Rozhovory

Vzhůru k nebesům aneb Co znamená být pilot

Stát se pilotem nějakého letadla znamená naučit se spoustu věcí. Pilotování totiž není nic snadného a ani nic levného. Pro někoho, kdo moc riskuje, nebo to naopak vůbec neumí, je to i nebezpečný sport.

Já sama jsem jako malá měla letadla ráda, a tak jsem se musela podívat na jeden letecký den, který se odehrával na letišti Dlouhá Lhota u Příbrami. Bylo mi šest a já obdivovala jeden z větroňů. Tehdy se mě jeden muž zeptal, jestli bych nechtěla být pilotka. Já přikývla. Můj táta se tomu jen zasmál, protože kdo by si to od tehdy mých šesti do čtrnácti let pamatoval. Čtrnáct let je totiž dolní věková hranice pro zahájení teoretického výcviku budoucího pilota větroně. Ale i když jsem zapomněla na většinu svých snů, na tohle jsem nezapomněla nikdy. Proto jsem před pár lety začala s tímto sportem. Jenže ve čtrnácti se držíte ještě rodného domova… později už musíte někam na střední školu a jít se učit řemeslo, kterému se budete věnovat. Já odešla do Prahy, a musela jsem létání na větroni prozatím pustit k vodě, i když jsem zatím pilotní zkoušky nedělala… škola je přeci přednější.

let2.jpg

Přesto jsou to už dva roky, já nezapomněla na svůj sen, ale zapomněla jsem, co všechno je s tím vším spojeno. Nezměnila se pravidla? Nezměnil se život v aeroklubu?

Pro jistotu jsem tedy zašla na své „rodné letiště“ u Dlouhé Lhoty na Příbramsku. Naše malé letiště je už staré a budovy jsou v zuboženém stavu. Aeroklub nemá tolik peněz, aby si mohl dovolit toliko oprav. Ale i když vypadá letiště tak, jak vypadá, nezáleží na vzhledu. Záleží na tom, jaké lidi tam najdete, a já věděla, že je tam spousta lidí, kteří jsou skvělí.
Přesto, jak jsem řekla, nevím, kolik se toho za dobu mé nepřítomnosti v letectví změnilo. Musela jsem tedy zajít za jedním z pilotů a přeptat se. Veškeré dotazy mi zodpověděl pan Petr Šefr, se kterým jsem se znala už z letiště.

Od kolika let mohu pilotovat větroně a od kolika ultralehký letoun?

Větroně od čtrnácti se souhlasem rodičů, ale až od patnácti let můžeš letět sama bez instruktora. V motorovém letadle… asi od osmnácti. Nevím přesně, nelétal jsem na něm, ale… od osmnácti.

Která věková hranice je podle vás nejideálnější pro pilotování letadla?

Já bych řekl, co nejdřív. Každý sport je lepší začít co nejdřív.

Takže od čtrnácti?!

Klidně ještě dřív, ale ono to bohužel nejde. Ale jinak samozřejmě co nejdřív. Každý se nejlépe učí v tom mladém věku. Některé věci dokáže zažít líp než v tom stáří.

Co je podle vás lehčí ovládat motorové letadlo, nebo větroň?

Nevím, nemohu posoudit. Nejsem pilot motorových letadel, ale letěl jsem s ním. Když to vezmu ze dvou pohledů. Ten motorový letoun má motor, tím si může pilot pomoci, větroň, jak sama dobře víš, motor nemá a pilot je tam odkázán na přírodu. Z tohoto pohledu je těžší pilotovat větroň, protože u motorového letounu, když se motor točí a je palivo, tak se nic neděje, kdežto u větroně tam je to horší. Ale co se týče ovládání, tak samozřejmě je jednoduší asi zase ten větroň, protože tam není tolik přístrojů. Takže motorové letadlo bude spíše v tomhle fyzicky náročnější. U větroně je problém se udržet ve vzduchu, tam jsou stoupavé proudy, ale u toho motoru to tolik nevadí.

Musím udělat bezpodmínečně něco před tím, než začnu létat?

Určitě je nutná zdravotní prohlídka. Ta musí být buď od pověřeného leteckého doktora anebo ti ji udělají popřípadě i v Ústavu leteckého zdraví v Praze. Dále potřebuješ souhlas rodičů, pokud teda nejsi plnoletá. Pak také samozřejmě potřebuješ peníze, bez nich to nejde. A nakonec také čas.

Z čeho se skládá takový výcvik a jak dlouho trvá?

Tak to taky víš.

Vím, ale raději se ptám.
Tak výcvik začíná čtyřiceti osmi hodinami letecké přípravy. Ta se tedy dělá v zimě. V přípravě je meteorologie, letecké přístroje, mechanika letu, dynamika, letecké předpisy a další. Pak jsou pozemní přípravy. Tam se připravuješ na seznamovací let a první úlohy výcviku. Je tam seznam úloh. Jednička je seznamovací let, dvojka přímočarý let, trojka zatáčky… To je tedy po té teorii. Také se ve výcviku učíš jak kontrolovat před letem letadlo, jak zacházet s padákem a s přístroji. Také se u větroně učíš let v aerovleku (větroň připojený k motorovému letadlu) a let na navijáku (větroň připojený k ocelovému lanu, který se navíjí, a díky tomu větroň vzletí), ale to vše až v těch dalších úlohách.

Musím se stát členem aeroklubu, když se rozhodnu stát se pilotem?

Pokud chceš létat na našich letadlech, pak ano. Jak sama dobře víš, tak letadla patří klubu, je to občanské sdružení, proto je KAŽDÝ z nás členem. Máme to dané, že členem být musíš. Pak jsou tam výjimky, že si můžeš půjčit letadlo, ale… neděláme to.

Mám jinou výhodu, když jsem členem aeroklubu, než je nižší cena?

Ta nižší cena je nejdůležitější a pak také to, že máš vůbec možnost létat v letadle. Jestli to dělá jiný aeroklub, že by půjčoval letadla cizím lidem… ale myslím, že ne. A pokud bys chtěla mít vlastní letadlo, musela bys vytáhnout z kapsy minimálně půl milionu, pak ještě letadlo někam uložit, udržovat ho a opravovat. Musíš chodit na technické prohlídky. Stojí to spoustu peněz a většina lidí si to ani dovolit nemůže. A když ano… stráví nad tím spousty času. Více, než kdyby byl členem aeroklubu. Výhoda je tedy v tom, že o letadlo se starají všichni společně. Nebo je pak další možnost, a to zajít do nějaké letecké školy nebo do nějaké letecké firmy, ale ta cena je několikrát vyšší než v aeroklubu.

V poslední době se mluví o pádech letadel. Myslíte, že je to zaviněné strojem, nebo nepozorností pilota?

Řekl bych, že v 99,9% je to zaviněno pilotem a leteckou nekázní. Když se podíváš, co padá za letadla, jsou to hlavně ultralehké letouny. Přijde někdo, kdo má peníze. Ten si pořídí levné letadlo, přikoupí si rychlokurz a za tři neděle je ve vzduchu. Dokáže vzletět, dokáže letět, všechno to dokáže, než se něco stane. To je jako s autem. Dokážeš jet, ale jakmile začne mrznout a tvořit se náledí na silnici, tak pokud nemáš zažité rekce třeba při smyku, tak to většinou neskončí dobře. Tak je to i s létáním. Oni dokážou létat NĚJAK, ale jakmile se dostanou do nezvyklé situace, kterou můžou vyvolat meteorologické podmínky, chyby pilotáže, ale třeba i hustota provozu, tak lehce začnou chybovat. To jsou podle mě nejčastější příčiny nehod. Ti lidé nemají nic zažité… a pak jsou také případy, kdy piloti byli pod vlivem alkoholu, ale tak to už je sebevražda.

Jak takový život v aeroklubu vypadá?

Čím dál tím hůř. Dříve to bylo o větší soudržnosti, ale dneska je to všechno o penězích. Ale to je u každého sportu. Jsou lidé, které bych v aeroklubu viděl rád, jsou lidé, které ne. Jako všude jinde tak i u nás jsou lidé, co mají talent, ale nemají peníze a obráceně, ale samozřejmě to není pravidlo. Létání je zkrátka drahý sport. Navíc na letišti je nyní hodně firem a to taky nepřispívá k dobré soudržnosti. Jenže tohle je v dnešní době všude. Je to takový moderní trend, že ve všem rozhodují peníze, a někteří se bohužel podle toho chovají.  A tím se ta parta roztrhává.

Mohl byste mi říci některá jména pilotů, kteří začínali na našem letišti a jsou nyní nějak význační pro letecký průmysl?

Tak Jarda Míka, ten začínal tak ve čtrnácti letech, dneska myslím, že už je major nebo podplukovník… nevím… létá na Gripenech. Ten to z nás dotáhl v tomto směru asi nejdál. Tomáš Nevole ten létá na Boeingu. Dalším členem je Jindra Vojnar, ten taky nějaký čas létal u aerolinek. Pak Tomáš Novosad, ten pracuje jako instruktor pro leteckou školu, ale asi bude chtít létat dál třeba u aerolinek.

Mohl byste mi nakonec říci nějakou zajímavost nebo nějakou příhodu?

Nevím, nic mě nenapadá. Když tak si tam pak něco vymyslíš.

A tak jsem začala vzpomínat na časy, kdy jsem sedávala každý týden za kniplem. Vzpomínala jsem, jak jsem v tom příjemném klidném místě odpočívala, jak jsme se s ostatními smáli, jak jsme stěhovali letadla tak, že jsme pak přeskakovali křídla, protože letadlo se sice perfektně uklidilo, ale to tak, že pilot zůstal zabarikádovaný a téměř nemohl ven. Kdy jsme napůl spící v pět ráno tahali letadla ven, protože se mělo létat. Kdy jsme se s instruktorem předháněli, kdo tam bude první, aby mohl klepat na hodinky.

Pamatuji si i na to, jak jsme nedočkavě vyhlíželi východ slunce. Pohled na něj byl z letícího větroně kouzelný. Jak jsme vyhlíželi elektrárnu Temelín, která také někdy byla vidět. Jak jsme slavili úspěchy a nadávali nad rozmary přírody, které nám ztrpčovaly život.

Vzpomněla jsem si i na hodiny v letadle. Můj první start, kdy jsem celá vyděšená poprvé sevřela v ruce knipl. Ale také jsem si vzpomněla na doby, kdy jsem byla mírnější při pádech a jak mě to pak instruktor odnaučil, kdy jsme při letu nedělali nic jiného, než pořád trénovali pády… no zkrátka jsou to nádherné a nezapomenutelné zážitky, které opravdu stojí za to. A i když jsem kurz nedodělala, jsem strašně ráda, že jsem to zkusila. Věřte mi… nikdy těch investovaných peněz a toho obětovaného času litovat nebudete. Tu zkušenost a ty zážitky vám totiž NIKDO NIKDY nevezme.

Previous ArticleNext Article