Povídky a fejetony

Dokud nás smrt nerozdělí…

„Když jsem se vdávala, proplakala jsem dvě noci,“ svěřila se mi nad kafem kamarádka Alena. „Proč proboha, tos ho nemilovala?“ pípla jsem. „Ale jo, milovala a on mě taky. Ale uvědomila jsem si, že mi končí svoboda. Finito. Svatba všechno změní. Je život před svatbou a po ní.“ A spustila rychlostí, že jsem ji ani nestačila vnímat. Jak začala vařit, prát a uklízet, nakupovat, krmit a venčit psa, zkrátka se z ní stala vzorná hospodyně.

 

 

{snippet ad2}Jak svému manželovi den co den musela vařit teplé večeře (s masem samozřejmě, protože ty bezmasé nejí), vařit kafe, péct moučníky, nakupovat do zásoby lahvová piva, zkrátka se z ní stala vzorná manželka. Jak, když z toho něco opomněla, se ve dveřích jejího bytu objevila její matka a nekompromisně jí vysvětlila, že tohle si nesmí dovolit, že chlapům se musí podstrojovat, jinak půjdou tam, kde se jim podstrojovat bude. Koukala jsem na ní s otevřenou pusou. Do té doby jsem ji měla za inteligentní holku, která si vždy stála za svým. Dřív pracovala jako manažerka a její plat se šplhal k desítkám tisícům měsíčně. Teď byla pátým rokem vdaná, z toho tři měsíce na mateřské a necelý týden v hluboké depresi. Sesypala se, protože k veškeré domácí práci a péči o miminko nestíhá být vzornou manželkou. „Honza chtěl, abych mu uvařila kafe, ale já byla tak unavená…  Řekla jsem mu, ať si ho udělá sám. Zbytek dne se mnou nepromluvil. Myslí si, že o něj už nestojím. Kdyby alespoň to miminko spalo, byla bych víc odpočatá a mohla bych se o něj starat jako dřív.“ Bylo mi Aleny líto. Ale pak jsem si vzpomněla na svou babičku, která vždycky říkávala: „jak si ho vychováš, takovýho ho máš“, a řekla jsem si, že si za to Alena může sama.

Na vdavky přišla řeč i na autobusové zastávce, když jsem se zapovídala s kamarádkou Martinou. „Se svatbou vůbec nepospíchej,“ spustila, když jsem záměrně – stesky Aleny mi už druhý den nedaly spát – nastolila téma vdavky. „Na všechno budeš sama, všechno budeš mít na krku, a brzy po krk. A nejhorší je…“ chvilku zaváhala, „víš, chlapi se pak přestanou mejt!“ Tak to jsem už nechápala vůbec.

A do třetice se mě o iluze ještě ten samý den snažila připravit má sousedka Julie. Čekaly jsme spolu na výtah, který se ale zasekl v pátém patře a my do čtvrtého musely po svých. Cestou samozřejmě přišla řeč na co jiného než na svatbu. „Nikdy nedopustím, aby na mě chlap měl nějakej papír,“ odsekla mi mezi druhým a třetím patrem, když jsem se zeptala, proč si nevezme otce svýho dítěte, se kterým žije tři roky. A navíc ho opravdu miluje. „Musela bych dělat všechno, co po mně chce. Takhle mu nepatřím a kdykoliv můžu odejít.“ Načež se zastavila, zhluboka nadechla a utřela si z čela studený pot. Že by tedy svatba a potažmo manželství bylo především o závazcích? Jsem jen tvoje, nikoho jiného a obráceně? Mají tedy ti oddaní větší záruku partnerovi věrnosti? „Svatba je vlastně rituální akt, při kterém otec ženy předává moc, kterou nad ní dosud měl, jejímu manželovi. A na druhé straně se zbavuje zodpovědnosti, kterou teď přebírá manžel,“ pokračovala udýchaná Julie, která za dobu, co jsem jí neviděla, nejenom ztratila kondici, ale i se z ní vyklubala pěkná feministka. „No, nekoukej na mě jako vrána,“ komentovala můj překvapený pohled. „Copak sis nevšimla, že nevěstu k oltáři vždycky vede otec?“ dodala a zabouchla za sebou dveře.

 

Copak se všichni zbláznili? Copak je všechno jinak než v pohádkách. Tam je přeci svatba to největší štěstí, které může princeznu potkat. A teď se dozvídám, že osudem vdané ženy je mlčky trpět. Prý to tak zkrátka chodí. A prý se s tím nedá nic dělat. Tak proč se všechny vdávají?  Nutí je k tomu společnost? Zarazila mě jedna věc. Všichni nějak pozapomněli, že se vždycky berou dva konkrétní lidé, kteří dokáží mluvit a myslet? Že to nejsou oběti osudu. Že moje babička měla pravdu. Jaké si to udělají, takové to mají. Já mimochodem taky nejsem vdaná. A taky žiju s přítelem tři roky. A taky ho miluju. On by ale na mě nikdy nezavolal, abych mu uvařila a naservírovala kafe. I  kdybych byla jeho „žena“. Ví totiž, že bych to neudělala. Svou lásku mu prokazuji jinak. Pohlazením, polibkem, úsměvem…  Nemám z manželství strach a jestli mě požádá o ruku, řeknu Ano. Nechci ho předělat a on nechce předělat mě. Milujeme se. A svatbou se nic nezmění… Tedy alespoň doufám.                    

Previous ArticleNext Article