Rozhovory

Zastavte se a rozhlédněte – rozhovor s Ivetou Kollertovou

Známe se jen krátkou chvíli. Navíc pouze virtuálně, díky internetu. Přesto mi téměř každý den dodává ohromné množství životní síly. Čím? Třeba jenom básničkou, kterou téměř denně vyvěsí na svoji zeď na Facebooku. Pojďte se seznámit s mojí novou kamarádkou Ivetou Kollertovou.

Nejlepší je začít tím, co tě vlastně potkalo. Mohla bys prosím stručně shrnout „rány osudu“ (jak lidé s oblibou čtou), které tě v posledních letech potkaly?

Před deseti lety jsem onemocněla rakovinou močového měchýře a pohlavních orgánů. Prodělala jsem chemoterapie, ozařování, operaci zpečeného tenkého střeva. Rozpadly se mi některé orgány a stala jsem se nepohyblivým pacientem. Mám kolostomii, chybí mi močový měchýř, sedací a stydké kosti. U nohou se zkrátily šlachy, ležím pouze na zádech a v plenách. Můj život se zcvrknul do několika metrů čtverečních.

Co širší rodina? Byla ti oporou?

Rodina je základem nadějné léčby. Já bych ale ani tak nezmiňovala děti, spíš mou drahou maminku, která o mne během nemoci nejvíc pečovala, včetně mého tehdy čtrnáctiletého syna. Maminčina obětavá péče ovšem byla základem pro zvládnutí nejtěžšího období, kdy váha kolísala mezi třiceti a čtyřiceti kilogramy. A myšlenka na její možnou bolest, kdybych to nezvládla, mne hnala dopředu.

Můžeš prozradit, co bylo tou největší hnací silou k tomu, abys to nevzdala? Muselo být spousty chvil a momentů, kdy jsi byla až na samém dně lidských sil. Přesto jsi to nevzdala. Jakto?

Jak už jsem odpovídala, maminčiny slzy mne bolely víc než rozpadávající se tělo. Nepochybovala jsem o tom, že by to děti beze mne zvládly samy, ale o maminku jsem se bála. Nemyslela jsem tedy na sebe, ale na ni. Já mám to štěstí, že mi byla dána do vínku obrovská dávka optimismu. Snažila jsem se vše špatné odsunout, žila jsem jen hezkými chvílemi. Nikdy jsem si nepřipustila myšlenku, že nebudu žít. Spřádala jsem plány do budoucna. Pořád mám veliký seznam cílů a přání, které bych si chtěla splnit.

Jaké máš zkušenosti s lékaři? Osobně se stále setkávám s tím, že jejich názor je stavěn na úroveň bohů. Neboť oni jsou „odborníci“ a my jen obyčejní smrtelníci. Máš k nim po všem, co tě potkalo, důvěru, nebo naopak jsi tento „cech“ zatratila?

Uznávám dva druhy lékařů a jsem pro pravdivé sdělení jakéhokoli zdravotního stavu. Hned na začátku léčby jsem věděla, že mi dávají rok života, a ta zpráva mne spíš vyburcovala k tomu, abych se nedala lacino. U odborných lékařů problém celkem nemám, spíš u těch praktických. Neříkám, že neumí léčit, jen si myslím, že jsem pro ně byla jenom jméno v kartotéce, nikoli člověk, který cítí a potřebuje víc než jen předepsat pleny a prášky. Bohužel.

Jak je to s tvým psaním? Píšeš nádherné básničky. Co nebo kdo byl podnětem ke psaní vůbec a následně k vydání knihy?

Básničky jsou mým koníčkem od dětských let, vždycky jsem si něco čmárala na papír. V době, kdy jsme měli doma pianino, jsem si vymýšlela hudbu i vlastní text. První knížku jsem napsala ve dvanácti letech, ovšem rukopis vzal za své prošlými léty. Má první kniha Svlečená do naha neměla nikdy vyjít. Psala jsem ji pouze jako rozloučení se s minulostí, shrnutí deseti let boje s nemocí. Chtěla jsem, aby ti, co to budou číst, pochopili, že i s polorozpadlým tělem, nepohyblivá, mám obrovskou chuť žít a že naděje opravdu nikdy neumírá. Zároveň jsem chtěla nastínit pocity onkologických pacientů. V neposlední řadě by měl můj příběh vyburcovat ženy k návštěvě gynekologa.
Měla jsem to štěstí, že jsem díky svým článkům po internetu narazila na paní spisovatelku Blanku Kubešovou. Staly se z nás přítelkyně, i když ona žije ve Švýcarsku a já v Čechách. Blance patří veškerá zásluha za vyjití knížky, to ona oslovila nakladatelství, a pomohla mi v mnoha dalších směrech. Jen díky ní mám za sebou také operaci kolostomie a vozík.

Už jsi někomu dávala svůj podpis?

První podpis mne šokoval. Křest knihy byl v Praze v nakladatelství Neoluxor. Nejenže mne překvapilo množství lidí a přátel, kteří kvůli mně přišli, ale došlo i na první setkání se zmiňovanou Blankou. Svůj první autogram jsem dávala po vystoupení z auta, přímo na Václavském náměstí. Přiběhla za mnou nádherná dlouhovlasá bytost s otázkou, zda to jsem opravdu já a poprosila mne o podpis do knížky, kterou držela v ruce. Byl to zvláštní pocit a při podepisování mnoha dalších knih, jsem se pořád otáčela, jestli ten podpis opravdu chtějí po mně, po obyčejné ženě na vozíku.

Co tě v současné době „trápí“ nejvíce. Ptám se proto, abych nějakým způsobem vypíchla rozdílnost trápení tvého a „standardních“ lidí, kteří se například trápí tím, že nesehnali značkové tričko oblíbené barvy a velikosti…

Nic mne netrápí, může mne jen mrzet, že si nemohu otevřít okno v momentě, kdy po ránu zpívají ptáci. Mrzí mne, že se dívám na koupelnu a o vykoupání si mohu nechat jen zdát. Mrzí mne, že nemohu zazvonit na dceru a vzít vnoučátka na hřiště.  Chybí mi obyčejná možnost strčit kuře do trouby nebo si umýt špinavá okna. Ovšem nejvíc mi chybí maminka, odešla před rokem a ten její dotek, úsměv a pohlazení je ztrátou největší.

Zajímalo by mě, jak vypadá tvůj „všední“ den.

Mám zaručený budíček díky nejmladšímu přírůstku mé rodiny, kocourkovi Mrňouskovi. Obchází kolem misek, šramotí, mňouká a dožaduje se pozornosti kolem šesté ranní. Po nakrmení slastně usíná, zatímco já se rozkoukávám po okolí. Stavím na kafe, pouštím televizi a zapínám internet. Prolétnu zprávy z domova i ze světa, pozdravím facebookové přátelé a naladím online přenos gorilek ze zoologické zahrady v Praze. Roztažení žaluzií nabízí jiný pohled. Tam, kde byl včera šedivý porost křovin, se už zelenají první lístky. Krajina se mění každým dnem, i ptačího zpěvu přibývá. Očima vyhledávám každý pohyb. Mohlo by se zdát, že je za oknem zastavený čas a monotónnost, ale kdepak. V každém okamžiku se může stát něco, co mne nadzvihne na loktech. Po nezbytném kafíčku většinou odbydu domácí práci přes počítač a začnu psát pokračování mých knih. Mám jich rozepsaných několik. Mezitím mne vyruší pečovatelka, dcera s vnoučátky, případně návštěva přátel. Pokud se zadaří a já mám někoho, kdo by mne naložil na vozík, jedu odpoledne ven. A to jsou ty chvilky nejhezčí. Kolem mne pobíhají vnoučátka a já uháním s větrem o závod. Pravdou ovšem je, že musí jet výtah, jinak se ven nedostanu. No a večery mám snivé, fantazíruji, vyhledávám pořady o zvířátkách, hýčkám si mé tři kočičí spolubydlící. Neznám nudu, nemám splíny. Vždy se dá najít něco, co zabaví mysl a pohladí po dušičce. Stačí milý vzkaz v emailu nebo laskavý telefonát z jiného města.

Co zvládáš sama a čím jsi odkázána na pomoc druhých? Máš pocit, že máš zajištěné dostatečné podmínky k tomu, abys žila doma mezi svými? Samozřejmě se ptám v souvislosti se stále převládajícím názorem většinové společnosti na to, že někteří postižení patří do ústavu a lidé, kteří o ně pečují, by měli jít „pracovat“ a vytvářet tomuto státu pravé hodnoty.

V podstatě zvládám to nejdůležitější – být sama sebou a najít si i na maličkostech to hezké. V praktických věcech nezvládám nic. Nepřevléknu si postel, nenaliji vodu, neotevřu okno či dveře. Bez pomoci druhých bych se nenajedla, nepřevlékla, nedostala ven. Bydlím v suterénu, byt není bezbariérový, pokud chci ven, projíždím osmery dveře a výtah. Nedostanu se do koupelny, do kuchyně ani do vedlejšího pokoje. Ale jsem doma. Neměnila bych. Můj byt je mé malé království. Můžu číst, můžu psát, myslím, tedy jsem. Nebýt ale pečovatelky, dětí a rukou přátel, byla bych odstrčena někde v koutě, osamocená a nepotřebná. Takhle si ale troufám říct, že mám co předat druhým, ať je to milé slovní povzbuzení, práce přes počítač, dobře míněná rada. Osobně bych všem nepohyblivým lidem rozdala počítače, poskytla internetové připojení, aby nezůstali zapomenuti někde v rohu pokoje. A vzdávám hold těm, kteří o nás, handicapované, pečují. Vím, jak to není snadné.

Co tví přátelé? Zůstali někteří z dob „před“ a jak jsi získala ty nové?

Ti minulí odešli zároveň se zvyšujícími se dávkami morfinu v době, kdy mysl stagnovala a tělo se hroutilo pod náporem nemoci. Nelituji toho. Díky internetu jsem získala nejen přátelé virtuální, ale zároveň ty, kteří mi obětují svůj čas a přijedou až z dalekých krajů s bramborovými plackami v alobalu nebo s kytičkou fialek v rukách. Jen tak potěšit, povzbudit, poznat ženu, která má energie na rozdávání. A já jim za každé objetí a pohled do očí moc děkuji.

Prozraď mi, kde máš zdroj své neutuchající dobré nálady a optimismu?

Já nevím, odkud se bere ta moje živočišnost a touha žít. Večer se těším na ráno, při svítání plánuji prožití dne. Nepřipouštím si smutek, který by se dotýkal mne samé. Dokáže mě rozhodit to špatné, co se děje druhým, nikoli vlastní bezmoc. Jsem skrz naskrz pozitivní človíček, který si užívá života, jak jen to jde. Nevidím špinavá okna, já si všímám obratnosti ptačích opeřenců. Nefňukám nad zdevastovaným tělem, těší mne odpověď na moje rýmy. Je kolem nás tolik krásy a paradoxně jí vidím víc až teď, kdy jen ležím. Každý z nás má tu moc předat lidem kolem sebe to hezké. Chci vidět věci krásnější než jsou. A snad se i mně podaří vykouzlit úsměvy u těch, kteří to hemžení kolem nás zrovna nezvládají.

Domnívám se, že i kdybych se sebevíc snažila, žádný „inteligentní“ závěr jednoduše nevymyslím. Takže možná jen prosba, vlastně dvě. Požádejte a donuťte ženy ve svém okolí, aby nezanedbávaly preventivní prohlídky u svých lékařů, jakýchkoliv. A druhá – rozhlédněte se kolem sebe a zkuste nabídnout část svého času někomu, kdo ho potřebuje. A nemusí se vždy nutně jednat o člověka „postiženého“. Postižení je totiž pojem velmi relativní. Alespoň to mi došlo po té, co jsem se s Ivetou seznámila.

P.S.  Ivetka vám všem vzkazuje: „MĚJTE SE HEZKY:o)“

Previous ArticleNext Article