Rozhovory

Život je hra – rozhovor

Dobrý nápad, podnikaví lidé a touha splnit si svůj sen vede zpravidla k úspěšným koncům. Těchto pár aspektů dalo vznik i projektu Aničky Kracíkové a Hanky Pánkové – Život je hra. Ten poskytuje aktivní vyžití třem generacím, všem, kteří zatouží vyplnit svůj volný čas zajímavými aktivitami. O tom, jak dosáhnout vysněného cíle, jsem si promluvila s paní Hanou Pánkovou, jednou ze zakladatelek rodinného centra pro volný čas v Sadské.

 

{snippet ad1}Jak vznikla myšlenka vytvořit projekt Život je hra a o co se vlastně jedná?

Život je hra vznikl v hlavě mojí kolegyňky Aničky a jen ona sama vlastně ví, kdy to přesně bylo. V době, kdy jsem se s ní seznámila, byla těhotná (já měla tříletou dcerku a dvouměsíčního syna) a Anička v Sadské vedla pár kurzů pro děti a jejich rodiče. V té době jsem akorát řešila, co s holčičkou, která potřebovala mezi děti a tak jsem ji vlastně našla. Nabídla jsem jí svoji pomoc, pak už stačilo jen se párkrát potkat. Zjistily jsme, že máme velmi podobné myšlení, sny a cíle, že věříme podobným věcem, že nám je zkrátka spolu fajn a že rozhodně nepatříme mezi mámy, co by si užívaly mateřskou zavřené doma v zajetí hospodyňkovských povinností a telenovel. To samozřejmě přeháním, ale fakt je, že neustálá potřeba aktivity je pro nás jednou z nejtypičtějších vlastností. (smích)

Co pro Vás bylo nejtěžší na počátku vzniku sdružení a centra?

Na to vám asi odpovím jinak, než by odpověděla Aninka. Já jsem se nejvíce prala a peru s byrokracií a úřednickou mašinérií. Přestože na nás jsou všichni hodní, obzvláště na našem městském úřadě, kde máme absolutní podporu, nezvládám žádosti, účetnictví, finance, kontroly, doklady atd. Tohle většinou také řeší Anička – tedy logistiku centra a naší činnosti. Stálý problém jsou peníze a neustálé shánění sponzorů, darů a dotací, bez nichž naše činnost nemůže mít takové rozměry a dosah, jaký bychom si přály. No a do třetice klasické porodní bolesti – usměrnit naše nápady a přání, dát si opravdu reálné cíle, nastavit si pravidla, která budou akceptovatelná pro všechny, včetně našich rodin.

Jaký byl původní cíl projektu a podařilo se vám jej naplnit?

Byl? Pročpak ten minulý čas? (smích) Naše cíle jsou stále stejné, jen si k nim dáváme další – takové ty dílčí milníky. Někde jsem slyšela, že odměnou v životě není cíl, ale cesta. A my, jak doufám, jdeme po té nejlepší, kterou jsme si mohly vybrat a jdeme po ní spolu, což je taky moc důležité. Budu-li mluvit konkrétněji, vyvíjíme se. Chtěly jsme centrum volného času… a to máme. Co jsme zatím odsunuly do pozadí, je projekt rodinného hřiště – venkovního areálu volného času. Neříkám, že se k němu nevrátíme, ale teď jsme ho na chvíli daly k ledu. Malé hřišťátko vzniklo na popud maminek na zahradě za naším centrem. Škola staví novou tělocvičnu a město zajistilo také skate-park pro mládež. Možná v budoucnu, někde kousek dál – za regionem Sadské? Kdo ví. Máme teď jiný cíl, mnohem reálnější, ale ten zůstane chvíli ještě tajemstvím.

A komu konkrétně je centrum určeno?

Lidem. Všem, kdo chtějí trávit svůj čas aktivně, kdo se rádi něco učí, hrají si a baví se. Všem, kdo nechtějí být sami doma a přemýšlet co s časem. U nás si mohou odpočinout od každodenních strastí, mohou se věnovat svým koníčkům – sami nebo naopak s rodinou, to záleží na jejich výběru.

Nebáli jste se investovat čas a peníze do svého snu v době, kdy jste měly poměrně malé děti?

Ne… to mě nikdy nenapadlo. Koneckonců jeden z impulsů, proč založit centrum, bylo právě to, že děti máme a že chceme, aby si měly kde hrát, aby měly možnost chodit do kroužků, aniž by za nimi jezdily někam jinam. A pak nám došlo, že tutéž možnost si zaslouží dospělí, mladí i senioři. Chceme tu být pro všechny.

A co se týká peněz? My jsme do tohoto projektu daly svůj čas, srdce, lásku, ale určitě ne peníze. Ani jedna strana jich nemáme nazbyt, navíc pokud naše činnost je vesměs dobrovolná a připravujeme tak rodinu o potencionální příjem, který bychom měly, kdybychom byly normálně zaměstnané, nemůžeme ještě z domácího rozpočtu hradit tyto aktivity. Peníze se prostě neustále shánějí. A vše, co děláme, je závislé na tom, jak jsme v jejich shánění úspěšné.

V současnosti jste s chodem centra spokojené nebo vás ještě čeká hodně práce?

Práce je pořád a je jí tolik, kolik si jí dovolíme vůbec přijmout. Trošku jsme osekaly náš záběr, protože není možné zvládnout zrealizovat vše, co nás napadne. Kdyby bylo tolik rukou a nohou, kolik je myšlenek a nápadů… páni, to by bylo úžasné. Neustále hledáme své hranice a musíme se krotit, abychom dokázaly normálně fungovat.

Jaké akce a kurzy je možné momentálně navštěvovat a co plánujete do budoucna?

{snippet ad1}V současné době běží celkem 16 pravidelných kurzů (angličtiny, kluby rodičů a dětí, cvičení, tanec, poradny atd.). K tomu se snažíme lidem nabídnout minimálně 3 akce měsíčně – většinou jde o kreativní odpoledne pro dospělé i děti, různé poradny nebo prezentace výrobků pro rodiny, masáže a relaxační odpoledne atd. A v neposlední řadě děláme pár velkých akcí, které jsou určeny opravdu všem a většinou i mimo region Sadské. Letos se chystáme na 3 opravdu velké programy – Benefiční ples – ten se mimochodem opravdu blíží, koná se 29. března, takže všechny čtenáře co nejsrdečněji zveme, dál Posvícenské hry a Maškarní bál – dopoledne pro děti a večer pro dospělé.

Jak realizaci vašeho snu přijali Vaši manželé?

Jsou jeho součástí. Bez nich by to nešlo. Pomáhají, kde mohou, většinou je příliš nezatahujeme do chodu pravidelných kurzů, ale na akcích se podílejí stejnou měrou jako my. Nějak prostě chápou, že ŽIVOT JE HRA jsme my… a oni nás milují. (smích)

Je ohlas veřejnosti takový, jaký jste očekávali:

Ano i ne. Lidé si na nás po dvouleté práci začínají konečně zvykat. Většinou ten, kdo se k nám odvážil podívat, se k nám také vrací. Samozřejmě jsou lidé, kteří na nás možná koukají přes prsty, ale z toho my si nic neděláme. Jsme tu i pro ně, ale pokud to nechápou a nechtějí, rozhodně do nich nebudeme investovat naši energii. Všechno má svůj čas a já věřím, že jak se budou rozšiřovat aktivity našeho sdružení, bude přibývat i lidí, co jich rádi využijí.

A co soukromí? Zbývá Vám při tom všem vůbec nějaký čas na odpočinek?

Ne. (smích) Ale i to se musí změnit. Chápu, že jsem to já, kdo řídí svůj život i aktivity centra. Chce to najít rozumný kompromis. Už jsem pochopila a troufám si mluvit i za Aninku, že ke všemu lze přiradit priority, že i když něco na chvíli odložím, neznamená to, že jsem to odpískala. Chce to – všemu dát svůj čas. My se to teprve učíme, ale zdá se, že i tohle bude fungovat. Věřte mi – stav, kdy se ráno probudíte a prostě nevstanete z postele, tělo odmítne poslouchat, přestože vás nic nebolí, je dost nepříjemný a rozhodně zbytečný. Já ho v posledních dvou letech zažila a nehodlám se k němu propracovat znovu.

Jakým způsobem financujete centrum a celý projekt Život je hra?


Kurzy jsou samofinancovatelné – otevíráme je vždy, až když se nám podaří naplnit minimální počet účastníků nutný k tomu, aby se zaplatil lektor a část režie centra. A co se týká akcí, ty se připravují dlouho, dlouho dopředu, shánějí se dotace, vždy se obracíme na město, v minulém roce nám pomohl i Středočeský kraj a samozřejmě sponzoři. Akci máme nějak naplánovanou a realizuje se v takové míře, v jaké je zaplatitelná právě ze sponzorských darů, dotací a podobně. Za zmínku stojí rovněž pomoc, která je nevyčíslitelná – na akcích většinou pracují naši známí, přátelé, celé naše rodiny se podílejí již na přípravách a většinou bez nároku na odměnu. Každý pomáhá jak může, někdo osobní účastí, někdo zapůjčením věcí, jak se dá. V tomhle to funguje opravdu úžasně, je to, jako by lidé sami sobě nadělili akci. A to je právě jedna z klíčových myšlenek naší filosofie.

Mohou se do aktivit projektu zapojit nějakým způsobem i čtenáři ze vzdálenějších částí republiky?

Určitě. Buď nám mohou pomoci finančně – číslo našeho účtu najdou na našich stránkách nebo se mohou zúčastnit některé z našich akcí – třeba posvícenské hry rozhodně stojí za to. Chceme, aby postupně získaly renomé tradičního letního festivalu bez regionálních hranic. Jinak vždycky pohladí slovo podpory nebo zájem, i když se třeba fyzicky nepotkáme.

Jaký další sen v rámci tohoto projektu byste si rády splnily?

Tak to je velké tajemství. Ale až přijde čas, dozvíte se jej.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho spokojených návštěvníků a úspěšné dokončení přípravy onoho tajemství. Budeme se na něj těšit
.

Pokud se chcete o centru dozvědět více navštivte webové stránky www.zivotjehra.com a určitě nebudete zklamáni.

Previous ArticleNext Article