Foto, video

Jak jsem se stal tím, čím jsem se stal, a proč jsem se nestal tím, čím

Když jsem byl ještě příliš mlád, toužil jsem se stát zemědělcem či hajným. Protože jsem si nedokázal představit lepší pracoviště než velké širé rodné lány, jež jsou krásny na vše strany, případně bory, jež šumí po skalinách. Ovšem mé touhy vzaly za své hned při první návštěvě těchto míst. S takovou alergií na pyl a těžkou práci jsem se prostě o uplatnění v tomto oboru ucházet nemohl.

A tak jsem se zatoužil stát tím, koho neohrožuje ani jedna ze zmíněných alergií. Zaprahnul jsem po profesi hodináře. Protože ten pyly zasypáván nebývá a manipulace s hodinovými kolečky není zase až tak namáhavá. Těm, kdo o mém uplatnění v hodinářské branži rozhodovali, nevadilo ani to, že jsem levák. Ovšem vadilo jim, že mám levé obě ruce a se svou manuální zručností bych si neporadil ani s obřími kolečky orloje, natož s těmi titěrnými součástečkami běžných hodin a hodinek.

I rozhodl jsem se být spisovatelem. Protože u toho nevadí ani jedno z toho, co vadilo v profesích prve zmíněných. Stačí umět psát na počítači a nic víc. I usedl jsem časně zrána k právě zmíněnému technickému zázraku a dal se do díla. Napsal jsem na něm první větu svého nového románu… a byl čas jít k obědu. Dnes jsem dokonce dostal hned dvě porce, protože maminku přešla chuť k jídlu, když uviděla pravopisnou úroveň zmíněné celé dopoledne plozené věty. Uklidnila se až ve chvíli, kdy jsem jaksi zapomněl kliknout na ANO u dotazu „Chcete uložit změny provedené v dokumentu?“ a půldenní dílo tak zmizelo v nenávratnu. Pokusil jsem se sice napsat větu novou, ale byl jsem již unaven a do večera se mi nezadařilo. Další zmařená naděje.

A což takhle stát se elektrikářem? Radši jsem se rozhodl ověřit si nejprve své předpoklady potají, abych neiritoval okolí. Tedy v chlívku, kde jsme chovali vepře a kam vyjma doby krmení a kydání nikdo nezacházel. A dílo, tedy pokus zavést tam elektrické osvětlení, se mi zdařilo. Tedy skoro. Protože žárovka ani neblikla, ovšem prase div nezářilo, jsa napojeno místo okalem 220 volty. Bohužel ale nezářilo dlouho a pak již zářili jen příbuzní a sousedé účastnící se nucené zabijačky.

Medicínu jsme vzdal též, neboť ať jsem si hrál na doktory s kterýmkoliv děvčetem z okolí, skončilo to vždycky stejně – pár fackami. Ani regulační poplatek mi naše děvčata neplatila a kapky jsem děvčatům nedával já, ale naopak ona „dávala kapky“ mně. A při následném ošetřování sebe sama, tedy proplesknutých či nakopnutých částí mého těla včetně těch nejchoulostivějších, jsem se rozhodl, že se mi nechce ostatní svou léčbou takto trápit.

Jenže bez práce nejsou koláče a nějakou profesi si bylo třeba zvolit. Jenže kam se mnou? Se mnou, jenž nic neumím, neznám a nejednou vlastně ani nechci?

A pak jsem na to přišel. A dnes už mám zaměstnání mých snů. Práci, v níž nevadí má manuální nezručnost ani hlava, jež toho zrovna moc pojmout nedokázala. Nevadí mé alergie ani nemoc nazývaná pseudolatinsky nechucus pracus. Jediné, co se mi na mé práci nelíbí, je fakt, že je dosti nejistou.

Ano, tušíte správně. Jsem vaším poslancem.

Kniha Pro srandu (vám a) králíkům z pera Viktor Pondělíka a tužky Pavly Soukupové, obsahující více než tři desítky podobně laděných ilustrovaných povídek, vyšla nákladem, jenž je rovněž spíše pro srandu králíkům, nejspíše pro potěchu blízkých a šuplíku. Byl-li by však zájem, je k mání i vám. Na dobírku za pouhý jeden „obrázek Karla IV. z dílny České národní banky“ plus poštovné na knihihi@seznam.cz.

Previous ArticleNext Article