Vztahy

A žili spolu šťastně až do smrti…

Láska… Provází celý život člověka. Na své cestě se setkává s mnoha tvářemi lásky. Jako první poznává lásku mateřskou. Jaká bude, to záleží na tom, jakou lásku ve svém životě poznala sama matka. Poté nachází svou první lásku, často platonickou. Prožívá první noci plné touhy, kdy jeho mysl maluje překrásné obrazy a tužka píše srdceryvné verše a sám netuší, kde se v něm berou. Pak přijde náhle vystřízlivění v podobě neopětovaných citů. Přichází láska opětovaná a i ta mívá různé podoby. Člověk do ní vkládá všechny své sny a naděje a doufá, že po boku milované osoby zestárne… A v tomto okamžiku zpravidla končívají pohádky či filmy se šťastným koncem.

Už od dětství prožíváme zamilované scény z pohádek. Princezna pozná prince, který musí však překonat mnohá úskalí, než získá její lásku a království. Když se mu to podaří, čeká oba šťastný život. Patřím k těm, kteří po celou dobu filmu očekávají, že láska zvítězí a vše dobře dopadne. Proto nadevše miluji happyendy. Už jsem však viděla i mnoho kvalitních filmů, které bohužel dobře nekončily a já poté prožívala několikadenní citové rozladění. Co hůř, téměř vždy šlo o film podle skutečné události. Ano, nepamatuji si, aby skutečný film ze života nekončil tragicky. A možná právě o to jde… Možná, že kdyby všechny ty pohádky a romantické filmy nekončily přemožením zla, vášnivým polibkem či svatbou a pokračovaly by dál, dříve či později by k tragickému konci dojít mohlo. Ač sama momentálně prožívám pohádkový vztah, soudím tak na základě dřívějších zkušeností a mnoha zkušeností jiných lidí. Co se vlastně schovává za tou větou: „A žili spolu šťastně až do smrti“?
Nenašli bychom zde hádky, bouchání dveří, slzy, rozluky a nevěry? Má někdo jiné zkušenosti?

Jarmila celý život milovala svou první lásku, Matěje. Seznámili se na letním táboře a od prvního dne si byli velmi blízcí. Prožila s ním první vášnivý polibek a první nesmělé dotyky plné touhy. Návrat z tábora oba obrečeli, psali si a dokonce se párkrát navštívili. Ale vzdálenost je rozdělila. Bydleli od sebe přes celou republiku a jakožto studenti neměli prostředky, aby se vídali častěji. I dopisy chodily čím dál méně, až nakonec ustala i jejich korespondence. Jarmila se pak seznámila s vojínem Štefanem, který jí během „opušťáku“ přivedl do jiného stavu a toho si také vzala. Dnes mají za sebou dvacetileté manželství, tři děti, a několikrát podanou a staženou žádost o rozvod. Pokaždé, když vypustí z úst jméno Matěj, se její vlahý pohled rozlétne kamsi z okna, zřejmě směrem k její první lásce. A její ústa, jakoby provinile zašeptají: „Jo, kdybych tenkrát bydlela blíž…“
Sny jsou krásné a možná  v nich člověk někdy hledá únik od nepříliš spokojené přítomnosti. Ale jak by to asi vypadalo, kdyby Jarmila s Matějem skutečně pocházeli ze stejného města? Opravdu by šlo o nehynoucí lásku na celý život? Nebo naopak? Třeba by s ním prožívala stejné pocity, ke kterým dospěla v průběhu manželství se Štefanem. Vždyť i ti dva jednou přeci prožívali krásné začátky, ale narozdíl od platonické lásky jim bylo umožněno zůstat spolu. A člověk vždycky více vzpomíná na to, co nikdy neměl a chtěl to mít, než na to, čeho se mu dostalo a dávno se mu zajedlo.

Podobný příběh prožila Aneta. S Tomášem se neseznámila na táboře, ale na léčebném pobytu. Zamilovali se do sebe a po vzájemném odloučení oba prožívali chvíle plné citového strádání. Od té doby uběhlo již mnoho let a Aneta, jakožto čerstvě rozvedená žena s odrostlými dětmi, se jednoho dne ponořila do pátrání na internetu. Díky dostupnosti informací na sociální síti našla svého vysněného Tomáše lehce. Toho Tomáše, na kterého vzpomínala pokaždé, když se s bývalým manželem hádala, když prožívala chvíle neštěstí a smutku. Vždy plakala a říkala si, kde mohla být, kdyby tenkrát… A nesčetněkrát si představovala, jak krásné by to bylo, kdyby to bývalo dopadlo jinak. Celé ty roky si malovala krásné obrazy jich dvou a její mysl psala krásné zamilované příběhy o skutečné lásce. Plna těchto ideálních představ Tomáše kontaktovala s myšlenkou, že přece není všem dnům konec, a že to, co se nikdy předtím nestalo, se přece může teprve stát. A když svého vysněného prince z pohádky po letech spatřila? Již po několika okamžicích strávených v kavárně si uvědomila, v jakém omylu po celý život žila. Už to nebyl ten romantický klučina s červenými tvářemi od studu, když se poprvé letmo dotknul jejího lehce obnaženého ramene. Najednou proti ní seděl samorost, který koupelnu viděl maximálně jednou za rok, a který  po celou dobu jejich setkání oplýval vulgárností a neomaleností. Aneta se snažila velice rychle kavárnu opustit a pak už se jen cynicky smála svým naivním snům. A co je ještě zajímavější? Po návratu ze schůzky potkala svého bývalého manžela. Všimnul si, jak je strhaná, tak ji pozval na kávu. A o několik měsíců později se znovu vzali. Aneta si po tom všem uvědomila, že tím svým sněním o lásce z mládí, se připravila o mnoho štěstí a nevšimla si, že lásku svého života měla již dávno doma. Od té doby měli s manželem krásný a pohodový vztah a měli k sobě mnohem blíže, než kdykoliv předtím.  

Znám mnoho žen, které se během vyprávění o svých milencích z mládí odmlčí u určitého jména a pak zasněně pohlédnou do nebes. Také znám hodně těch, které říkají, že mají velice spokojené manželství, ale na dovolené jezdí s kamarádkami bez manželů. Možná spojením spokojené manželství myslí to, že si vzájemně dávají s manželem prostor a nelezou si na nervy. Kde je ovšem ta romantika, bušení srdce a touha? Opravdu je to pouze věcí začátků? Jsem romanticky založený člověk a věřím tomu, že skutečná láska dokáže tyto pocity uchovat. Problém je však v tom, a to jsem si uvědomila hlavně díky příběhu od Anety, že mnoho lidí přes věčné hledání, vzpomínky na minulost a přemýšlení o štěstí, nevidí lásku, kterou mají v člověku vedle sebe. Mnoho lidí se tolik zaobírá myšlenkami a úvahami o tom, zda je jejich život spokojený, že si jej nespokojeným udělají. Já už svůj recept našla. Budu si nadále užívat své téměř pět let trvající zamilovanosti a budu naprosto ignorovat všechny ty ženy (a že jich je dost), které mi stále dokola opakují: „Jen počkej, nic netrvá věčně…“
Zkuste to udělat také tak…

Previous ArticleNext Article