, nečekejte, že vás bude chlácholit a přesvědčovat o tom, co chcete slyšet. Řekne pouze to, co si opravdu myslí. A proto není divu, že mnohdy zůstávají sami. V mnoha případech jim ta osamělost vyhovuje, jelikož mohou zůstat sami sebou, na nic si nehrát a nemusí se učit lhát. Problém nastává hlavně tehdy, chtějí-li si najít práci či partnera. Málokdo aspíkům v partnerském životě porozumí. Osobně si myslím, že přes mnohá úskalí máte čest s opravdu upřímným člověkem, který vám nikdy nezalže. Když slíbí, že přijde v 15 hodin 14 minut 10 sekund, tak to vážně dodrží. Je velice malá pravděpodobnost, že bude nevěrný. A pokud se rozhodne pro překvapení pro vás, udělá pro to úplně všechno, i kdyby měl přečíst hromadu knih. Ať dělá cokoliv, je naprosto teoreticky připravený. Kolik lidí by bylo schopno strávit tolik času jen kvůli tomu, aby bylo vše vážně perfektní a jenom kvůli vám? Horší je to s tím, co si o ostatních myslí. Málokdy se dočkáte pochvaly od nich. Neradi přiznávají vlastní chyby, respektive si je nepřipouštějí. Myslí si totiž, že jsou bezchybní. I kdyby celý svět konal určitou věc, tak je to špatně, protože on to nedělá a norma je pouze to, co dělá on.

Vězte, že aspíci to v životě nemají lehké. Každý den pro ně bývá stresem, přitom by nemusel. Dělají si mnoho starostí s tím, co ostatní lidé považují za samozřejmost. Většinou jim svým nepochopením k většímu stresování nepřímo pomáháme. Mnohdy se tak díky nám cítí hůř, než by se cítili bez našeho přičinění. Pamatujme si, že každá bublina nemusí být stejná a nemusí být jako ostatní. Ale stále je bublinou a zůstává součástí „bublinového společenství“, i když se drží bokem.  

Další důležité informace lze najít zde:
www.autismus.cz  
www.asperger.sk
http://www.praha.apla.cz

Previous ArticleNext Article