Vztahy

Babičko, kde jsi…?

„Babičko, promiň, musím končit…Kuba bude baštit, Jeníkovi jsem slíbila přečíst pohádku a Mackovi musím zkontrolovat úkol!“, snažím se ukončit hovor na skypu se svojí babičkou. Benjamínka mám na ruce, prostředníčka sleduji jedním okem, jak si hraje v mé blízkosti a tu nejstarší kontroluji pomocí nataženého ucha až do prvního patra do jejího pokojíku! „Děvenko moje zlatá, máš toho moc! Já bych ti tak ráda pomohla, ale když je to tak daleko!“, snaž se mě povzbudit moje zlatá babička! Hovor ukončím a místo toho, abych se rozběhla za svými povinnostmi, sedím a slzy jako hrachy se mi kutálí na benjamínkovu rychlozavinovačku.

Dostaví se opět ten pocit nekonečné lítosti. Vzpomínám na své dětství. Moje babička figurovala v mém životě od té doby, co jsem schopna si ji pamatovat…a byla tam ještě mnohem dříve. Brávala si mě na víkendy, trávila se mnou veškerou dovolenou, jednoduše tu pro mě byla pořád! Byla to taková ta Babička podle vzoru Boženy Němcové…

Podvědomě jsem očekávala, že podobnou babičku dopřeji také našim dětem. Neočekávala jsem obdobnou obětavost jako u své babičky, ale stačila by mi obyčejná „účast“ na našem životě. Aby děti věděly, kdo je babička s dědou, že existují a že s nimi mohou občas už odmalička zůstat „chvilku“ o samotě…Ale to, že prarodiče uvidí jednou za rok…a někdy to ani za ten kalendářní rok nestihnou, to je pro mě stále ještě šok…

Příběh první

Maminka Zuzana, synové Jakub a Jirka:
„U nás fungují oboje prarodiče. Od narození dětí jsou prostě tu. Nejde ani o to, že pomůžou kdykoliv my potřebujeme, ale jednoduše si je berou, kdykoliv mají volnou chvíli. Tím, že jsou na ně kluci zvyklí od narození, nemám problém s tím je tam nechávat nebo někam odcházet. Občas ve srovnání s jinými rodiči v našem okolí mám pocit, jako kdybychom je zneužívali…Ale oni si ty společné chvíle opravdu užívají. Vidím to na nich – děti jsou nadšené, prarodiče spokojení a tak nějak v nich nacházejí smysl života. Vím, že to vyzní pateticky, ale ono to tak opravdu je!“

Když se rozhlédnu kolem sebe, nejsme jediní rodiče, kteří se „protloukají“ životem bez aktivní pomoci prarodičů. Tak nějak se nám vytratila rodinná soudržnost. Každý z nás má dost práce s tím, aby „přežil“ ten obyčejný život. Bydlíme často daleko od sebe a vídáme se jen příležitostně.  Na druhou stranu znám rodiny, které dělí desítky, stovky kilometrů a navštěvují se a pomáhají si velmi, velmi aktivně. Vzdálenost pro ně není překážkou v tom, aby byli „rodina“ se vším všudy.

Příběh druhý   
Romana, nebabička v babičkovském věku:
„Mám v práci kolegyni a přiznám se, že je pro mě vzor toho, čím nechci jako babička být. Rovnou z práce jede k synovi domů. Cestou nakoupí, aby jim mohla uvařit teplou večeři. Postará se o děti, které přijdou ze školy. Udělá s nimi úkoly. Poklidí, vypere, vyžehlí. Syn se snachou se postupně vrátí z práce. Když to nestihnou včas, uloží i děti. K sobě domů se dostane různě, podle hodiny návratu rodičů, protože dříve nesmí opustit jejich byt! To je prostě šílený! A to nemluvím o tom, že spousty věcí kupuje ze svého platu. Netuším, kde na to bere, když musí platit byt a další běžné provozní náklady své! Kdyby syn byl nějaký sociální případ, neřeknu ani popel! Ale oba mají nadprůměrné výdělky, vzhledem k tomu, jak vysoký si udržují standard. A babička jim tam otročí! Fuj, je mi z toho zle! Když se snažím kolegyni vysvětlit, že by měla myslet také trošku na sebe, tak se na mě zlobí. Že oni jsou její všechno a že jim moc ráda pomůže, dokud ještě může…ano, dokud ještě může! Ale co bude potom, až babička nebude moci, na to raději ani nemyslím…!!!“


Podáme si inzerát

Už jsme s manželem uvažovali i o inzerátu asi tohoto znění:
Hledáme pro své děti babičku s dědou. Nechceme, aby vařili, pekli, žehlili nebo se věnovali jiným „provozním nesmyslům“. Chceme jen, aby našim dětem věnovali část svého času. Aby se s nimi podělili o svoje životní zkušenosti. Aby je i rozmazlovali a dovolovali věci, které jim my rodiče z výchovných důvodů zakazujeme! Za to nenabízíme nic míň než úctu nás rodičů a nekonečnou lásku našich dětí. Radost ze společného bytí. A samozřejmě v případě potřeby jakoukoliv pomoc od nás rodičů!

Přiznávám zcela otevřeně, že v současné době je touha po prarodičích zintenzivněna o naši „energetickou a psychickou krizi“ po příchodu benjamínka. Ale jinak není dne, abychom si s manželem nepovzdychli nad tím, že naše časté snahy o kontakt s prarodiči, vedou do ztracena. Když nás zcela výjimečně navštíví, snažíme se, aby se mohli věnovat pouze dětem. Staráme se o veškeré provozní záležitosti, vymýšlíme program, pořádáme výlety, aby ten čas byl zajímavý i pro ně…Ale ani naservírované doslova „na stříbrném podnose“ nejsou dostatečným „magnetem“ alespoň pro častější návštěvy…

Jak to chodí u vás? Co vlastně očekáváte od prarodičů svých dětí? A co od nich dostáváte? Nemám tím na mysli pouze naturálie…A já si jdu asi podat inzerát zn. Babičko, kde jsi?

Previous ArticleNext Article