Cestování

Dojmy z australských prázdnin

V nejdivočejší a nejteplejší části Austrálie, v severozápadním teritoriu oblasti Kimberley, v takzvaném australském outbacku, kde slunce pálí dvanáct hodin denně a dvanáct měsíců v roce a zítra znamená minimálně za týden, žije jedna větev mého početného příbuzenstva. Švagr, který v poušti se svými devíti obřími jeřáby zvedá, co se zvednout dá, a když přijde na věc, tak i to, co se zvednout nedá.

 

{snippet ad1}

Švagrová, která se stará o jejich tříletého synka, jehož největší zálibou je chytání zelených žab, které rozkošně mrkají, její třiadvacetiletý nevlastní syn, který se pro změnu baví chytáním jedovatých hadů, a jejich pitbull, který o nocích honí divoké kočky a klokany, jejichž mrtvá tělíčka ráno co ráno pokládá na práh domu.  

 

Rodinka si odříznuta od světa vybavena moskytierami, digitální mikrovlnou troubou, myčkou, plasmovou televizí a padesátilitrovým mrazákem, spokojeně žije v typické australské bushi ve stavení na kuřích nožkách, které jej v období dešťů chrání před přívalovými dešti, a vůbec nic jí neschází. A my, coby druhá větev příbuzenstva, tedy já, můj novozélandský manžel a má osmiměsíční Anička jsme se rozhodli rodinku v jejich domově jako vystřiženém z filmu o krokodýlu Dundeem navštívit. Manžel, který na severu Austrálie rok pracoval, byl na místní drsné podmínky po všech stránkách připraven, Anička celé dny trávila pod australským stolem se svým australským bratránkem a já jsem si připadala jako v jiném světě, a to doslova. 

 

Psychicky jsem se na cestu začala připravovat asi dva týdny před odletem, kdy jsem ve své e-mailové schránce otevřela fotografii, na které její nevlastní syn v pravé ruce jako trofej držel mrtvého dvoumetrového hada s poznámkou, že takových je v době jejich páření v okolí jejich domu spousta. Jsou prý smrtelně jedovatí, a to páření prý nastane asi týden po našem příletu. V ten okamžik mi na čele vyrašil studený pot. Z hadů totiž odjakživa mám panickou hrůzu. A po dvou dnech přišel další e-mail, ve kterém stálo, že budeme kempovat u řeky plné krokodýlů. Kempovat! A to i s mou osmiměsíční Aničkou. Hrůza! Na své Australské prázdniny jsem se moc těšila, ale zároveň mě začalo nepříjemně svírat v žaludku. Zřejmě jsem se podvědomě obávala neznámého.

Australský outback je místo, kterému se každý, kdo chce přežít, musí přizpůsobit a pro turisty to platí dvojnásob. Je to místo, na kterém se za krok vedle může zaplatit životem. Je to místo, kde civilizace ještě nestihla zapustit své kořeny a kde má masový turismus vstup zakázán. Zatím.

 

 

Dojem první

Austrálie je veliká. Ze západu na východ se člověk přepraví buď letadlem, což mu bude trvat čtyři hodiny, nebo autem, což se protáhne minimálně na týden. Cesta to je dlouhá a víceméně nudná. Krajinou pustou, suchou, nehostinnou, vyprahlou a neuvěřitelně rovnou. Posetou zažloutlou travou, osamocenými masivními baobaby a obřími mraveništi. Jinak nikde zhola nic. Ani benzinová pumpa, takže takže když tankovat, tak plnou nádrž a minimálně dva kanystry!  

 

Dojem druhý

Zastavili jsme na čůrání. Když jsme dočůrali, sedli jsme si pod jeden z baobabů a čekali, co se bude dít. Nedělo se vůbec nic. Slunce pálilo, kolem nás projelo několik jeepů, za kterými se vytvořila a po pár vteřinách zase zmizela oblaka dýmu, v trávě vedle nás se něco šustlo, nad hlavami nám zakřičel pár havranů, vzduch se tetelil horkem, jinak nic. Hlavy jsme si polili vodou za tři dolary a zbytek jsme vypili. Pak jsme se šli projít do bushe, když nám najednou cestu zkřížil asi půlmetrový gekon. Běžel stylem dinosaurů ze Spielbergova Jurskýho parku, v půli cesty se na moment zastavil, hodil na mě svým blýskajícím se očkem a běžel dál. V ten okamžik jsem si plně uvědomila, že jsem buď v Africe nebo v australském outbacku. Afriku jsem hned vyškrtla a zbyl mi ten outback. 

 

Dojem třetí

Atmosférou to tu však připomíná spíš tu Afriku. Rudým vyprahlým pláním schází snad jen žirafy a sloni. Z podvědomích obav, že se nakazím cholerou, se zdráhám pít místní vodu a konzumovat místní hot dogy. Tropické choroby zde ale naštěstí nehrozí.

 

Dojem čtvrtý

Zato je zde horko, a to opravdové horko, jaké si ti, co ho nezažili (to opravdové horko), nedokáží představit. V zimě teplota neklesne pod třicet a v létě, které si nedokážu představit vůbec, se rtuť teploměru šplhá až k padesátce, což je v pravém slova smyslu nesnesitelné a člověk by (já tedy ano) platil zlatem za to, kdyby se mohl postavit na promrzlou tramvajovou zastávku a usednout do promrzlé dvaadvacítky. Člověk je v těchto vysokých teplotách schopen jen ležet, a to nejlépe v místnosti vybavené posledním modelem klimatizace, neb ty starší většinou nefungují, a k tomu nedutat a pít a pít a pít. A to nejlépe vodu. Alkoholické nápoje s výjimkou místního piva Australané v nekřesťansky vysokých teplotách konzumovat obecně nedoporučují. Odstrašujícím příkladem jsou místní pověstní pijani, kteří se v poledne s jazykem na vestě bezmyšlenkovitě potácejí po rozžhavených australských ulicích (protože konzumace alkoholických nápojů na veřejnosti je zakázána, alkohol se popíjí z lahví od coca coly) a sami sobě se snaží odpovědět na otázku, kam vlastně jdou a co tam vlastně budou dělat. Alkohol se Australanům na prudkém slunci v krvi rozkládá až třikrát rychleji, než třeba Norům nebo Eskymákům, takže v poledne se doporučuje nalévat se pouze a jedině čistou a pramenitou vodou. A protože na pramen se v australské poušti, ani nikde jinde nenarazí a voda z australského kohoutku má na člověka (tedy alespoň na mě měla) stejné účinky jako alkohol, tak se člověk, který netouží na opačném koutu planety pojít na dehydrataci, musí zásobit v supermarketu. Globálně vzato za deset dolarů denně člověk nepojde (na tu dehydrataci). Ale může pojít na něco jiného.
 
Dojem pátý

Třeba mu v poušti dojde benzín, on se vydá pro pomoc, ale nikam nedojde a navíc se nedočká rána. Ten, kdo nezná místní poměry, v místních podmínkách skutečně může přijít o život. To se mimochodem stalo zhruba před měsícem, kdy na opuštěné cestě byla nalezena mrtvola ženy, jejímuž automobilu došel benzín, ona se vydala hledat pomoc, ale bez vody na prudkém slunci po několika hodinách zahynula. Podle místních nebohá Australanka udělala zásadní chybu, že opustila automobil. Zásadou je jezdit pouze po hlavních silnicích, neodbočovat na ty, které nejsou vyznačené na mapě, mít dostatečné zásoby pitné vody, stan, fungující vysílačku a hlavně plnou nádrž.

 

Dojem šestý

A mít se na pozoru před všudypřítomnými roztodivnými živočichy, kteří si brousí své ostré zuby s jedovými váčky na místní fauny neznalé turisty. Hady, kteří se dokáží proplížit i do turistovi postele, krokodýly, kteří útočí na cokoliv, co se mihne na hladině, žraloky, kteří spořádají i rybářskou loď, a pavouky, kteří za člověkem dokáží běžet čtyřicetikilometrovou rychlostí. Ve filmu možná, realita je bohužel o něco nudnější. Já osobně s žádným z výše zmíněných živočichů zatím neměla tu čest a teď nevím, jestli bohužel, nebo bohudík. Bohužel, protože nemám o čem psát, a bohudík, protože nevím, jak bych při setkání s hadem tváří v tvář zareagovala. Místní doporučují zkrátka si ho nevšímat a jít dál. Had útočí pouze ve stavu ohrožení, což však může být obyčejné šlápnutí. Takže zásada číslo jedna je dobře se dívat pod nohy, kam a na co člověk šlape, a to především v době jejich páření, kdy se mohou připlazit až k domu. Za pět let se k domu našich hostitelů připlazili celkem tři, což je sice poměrně málo, ale i tak člověk nikdy neví, kdy se připlazí ten čtvrtý. A až nakladou vejce budou prý ještě agresivnější. A až se z těch vajec vylíhnou malí hadíci, budou úplně nejagresivnější. Ještě, že švára má pitbulla. V noci loví divoké kočky a klokany, tak by snad zvládl i dvoumetrovýho hada.

 

Dojem sedmý

Co se žraloků a krokodýlů týče, tak ti jsou opravdovým místním strašákem. Varování místních obřích billboardů se skutečně nedoporučují brát na lehkou váhu, vyprávění místních o rozčtvrcených lidských tělech, která vydal oceán, skutečně zarážejí dech. Pokud v řece řádí krokodýl, tak plavat v ní se skutečně nedoporučuje. Ani se procházet po jejím břehu, neb krokodýl vidí i nad hladinu. A kempovat minimálně sto metrů od břehu, v noci si spícího turistu, kterému ze stanu koukají nohy, krokodýl může odtáhnout do vody.

 

 

Dojem osmý

Místní muži, naštěstí drsní to chlapi, kteří se hned tak něčeho nezaleknou a krokodýla už vůbec ne. Jako ten slavný Dundee. Do hněda opálení, místy i spálení, na tvářích hluboké vrásky, na hlavách široké australské klobouky, na nohách šortky a vysoké australské pohory a v řeči typický australský akcent, kterému Brit neporozumí. Od rány tu jsou i ženy. Řídí vysokozdvižné jeřáby, obří nákladní automobily a s muži jednají jako se sobě rovnými. A nikdo tu nikam nespěchá. Věta zavolám ráno, znamená, že možná někdy zavolám, popřípadě možná se někdy stavím. Ale ne ráno, nejdříve v poledne, ještě pravděpodobněji pozdě odpoledne. A naprosto úžasní jsou místní aboriginci. Celé dny dokáží sedět pod stromy. Od rána do večera. Ve čtvrtek si vyzvednou svou sociální dávku, nakoupí litry alkoholu, sednou pod baobab a popíjejí. Prakticky nic jim neschází. Božští to lidé. 

 

Dojem devátý

Co zde ale maximálně leze na nervy, a to každému bez výjimky, to jsou hejna místních neodehnatelných mušek. Australské mušky jsou snad odolné vůči všemu včetně té nejagresivnější chemie. Sice neštípou, ale zato čůrají. A to nejraději na lidi. Co z toho mají, to skutečně nevím a dodnes jsem to nezjistila. Zřejmě to je jejich obranný reflex. Zkrátka přiletí, člověka počůrají a zase odletí. Na člověku zanechávají červené skvrnky, které po deseti minutách mizí. Pak tu jsou havrani! Celá hejna a naprosto všude. Klokanů taky, nejvíce na hřbitově, a to především v časných ranních hodinách. Jen koalu jsem nikde neviděla, což mě mrzelo víc, než že jsem si na měsíc musela odpustit smaženej sejra. No, a pak tu jsou žáby. Naprosto všude a ze všeho nejraději mají kosmetické taštičky. Lebedí si mezi rtěnkami a kompaktními pudry a prý jim nic nechybí.

 

Dojem desátý

Včera jsme se brodili a následně koupali v řece, kterou si to brázdí krokodýly, čímž jsem si jen umocnila dojem číslo sedm. V písku jsme si vyfotografovali jejich stopy a skočili jsme do vody.  Švagr nás ujistil, že toto místo je bezpečné, a že sladkovodní krokodýly si člověka ani nevšimnou. O pár set metrů dál to ale prý mohlo být jiné. Podle místních mají krokodýly své oblíbené lokality, zatímco koupání na jednom místě je bezpečné, o sto metrů dál může jít o život. Ale všichni jsme stále na živu.  

Previous ArticleNext Article