Obecně

Co se skrývá pod pojmem socializace jedince?

Deti pri hreSocializací označujeme proces postupného začleňování či vrůstání jedince do společnosti. Míní se ní především raná fáze vývoje člověka, ve skutečnosti je ale socializace procesem celoživotním. Díky ní se stává člověk sociální bytostí, která je schopná žít ve společnosti.

{snippet ad1}Po narození je člověk vybaven základními biologickými funkcemi a brzy je schopen samostatné biologické existence. Bez socializace by se však nikdy nestal lidskou bytostí. Příkladem toho jsou mediálně známé „vlčí děti“, které byly vychovány smečkou vlků, a také se tak projevovaly.
Dítě se v průběhu socializace vybavuje rozsáhlým souborem praktických i teoretických poznatků a schopností, formují se jeho vlastnosti, postoje a utváří si vlastní žebříček hodnot.

Hlavním prostředkem socializace je výchova, kterou rozumíme proces záměrného působení na osobnost člověka s cílem dosáhnout pozitivní změny.

Mezi schopnosti, které by si jedinec měl osvojit, patří ovládání materiálních nástrojů, naučení se jazyku a ostatním komunikačním prostředkům a získání poznatků o kultuře. Měl by obsáhnout základní vědomosti o světě a jeho fungování a osvojit si i sociální normy a pravidla, která jsou důležitá pro soužití s lidmi.

Proces socializace má čtyři základní fáze, kterými by měl každý jedinec zdárně projít.

Prvním je enkulturace, v rámci níž si jedinec osvojuje kulturu. Každý národ má své typické zvyky, své tradice, hudbu, tanec, způsob života. Jedinec si v rámci nabízené kultury vybírá svůj životní styl a může zde uplatňovat svá kritéria pro etiku a estetiku.

Druhým neméně významným dějem je personalizace, kdy se utváří osobnost jedince a dochází k uvědomování si svého „já“, své psychiky ve vztahu k jiným lidem. Jedinec poznává zákonitosti mezilidských vztahů a sám do nich proniká a vztahy navazuje.

Později dochází u jedince k profesionalizaci, což značí rozpoznávání společensko– ekonomické dělby úloh a rolí ve společnosti. V této fázi se učíme především se v ní orientovat a utváříme si svou profesní roli.

Společenská role je typ chování, které se od nás v určité situaci očekává. Lze také říci, že se jedná o úlohy, které plníme v různých okamžicích svého života. S některými rolemi se ztotožníme zcela a přijmeme je, s některými nikoliv. Určité role si nemůžeme vybrat, protože se do nich rodíme. Jedná se o roli dcery, syna, dítěte, sourozence atd. Existují ale i role, do kterých vstupujeme dobrovolně jako např. rodič nebo manžel. Jednotlivé role se mohou navzájem prolínat (matka – prodavačka) a jiné se mohou naopak vylučovat (žák – důchodce).

Existují i role skupinové, které plníme ve vztahu k nějaké skupině (mistr) nebo role individuální, které plní každý sám za sebe (otec). Podle délky trvání je lze členit na dlouhodobé, krátkodobé a trvalé.

Posledním významným dějem, který během socializace probíhá, se nazývá humanizace. Jedná se především o přijetí konkrétních sociálních rolí a utváření si uvědomění „my“ v souvislosti se sounáležitostí s nějakou skupinou.

V průběhu výchovy dítěte vstupuje do jeho života řada činitelů, kteří ho ovlivňují a podílí se na procesu utváření jeho osobnosti. Činitele můžeme rozdělit na vnitřní a vnější.

Mezi vnitřní činitele patří biologické a psychické předpoklady jedince, které se navzájem ovlivňují. Biologickými podmínkami myslíme určité fyzické předpoklady, které si člověk přinesl sebou na svět. Psychické podmínky znamenají strukturu osobnosti, jeho vlastnosti, charakteristiky, úroveň poznávacích i emocionálních procesů.

K vnějším činitelům řadíme podmínky materiální a nemateriální povahy, společenskou roli, sociální prostředí, politické a historické klima, zdravotní a demografické podmínky, přírodní podmínky nebo výchovu záměrnou (intencionální) či nezáměrnou (funkcionální).

Významnou úloha v socializaci hraje především sociální prostředí, kde se jedinec narodí a vyrůstá. Prostředí je zdrojem podnětů, které mohou proces stimulovat a urychlit nebo ho mohou zpomalit a negativně ovlivňovat.

Lze ho dělit na mikroprostředí, kde činitelé působí velmi intenzivně a bezprostředně. Představitelem je rodina, která je nazývána také primárním činitelem, ale patří sem i vliv malých sociálních skupin jako jsou třída, zájmové skupiny nebo party. Dále existuje prostředí lokální, kterým ohraničujeme přibližně místo bydliště a činitelé v něm působící. Do lokálního prostředí můžeme zařadit hustotu osídlení, charakter zástavby nebo vliv institucí, které se na výchově dítěte také podílí. Jsou jimi školka, škola, zájmové kroužky, výchovná zařízení atd. Vzdálenější vliv má poté regionální prostředí, kam patří vlivy folklóru, kultury, zvyků atd. typické pro určitý region. Makroprostředí zastupuje celospolečenské klima a stav a úroveň, ve kterém se společnost nachází.

Prvním a nejdůležitějším činitelem, který se na socializaci podílí, je rodina. Rodina ovlivňuje jedince záměrně i nezáměrně od narození a podle názorů mnoha odborníků je její vliv rozhodují pro celý jeho budoucí život. Velmi důležitou roli má interakce mezi matkou a dítětem. Pokud k navázání této interakce nedojde, může to mít neblahé důsledky pro další vývoj jedince.

Těsně spojeniV 50. letech 20. století byla vytvořena tzv. „teorie mateřské deprivace“, která vznikla na základě různých výzkumů a poznání a přišla s názorem, který vyzdvihuje nutnost vytvoření pevné emocionální vazby novorozence nejméně k jedné stabilní osobě v jeho životě hned od počátku.

Již během prvních třech týdnů rozezná dítě matku nebo osobu, která o něho pečuje. Během dalšího půl roku je schopné si na ni vytvořit určité pouto. Postupně si uvědomuje vztahy mezi jednotlivými členy rodiny a chápe i svou pozici v ní. K tomuto uvědomění si svého „já“, které je významným mezníkem v životě dítěte, dozrává dítě kolem třetího roku života.

V další fázi dětství vznikají klíčové sociální interakce např. dítě – dospělý, dítě – dítě nebo dítě – hračka. Dominantní aktivitou je hra a dochází ke zjišťování sociálních rolí. Diferencuje svět na utváření „my“ nebo skupinové „oni“. V předškolním věku také poprvé proniká z oblasti primární (rodina) do širší společnosti mezi ostatní sociální skupiny.

V mladším školním věku se stává hlavní aktivitou učení a dítě se učí roli žáka. Začíná poznávat svět odbornýma očima prostřednictvím vědy a vytváří si základní postoje k jednotlivým oborům lidské činnosti.

V období dospělosti dochází u jedince ke stabilizaci identity psychologické i sociální. Jeho dominantní aktivitou se stává práce. Zastává určité role, ať dobrovolně či nedobrovolně, a sám se stává rodičem a pomáhá v socializaci nového jedince. Zde se projevuje názorně jedna z vlastností socializace, kterou je fakt, že proces není jednosměrný ani jednorázový. Dítě a rodič na sebe působí vždy vzájemně.

Velký význam v životě jedince hraje i parta vrstevníků, do které se dostane. Pod vlivem kamarádů zapomene mnoho mladých na veškerou snahu o výchovu ze strany rodičů a dostane se na scestí. Nejčastěji k tomu dochází v období dospívání, kdy se navíc jedinec instinktivně snaží vymanit z rodičovských pout. Důležitá je v tomto případě prevence v podobě věnování se potomkovi i v případě, že o to nebude tak úplně stát. Dítě by si mělo uvědomit, že rodina je zázemí, kam se může vracet a kde na něho budou vždy čekat rodiče, kteří jsou mu ochotni pomoci při řešení všech situací a problémů v životě.

Ve výčtu nejdůležitějších činitelů, bychom měli zmínit i vzrůstající vliv médií. V posledních letech se stále častěji hovoří o negativním působení, které mají na psychický vývoj dítěte. Dítě tráví většinu svého času před televizí nebo počítačem, kde se čím dál častěji objevuje násilí a agresivita. Mnoho lidí vůči těmto obrázkům hrůzy již zcela otupělo a berou je jako součást každodenního života. Následky vidíme na stále vzrůstající kriminalitě dětí a mladistvých. Především se ale zvyšuje brutalita činů, kterých jsou děti schopné.

Previous ArticleNext Article