Do práce většinou jezdím autobusem. Cesta trvá pouhých deset minut, ale i tak kratičký čas mi někdy stačí k tomu, abych obracela nechápavě oči v sloup. Zejména, když nastoupí partička rozjívených mladistvých, kteří se vrací ze školy. Když zrovna něco nepopíjí, alespoň si o pití povídají.

Ne, že bych poslouchala jejich hovory, ale jak jistě víte, ty se většinou přeslechnout nedají. Vzájemně se titulují tak zvláštními názvy, které bych ve vší své fantazii nedokázala vymyslet, natož je použít. A pak si stěžují na všechny a na všechno. Na učitele, školu, rodiče, kamarády a jiné záležitosti. Při tom užívají vskutku bohatý slovník, za který by se nemusel stydět ani zkušený rétorik, kdyby nešlo o slova vulgární. V jejich projevu bohužel většinou vulgarismy převládají a dokonce mám občas pocit, že se jejich mluva bez vulgárního podtextu vztahuje pouze na zájmena a spojky. Po takové desetiminutové jízdě mě kolikrát tak rozbolí hlava, že jsem štěstím bez sebe, když mohu vystoupit. Když jedu do města, utrpení trvá o dvacet minut déle a mnohdy doufám, že již brzy „mládežníci“ vystoupí.

Když si vzpomenu na svou vlastní pubertu, tak vlastně ani nemám o čem vyprávět. Mé dozrávání bylo znatelné hlavně fyzicky a po psychické stránce probíhalo bez nějakých bouřlivých vedlejších projevů. Nikdy bych nedokázala o vlastní matce hovořit takovým způsobem, natož ji titulovat pejorativními názvy, které by ji přirovnávaly přinejmenším k drůbeži či dobytku, jako to dokáží dnešní adolescenti. Nedokázala jsem si nic takového o ní ani myslet, ač jsem ne vždy souhlasila s jejími názory či požadavky. Doba je však jiná, než byla dříve. Už předškoláci mají přehled o nejznámějších sprostých slovech a nestydí se je používat. Když si vzpomenu na sebe, tak jsem ve svých dvanácti letech znala jedno takové slovo a ještě jsem se styděla za to, že jej vůbec znám. Natož, abych jej dokonce vyslovila nahlas.

Pokud máte doma pohodového teenagera, jste šťastnými rodiči. Pokud je tomu naopak, přináší vám samé starosti, při kterých s nostalgií vzpomínáte na období, kdy byl ještě váš potomek malým a bezbranným tvorečkem, s láskou vás držel za ruku a neudělal by bez vás jediný krok. V obou případech je nezbytné, aby jste byli dítěti příkladem, ač jste v tomto období těmi posledními lidmi na světě, ke kterým by pociťoval autoritu. Péče o dospívajícího vyžaduje skutečně obrovskou dávku trpělivosti. Vzhledem k tomu, že v současné době děti dozrávají dříve, mít se i dříve na pozoru. Puberta s sebou přináší první lásky, první zklamání a první sexuální zkušenosti. Zvláště ty, společně s experimentováním s alkoholem a jinými látkami, mohou mít nedozírné důsledky. Je třeba mít se na pozoru, ale za žádnou cenu na dospívajícího netlačit. Pokud ve vás dítě uvidí kamaráda, ponechá vás v okruhu svých zájmů. Velice důležitá je důvěra. Pokud mu budete všechno zakazovat a neustále jej z něčeho podezírat, dojde k odloučení mezi vámi a pak může do problémů spadnout rovnýma nohama. Dobrý přístup musí být základem a tvořit se již od útlého věku. Ne vždy to však stačí. Existují věci, které neovlivníme, i kdybychom se rozkrájeli na kousky. Teenager je velice náchylný k problematickému chování a ještě za něj nedokáže nést odpovědnost. Všude okolo čekají nástrahy. Takže se může stát, že i ten nejpohodovější a nejposlušnější teenager se nechá zlákat partou vrstevníků, kteří mají své rodiče takříkajíc na háku. Je proto velice důležité všímat si, v jakém okruhu lidí se dítě pohybuje. Základem úspěchu je dostatečná komunikace v rodině, včasné řešení problémů a v neposlední řadě i podporování dítěte v pozitivních zájmech. V pubertě člověk nachází sám sebe, zkouší různé činnosti a hledá vlastní zájmy ve snaze se osamostatnit. Když najde zalíbení v nevhodných činnostech, je to tragedie. Ale neexistují jen ti špatní. Většinou na všechny puberťáky nadáváme, protože ti dobří se nijak neprojevují. Pokaždé si všimneme jen těch, kteří na sebe jakýmkoliv způsobem upozorňují. I můj dnešní článek zřejmě vznikl proto, že jsem před několika okamžiky s podobnou skupinkou cestovala autobusem…