Bramborový salát

Už jste si někdy dopřáli štědrovečerní kung pao? Nebo vaší sváteční tabuli vévodily třeba bambusové výhonky? Osobně o tom silně pochybuji. Neboť toto nejsou právě pokrmy spojené v našich končinách se svátky dobré vůle a pokoje, jež jsou takto nazývány navzdory četným agresivním strkanicím a boji o pozice v obchodech a nervozitě panující z toho, čím koho obdařit.

Ovšem takový kapr s horou bramborového salátu, to je něco zcela jiného. Tyto se v našich končinách staly atributy spojenými s Vánocemi neodmyslitelně. A jestliže je vlastně i takový kapr odmyslitelný, třeba v rodinách, které v návalu soucitu či pro slabý žaludek a averzi k vraždění rybu nakonec raději stejně vypustí na svobodu, salát je salát. Ten prostě k blížícím se svátkům obžerství a zkažených žaludků patří stejně jako třeba stromeček.
O tom, jak takový bramborový salát vlastně připravit, by bylo možno polemizovat hodiny, ne-li dny, týdny, měsíce,… Každý, kdo ho připravuje vlastníma rukama, tak činí více či méně originálním způsobem a postrádá smyslu přít se o to, který salát je ten pravý.
Někdo dá přednost receptu po babičce, někdo používá vlastní osvědčený postup a jiný prostě improvizuje. A všichni se nakonec doberou více či méně kýženého výsledku. Protože takový bramborový salát se snad ani nedá zkazit.
Hlavní je mít:
brambory,  bez nichž by bramborový salát nebyl rozhodně bramborovým
majonézu, bez níž by se náš trávicí a oběhový trakt necítily dostatečně zaměstnanými
cibuli, protože kdo by jedl brambory s majonézou bez chuti a vůně
mrkev, petržel, celer, sterilovaný hrášek či jinou „nádivku“ pro pocit, že toto jídlo není zase až tak nezdrvé
sůl
něco od masa, kupříkladu měkký salám
a leccos
Brambory oloupeme a uvaříme, případně uvaříme a oloupeme, stejně, jako tomu činíme před výplatou, kdy se na nic lepšího nedostává financí. Poté je však tyto nutno nakrájet na drobné kostičky, to aby žádné sousto nebylo příliš přebramborované.
Stejně jako brambory nakrájíme na malé kousky i čerstvou cibuli, což nám skýtá jedinečnou možnost vymluvit se na tuto zeleninu, slzíme-li právě dojetím třeba při písni „tiše a ochotně purpura na plotně voní…“
A nejinak učiníme i s ostatní zeleninou, tentokráte pro změnu vařenou, to abychom při štědrovečerní večeři případně nechrupali mrkvičku jako nějací králíci či abychom si o ni v okamžiku z nejsvátečnějších nepoškodili umělý chrup a nebyli tak vystaveni nedobrovolné dietě či tekuté stravě uprostřed veselých vánočních hodů.
A se salámem jakbysmet.
Výjimkou je samozřejmě hrášek, který ani nevaříme ani nehoníme po stole ve snaze nakrájet jej.
Poté si připravíme alespoň malou porci fantazie a něco mezi škopíčkem a várnicí, to podle toho, jak dlouhou očekáváme dobu mezi zahájením konzumace a žlučníkovým záchvatem.
Do nádoby nasypeme brambory a veškerou zeleň podobně pejskovi a kočičce, když dělali dort. Zbabělci se drží receptu, odvažují a odměřují, větší frajeři pak přidávají všeho spíše od oka, podle toho, co se jim líbí a co jim vlastně dosud zbylo po tom průběžném koštování, a to až do dosažení ideálního vzhledu, který si představuje snad každý člověk trochu jinak. Osolíme, což je od ukončení vaření zeleniny počin z nejrizikovějších, ještě jednou důkladně smísíme a vše utopíme v majonéze, onom bohatém zdroji cholesterolu, na který svedou naši příbuzní následně náš infarkt, jenž nám ve skutečnosti během svátků přivodí spíše oni sami.
Mícháme, dokud nám síly stačí, a pak vše uložíme na chladné a pokud možno dobře uzamčené místo, to aby se nám k němu nedostalo neblaze působící teplo a rodinní příslušníci, v jejichž přítomnosti takový salát velice často z neznámých příčin rychle ubývá na objemu a hmotnosti.
Zatneme zuby, překonáme svou slabou vůli a necháme alespoň nějakou tu hodinku odležet. A pak po vzoru bratra Žižky hrrr na něj!

Diskuze je uzavřena.