Vztahy

Máš mě vůbec ráda, maminko?

Při pravidelném sledování televizních novin a zpráv na internetu čím dál častěji můj zrak ulpívá na článcích, které poukazují na týrání dítěte ze strany vlastních, či nevlastních rodičů. Všímám si zvyšujícího výskytu odhalených případů týrání a raději ani nepřemýšlím nad tím, kolik podobných scénářů probíhá za zavřenými dveřmi bytu, skrytých před okolním světem. Jednou slyšíme o despotickém otci, podruhé o příteli matky, který neunese péči o plačící miminko. V lepším případě se na týrání přijde včas, ale bohužel není ani vyjímkou, kdy je surové zacházení s dítětem odhaleno až po jeho smrti. Každý, kdo si tím projde, je vystaven celoživotnímu poznamenání.

Nikdy nepochopím, jak někdo může ubližovat bezbrannému dítěti. Zatím děti nemám, ale jsem ženou s přirozeně vrozeným mateřským pudem, která touží své dítě počít, porodit, milovat a hlavně chránit před vším špatným. Proto mi přijde přinejmenším nepochopitelné, když  matka dokáže týrání vlastního potomka přihlížet, či se dokonce zapojovat! Kde se stala chyba? Co se přihodilo, že rodič najednou není rodičem, nýbrž (promiňte mi ten výraz) krvelačnou bestií, hojící si své ego na bezbranném dítěti? A proč vlastně takoví lidé mají děti? Nebylo by lepší, kdyby je měli ti, kteří je skutečně chtějí?

Poznala jsem bezpočet žen, které z různých důvodů nemohly mít vlastní děti. Absolvovaly dlouhodobé, pro ně mnohdy nepříjemné a ponižující dokazování, že zrovna ony budou dobrými rodiči. Jak se mohou dívat tyto ženy na „krkavčí matky“? Jsem přesvědčena, že na ně hledí s odporem a dokola vznášejí sobě i světu otázku: „Proč zrovna já?“
Ano, co by ony daly za to, aby se mohly stát matkou a svému dítěti zajistit bezpečný a láskyplný domov? A místo toho se musí dívat do tváře ženám a mužům, kteří si rodiči být nezaslouží.

Před časem jsem četla knihu „Děti na zabití“ od Milady Golobové. Příběh o dětech, které měly zemřít, je autorčinou autobiografií. Zachycuje několikaleté týrání autorky a jejího mladšího bratra za zdmi studeného kumbálu v nelidských podmínkách, které jim připravila macecha, a jejich dříve milovaný otec nedokázal více, než jen mlčky přihlížet. Autorka poukazuje na to, jak se dokáže ze dne na den téměř idylické dětství proměnit v noční můru.

Další publikací na podobné téma byla kniha „Už nejsem vaše dcera“ od Karin Jäckel. Zde autorka naopak vypráví o sexuálním zneužívání hlavní hrdinky téměř všemi mužskými členy rodiny. Hrdinčina matka se též zapojuje, když za peníze začne svou dceru prodávat dalším mužům. Příběh byl natolik příšerný a detailně popisovaný, že jsem několikrát s odporem knihu odložila a nedokázala číst dál. Nakonec jsem ji ale dočetla až do konce.

V obou knihách je shodné to, že týrání a zneužívání probíhalo ve společensky uznávaných rodinách, a nikoho by ani ve snu nenapadlo, že by mělo k něčemu takovému docházet. Ve druhé knize je navíc popisována i nenávist ze strany okolí ke hlavní hrdince, která po letech dokázala poprvé promluvit a začít svou situaci řešit.

Mohla bych psát o mnoha případech, kdy bylo týrání dětí prokázáno. Mohla bych zde popsat řadu osudů týraných dětí a jejich celoživotní traumata. Bohužel tím tento problém ze společnosti nevymítím. V této uspěchané době se mnoho lidí soustředí zejména na sebe a před problémy jiných se naučilo zavírat oči. Přitom stačí pouhý pohled všímavé učitelky, spolužáků, kamarádů, sousedů… Dívejme se kolem sebe. Dítě má být spokojené, upravené, najedené, s oblíbenou hračkou v ruce a s těmi nejlepšími rodiči na světě!

Previous ArticleNext Article