Rozhovory

Eva Obůrková – reklamní textařka a ilustrátorka

Eva Obůrková (nar. 1967) se narodila a vyrostla v Praze, kde vystudovala gymnázium se zaměřením na výtvarnou výchovu a dějiny umění a později Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. Pracovala jako novinářka a redaktorka, v současné době působí jako reklamní textařka a ilustrátorka. 

 

{snippet ad1}Je autorkou několika průvodců a publikací pro cestovní ruch. S manželem, synem a průběžně se měnícím počtem psů a koček žije (a občas trochu pracuje) v Brně. Svoji kamarádku Evu jsem vyzpovídala a možná se budete divit, jak obyčejná a přitom neobyčejná může taková spisovatelka být.

 

Jsi poměrně vyhledávanou autorkou knih s různou tématikou. Jak to všechno začalo?

 

Všechno začalo zřejmě tím, že jsem se narodila (smích) Moje místy až zhovadilá vášeň pro písmenka se úplně poprvé zřejmě projevila v účtárně pražských papíren Bubeneč, kde pracovala moje babička. Občas mě tam brávala s sebou a poměrně spolehlivý způsob, jak zabavit čtyřleté mrně, bylo posadit ho k psacímu stroji a nechat ho, ať si ťuká.

Mrně klepalo písmenka, chodilo se babičky ptát, co je tohle a co je ono… a po čase bylo rodiči přistiženo, jak se směje nad časopisem Čtyřlístek. Na dotaz čemuže se řehtá odvětilo, že Bobík říká… a Myšpulín mu odpovídá… a rodiče se zděsili.

Do školky jsem chodila až ten poslední rok před školou, ale v té chvíli už jsem plynně četla. Svědčí o tom, další z rodinných historek: paní učitelky mě prý využívaly na čtení ostatním negramotným (= normálním) dětem, aby si samy mohly odpočinout. Promyšleně jsem se jim mstila tím, že jsem po obědě zásadně odmítala spát. Protože jsem nepřetržitě rušila a budila okolní sedmispáče, kteří naopak spát chtěli a potřebovali, záhy jsem byla místo spaní odklízena s knihou do hracího koutku. Ten rok Ježíšek přinesl do mateřské školky nebývalé množství knížek; prý jsem je zvládla přelouskat všechny.

 

Jaké máš vzdělání?

 

Pokud učitelé na základní škole dokázali něco vyčenichat, byl to můj talent na kreslení; ten taky dlouho vítězil a podle něj jsem si vybírala i střední školu – gymnázium se zaměřením na výtvarnou výchovu a dějiny umění.

Osudný okamžik zřejmě nadešel někdy začátkem druhého ročníku… a já u něj nebyla kvůli nějaké rýmě nebo chřipce. Zatímco jsem ležela v pelechu, naše třída se tajně usnesla, že bude vydávat třídní časopis a já se stanu jeho šéfredaktorkou. Podotýkám, že to vůbec nebyl můj nápad a spadla jsem do toho naprosto nevinně, ačkoli během následujících let si celý gympl myslel něco jiného… a já si dodnes lámu hlavu, koho to napadlo a proč? Ostatně to, jak se situace dál vyvíjela a co všechno jsem začala ve jménu časopisu páchat, by nasvědčovalo tomu, že jsem si to celé vymyslela sama a ostatní spolupachatele ženu dopředu hlava nehlava.

Ten časopis naší třídu nehorázně proslavil. První dvě nebo tři čísla, psaná ručně (připomínám, že to bylo zhruba v roce 1983 a cyklostyl, kopírky a další vynálezy pro nás byly nedostupné) nevyvolala velkou pozornost. Že II.C je nebezpečná tlupa šílenců, na kterou bude dobré dávat pozor, přesvědčilo celý ústav číslo třetí, které jsem už naklapala doma na psacím stroji přes kopíráky. Jeho zlatým hřebem byla anketa mezi vyučujícími, tehdy tuším se značně stupidním obsahem (oblíbená značka zubní pasty – možná pomsta za talentové zkoušky, při nichž zrovna náš ročník měl vytvořit obal na zubní pastu). Protože ostatní spolužáci se styděli, vyučující jsem obcházela já a po zásluze to od řady z nich napoprvé schytala. Anketní otázky (vesměs společně odsouhlasené celou třídou, mnohdy po zuřivých hádkách) se ovšem číslo od čísla vylepšovaly, a časem se mnozí kantoři sami začali vnucovat, jako že už jsme se jich dlouho na něco neptali, až do radostného finále před naší maturitou, kdy pak časopis vycházel v závratném počtu pěti výtisků – jeden míval originální obálku v tradičních žlutých deskách, vpředu šarmantní titul UCHO ŽIŽKOVA a vtip, vzadu komix na motivy prostonárodních písní s reklamou, zbývající výtisky byly jen secvakané sešívačkou. Jedno číslo pravidelně obcházelo kabinety, sborovnu a ředitelnu, tři kolovaly po ústavu, jedno zůstávalo v naší třídě.

 

Nemáš například nějaké slavné spisovatelské předky?

 

V rodině jsme žádného novináře ani spisovatele nikdy neměli a moji blízcí mě sledovali se vzrůstající ostražitostí; na čmárání a malování si už jakž takž zvykli, ale ani výtvarná, ani literární činnost rozhodně nebyly profese, kterých by si vážili a s nimiž by souhlasili. Obávám se, že pokud vůbec někdy byla chvíle, kdy by bylo možné mě zastavit a obrátit mou pozornost jinam, v té době už ona příležitost byla nenávratně v tahu. Povzbuzená úspěchem Ucha Žižkova jsem totiž jednoho dne drze vlezla do Mladé Fronty, jako že bych pro ně chtěla psát… a jistý pán zvedl telefon a poslal mě za svým známým… a od té doby se začaly mé články objevovat v časopise Sedmička pionýrů, jednoho z dětských časopisů nakladatelství Mladá Fronta. Mimochodem, asi o sedm let později jsem do redakce tohoto časopisu, dnes už dávno zrušeného, nastoupila jako do prvního zaměstnání.

Od toho okamžiku jsem v tom lítala. Zhruba rok a půl před maturitou jsem taky začala chodit do kroužku mladých žurnalistů, který vedla redaktorka časopisu Vlasta… a mně se rozšířilo pole působnosti. Nikomu bych tehdy nepřiznala, jak moc se mi líbí vidět pod článkem vytištěné své jméno a nijak jsem se s tím ve škole nechlubila. Jakmile ovšem na nějaké mé dílo narazili spolužáci, článek vyvěsili na třídní nástěnku. Tam si toho samozřejmě všimli učitelé… a já měla o špatnou pověst postaráno.

Když se mluvilo o vysokých školách, spolužáci, kteří zůstali věrní výtvarnému zaměření, toužili většinou po Vysoké škole umělecko-průmyslové nebo Akademii výtvarných umění. Tyhle nápady jsem už dávno zavrhla; usoudila jsem, že praktičtější bude stejně jako dosud psát a tu a tam ke svým článkům něco namalovat. Obrácený postup – tedy malovat a tu a tam něco napsat – mi s ohledem na to, že už jsem věděla, jak to v novinařině chodí, připadal naivní. Moje přihláška na Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy (dnes Fakulta sociálních věd) ovšem vypadala podobně nesmyslně jako přihlášky mých spolužáků, protože na všechny tyhle školy bylo téměř nemožné se dostat. Podle tehdejších údajů brali na žurnalistiku tuším pětadvacet lidí z osmi set přihlášených… a navíc rok přede mnou se tam z našeho gymplu dostal jeden kluk, takže podle procent pravděpodobnosti jsem neměla nejmenší šanci.
Jenže zázraky se dějí a mě tam vzali; hned a napoprvé. Takže takhle nějak to začalo.

 

Napsala jsi první knihu už jako školou povinná s představou, že jednou budeš určitě slavná spisovatelka?

 

Vůbec ne, bohatě jsem si řadu let vystačila s publicistikou. Já vím, hodně lidí z téhle profese sní o tom, že napíše knihu, ale tohle mě vážně minulo.

Mou nejoblíbenější hračkou byly v dětství propisky; zprvu jsem s obsahem jejich náplně spolehlivě zapatlala všechno, co se zapatlat dalo, posléze jsem je zkrotila a začala sáhodlouze popisovat všechny papíry, co se mi dostaly pod ruce. Jednoznačně ale vítězily kresby (princezny všeho druhu, všechno muselo mít korunku), příběhy mě až tak nelákaly. Vzpomínám si na několik zoufalých pokusů, které měly všechny stejný průběh: z jedné či dvou hlavních postav na začátku se záhy stalo hejno mnoha postav, které jsem nedokázala zašmodrchat do dějové linie, takže jsem je na konci v tvůrčím zoufalství nechala pomřít. Kdo z dospělých to četl, nutně musel dojít k závěru, že jsem morbidní cynik – a já už bohužel přečetla spousty špatných knih, kde bych autorům doporučila podobný postup, nejlépe na druhé nebo třetí stránce.

 

Jak se postupně vyvíjela tvá kariéra úspěšné autorky?

 

Já bych ty úspěchy nezveličovala. Tahle profese je stejná jako všechny ostatní, jen výsledky práce jsou možná víc vidět a navíc bývá zvykem se pod ně podepisovat. Řadu let jsem působila v různých redakcích a na nějaké dlouhodobější knižní projekty mi vedle běžné práce nezbýval čas. Možná jsem jen docela obyčejně líná, možná je to i pud sebezáchovy; když se někdo živí psaním, pak se volný čas většinou snaží trávit jinak než psaním dalších písmenek.

Můj knižní kolotoč se rozjel až v okamžiku, kdy jsme už měli Tomáška… Takzvaně na volné noze jsem byla už řadu let, ale protože jsme neměli nikoho na hlídání, s mrnětem to byla holá nutnost. Když Tomča začal chodit do školky, trochu se mi uvolnily ruce a čas. Mým snem nebylo napsat knihu, ale ilustrovat dětskou knížku. Kamarádka tehdy pracovala v nakladatelství, které jsem tak trochu znala a věděla jsem, že se zabývají i literaturou pro děti. Zašla jsem tam, načmárala několik obrázků k zadanému tématu a mezi řečí se zmínila o vlastním nápadu, který jsem si asi tak rok nosila v hlavě. Nakonec z těch odevzdaných ilustrací nebylo nic, ale já místo nich dostala smlouvu na dětskou knížku, kterou si sama napíšu a nakreslím. Zázraky se dějí, to už jsem říkala.

Tak vznikla velká kočičí knížka KAM ZMIZEL PIŠTA? DO PRAVĚKU! a její pokračování KAM ZMIZEL PIŠTA? NA MLÉČNOU DRÁHU! Ta první vycestovala až do Ameriky, kde ji vydalo nakladatelství Gareth Stevens Publishing, ta druhá na Slovensko.

Mezitím jsem ovšem po hlavě skočila do jiné práce, a sice knížce, která by rodinám s dětmi nabídla zajímavá místa na výlety. Prý jsem se jevila jako ideální autorka – o cestování jsem psala už dřív, měla jsem syna coby pokusného králíka a uměla jsem psát. Tak jsme vymysleli knížku VÝLETY S DĚTMI, která poprvé vyšla v roce 2004 a pak v několika dalších aktualizovaných vydáních.

 

Proč zrovna průvodcovské téma? Cestuješ ráda? Na která místa se ráda vracíš a kam by ses naopak moc ráda podívala?

 

Spoustu let jsem pracovala s dětmi a s oddílem jsem ráda jezdila na vandry, takže Českou republiku mám procestovanou docela dobře. Jako rodilá Pražačka znám hlavní město, a protože jsem vyrůstala v Pošumaví, tak doma jsem i tam, na západě Čech. Než došlo na knížku výletů s dětmi, měla jsem už na kontě několik průvodců po Brně, kde s rodinou žiji, a spoustu katalogů, prospektů a dalších materiálů o jižní Moravě. Baví mě poznávat nová místa a pak o nich psát. Jsem moc ráda, když můžu čtenářům představit zajímavé nápady a lokality, kde by se jim mohlo líbit a s oblibou vykopávám nové pozoruhodné informace o starých, dávno známých místech. Mám obrovskou radost, když se mi podaří vyčenichat něco, o čem lidé kolem mne nevědí, že vůbec existuje a mají podezření, že jsem si všechno vymyslela. Když navštívím nějaké zapadlé muzeum, kterému moje knížka pomohla v začátcích, mám tam i po letech dveře dokořán. Jedním z nejlepších zážitků byl moment, kdy jsem na parkovišti pod jedním hradem sklouzla pohledem do sousedního auta, kde Výlety s dětmi trůnily na palubní desce. Tehdy jsem neodolala a strčila jim za stěrač vizitku s krátkým pozdravem.

Co se týče cestování, při kterém nemusím pracovat, vůbec mě neláká exotika ani osvědčené destinace cestovních kanceláří. Mám ráda severskou literaturu a mým velkým snem je Island – jenže ho nechci zažít s davem turistů, vidět pár míst a zase rychle zmizet. Máme plán, že se tam vydáme za pár let alespoň na tři týdny s novým členem naší rodiny – obytným vozem. Letos se chystáme na malou namlsávací cestu do Skandinávie, která leží skoro na půlce cesty. Před pár lety jsme ji projeli ve dvou, tak letos chceme ta nejhezčí místa ukázat synovi – ať ví, co ho s námi čeká.

Previous ArticleNext Article