Vztahy

Když se v rodině nedaří

Ještě před lety jsem občas přemýšlela, jestli mám nebo dokážu mít své rodiče ráda. Dnes vím, že je mám ráda určitě, jinak bych o vztahu s nimi tolik nepřemýšlela a nesnažila bych se k nim přiblížit a pochopit je. Maminka vyrůstala v rodině, kde její máma zásadně nešetřila kritikou. Prakticky jen to, co ona (moje babička) udělala, bylo správně. Ostatní chybovali takřka bez přestávky. Otec mojí maminky byl slaboch a člověk malých morálních hodnot, babičkou se nechal celý život peskovat a doslova valchovat, vztah s vlastními dětmi takřka žádný neměl). Nicméně i jejich rodiče byli hodně jiní, než jaké bychom si přáli mít.

Můj tatínek vyrůstal stejně jako maminka v nefunkčním manželství. V jeho 16 letech se rodiče rozvedli. Na tehdejší dobu to bylo stále ještě něco nevídaného. Oba moji rodiče šli do manželství velmi zranění a osobnostně nevyzrálí. Hodně spolu vzájemně vytrpěli. Maminka si přinesla s sebou neutuchající kritiku a výčitky. Tatínek dokázal měsíc nemluvit a urazil se opravdu kvůli každé prkotině.

Všechny děti (mám staršího a mladšího bratra) jsme se otce pořád bály. Vzpomínám si, že někdy ve 13 letech jsem mu poprvé v životě vyjádřila svůj názor. Byli jsme s ostatními dětmi z vesnice na stohu. Nechtělo se mi domů a tak jsem zůstala déle, než jsem měla. Po příchodu domů se mně táta ptal, kde jsem byla.
"Na stohu."
"A proč jsi nepřišla včas?"
"Protože se mi nechtělo."
Přiletěla mi na tvář facka a následoval pláč.

Ano, můj tatínek na můj prvně projevený samostatný názor (vzdor) zareagoval rodičovským pohlavkem. Dobře si pamatuji, jak vystartoval z křesla. Samozřejmě chápu, že chtěl potrestat a zastavit moji vzdorovitost. Nicméně jejich výchovné praktiky asi neměly ten správný vliv. Přestože o mě oba říkají, že jsem byla velmi klidné a poslušné dítě, uměla jsem v deseti letech obstojně krást žvýkačky a jiné dobrůtky a lhala jsem bez mrknutí oka. Kdo chtěl vědět, jak se cítím, musel by se mi provrtat do mozku, protože jsem uměla své pravé pocity výborně skrýt. Naštěstí mi tahle nemorální životní etapa skončila s pubertou, ale dodnes s lítostí vzpomínám na naši hodnou paní prodavačku, která tehdy na mou frustraci a lumpárny doplácela a to patrně doslova.

Vzpomínám si jen na dobu od svých 10 let výše. V mých deseti tatínek zmlátil maminku a vyhrožoval jí věcmi, které raději snad ani nebudu interpretovat, když se s ním rozvede. My jí s bráškou našli třesoucí se u stolu poté, co nás vyděsil řinkot rozbitého nádobí a z ulice jsme přiběhli domů. Rodiče to spolu vydrželi ještě další 4 roky. O podobných věcech se samozřejmě nemluví a už vůbec ne veřejně. Tak mě to učili rodiče. Naše rodina do rozvodu vypadala naprosto spořádaně. Když k nám někdo přišel na návštěvu, byl z mých rodičů nadšený. Maminka i tatínek byli velmi přátelští a společenští. Pokud jste nebyli jejich. Hodně dětí mi mé "skvělé" rodiče závidělo. Samozřejmě píšu jen malou část drsného dětství, něketré věci by byly přes článek těžko stravitelné.

Ve 14 letech jsem odešla studovat na školu s internátem. Tím začalo moje krásnější životní období. Trvalo mi ještě dalších 10 let, než se mi podařilo vysvobodit z naučených postojů a mylného chování. Například jsem odkývala všem všechno, abych náhodou nebyla odmítnuta, což může mít v pubertě neblahé důsledky ve vztazích s muži, že děvče přistoupí na cokoli, čehož jsem byla naštěstí ušetřena; a v dospělosti pak s vámi každý zametá, jak se mu zlíbí. To byl asi nejhorší dopad výchovy, krom naprosté nejistoty sama sebou a svým úsudkem. Pravda, někdy se "zaseknu" dodnes, ale věřte, že je úžasné moci svobodně vyjádřit svoje pocity. To je pro mě asi největší životní změna. Už se nesnažím chovat podle očekávání druhých, ale dělám a jednám tak, jak sama chci. Pro někoho je to naprosto běžné, ale potkala jsem mnoho lidí, kteří mají opravdový problém svobodně vyjádřit, že jim například něco vadí. Mají strach z odmítnutí. Pokud jim rodiče dávali najevo, že nejsou dokonalí a že si jejich lásku musí zasloužit, pak mají utkvělou představu, že si musí zasloužit lásku všech. A tak makají do roztrhání těla. Pomáhají, kde jen to jde. Často se stanou oběťmi "vysosávačů"- lidí naprosto sobeckých s výbornými manipulačními schopnostmi, kteří neustále potřebují být zachraňováni, opečováváni, vzbudí vás klidně ve tři ráno kvůli prkotině.

Pokud patříte do poměrně velké skupiny lidí, kteří těžko hledají vlastní názor, když jim něco vadí, raději mlčí a tutlají to v sobě, vybuchují pak náhle a neočekávaně (ale ne často), pak to o sobě patrně již dávno víte. Váš/náš problém spočívá v několika věcech.

Nikdo nás nikdy nenaučil, že jsme úžasné bytosti, které jsou milované pro to, jaké jsou.
Ocenění jsme se většinou dočkali jen vyjímečně a vesměs ve chvílích, kdy jsme naplnili očekávání druhých.
Nikdo po nás nevyžadoval vlastní názor, ale spíše poslušnost.
Proto neznáme vlastní hranice. Nevíme, kam až jiní lidé mohou zajít.

Vadí nám jednání druhých, ale mnohdy si to ani neuvědomíme, protože se snažíme slepě dělat to, co si myslíme, že od nás druzí očekávají. Hluboko uvnitř ale stoupá naše nevole. Jsme napjatí a nervózní a sami netušíme proč. A stane se, že jednoho dne kalich naší trpělivosti a poslušnosti přeteče. Vybuchneme, často v nejnevhodnější chvíli a většinou to odnesou naši nejmilovanější nejbezbrannější – děti. Protože víme, že děti nebo partner nás milují a neopustí. Jenže pak zbytečně trpí. Oni i my.

Co s tím můžeme udělat?

Musíme se naučit mít se rádi. Nejlepší je, když se podaří potkat v životě někoho, ať už partnera nebo kamarádku, kdo nás má rád právě takové, jací jsme. Bez výhrad a bez potřeby nás předělávat. Pak je mnohem snazší uvěřit, že jsme opravdu nádherné bytosti a že se pořád nemusíme snažit druhým vyhovět. Nicméně je možné to zvládnout a jinak.

Máme spoustu negativních vlastností, o tom není pochyb. A určitě najdeme mnoho lidí, kteří mají mnohem vyšší morální hodnoty, jsou odvážnější, krásnější, přátelštější? Ale o to tu vůbec nejde. Každý člověk na tomto světě má obrovskou hodnotu. Žádný člověk a jeho život se nedá z morálního hlediska vyměřit penězi. A od tohoto vědomí je třeba se odrazit. Uvědomte si, že každý člověk na zemi, tedy i vy osobně, má nesmírnou hodnotu. I vy ji máte! To je neoddiskutovatelný fakt. Je třeba tomu uvěřit. Vštípit si to do hlavy. Tak jako nám rodiče a lidé okolo svým chováním a slovy roky vkládali do mozku informace špatné, musíme si tam teď uložit ty správné a dobré. Klidně si je vypište na papír, nalepte různě po domě, opakujte, kdykoli si na to vzpomenete. Nalepte si je vedle zrcadla. Prostě si neustále připomínejte: "Jsem úžasná lidská bytost, mám obrovskou hodnotu a mám se moc rád/a."

Dávejte si dárečky. Naučte, poproste okolí, aby vás obdarovávalo jen tak. Ne proto, že si to zasloužíte, že máte narozeniny, ale proto, že jste. Že vás mají rádi. Praktikujte to s okolím tak často, jak to jen půjde. Dlouhé roky jste se o odměnu museli zasloužit, tak nastal čas na pořádnou změnu. A zároveň se odnaučte i potřebě se odvděčit. To je skoro handicap českého národa. Mě toto odnaučili američani, se kterými jsme poměrně dlouho spolupracovali na jednom projektu. Když oni dávají, dávají proto, že chtějí a nečekají nic zpět. Když dávám dnes já, velmi mě mrzí, když si to obdarovávaní neužívají, ale cítí se dárkem zavázáni a buď ho vůbec nepřijmou nebo honem vymýšlejí, jak mi to vrátit zpět. Takže až mi někdo něco budete dávat, nečekejte, že odmítnu nebo vám to vrátím jinak:)

Naučte se znát se. Znát svoje hranice. Udělejte si "bobříka" poznávání sebe sama. Každý měsíc o sobě zjistěte něco nového. Jakou máte rádi barvu, jaké filmy, jaké květiny. Naučte se udělat si čas sami pro sebe. Snažte se nejdřív přemýšlet o tom, co po vás druzí chtějí, a pak teprve kývat (to mi dělalo problém ještě před pár lety). A hlavně se naučte reagovat i záporně.

Nespěchejte na sebe. Je to proces na dlouhá léta. Negativní informace do vás vaši nejbližší, kterým jste bezmezně věřili, ukládali minimálně 15 let, mnohdy i déle. Proto jakákoli změna myšlení nemůže přijít ze dne na den. Do mě ukládali tyto informace 14 let. Posledních 20 let se je snažím měnit. Ale jsem si jistá, že mi to potrvá ještě dlouho a možná celý život, než se odnaučím alespoň drtivé většině nevhodných a sebedestrukčních návyků. Ale co se dá dělat. Teď není čas na lítost a obviňování rodičů. Mnohdy ani oni sami nevěděli, jak na to. Pokud nechceme jen přežívat, trápit sebe a okolí, můžeme s tím něco udělat.

Previous ArticleNext Article