Právo

Vlastnictví a svoboda

Americký historik Richard Pipes je autorem jedinečné knihy Vlastnictví a svoboda, v níž se zabývá vývojem vlastnictví od Platóna po současnost. Již při psaní díla Rusko za starého režimu si uvědomil, nakolik má vlastnictví zásadní význam pro vznik politických a právních institucí, které zaručují svobodu. A jako první se pokusil na základě faktů dokázat neoddělitelnost vlastnictví a svobody.

Autor nejdříve definuje základní pojmy, poté přechází k výkladu o ideji vlastnictví a svobody v antice a ve středověku. Druhá třetina knihy obsahuje studie o zřízení v Anglii, která se stala základem demokracie, a v patriarchálním Rusku. Neschází ani pojednání o 20. století a zmínka o základních faktorech, které ohrožují vlastnická práva i svobodu občanů v dnešní době. Pro zajímavost si můžeme říci něco o nejstarších dějinách, které jsou spojeny s touto problematikou…

V antice se setkáváme s vrstvou lidí, kteří neměli žádná práva – jsou to otroci, kteří nebyli svobodní, tudíž nemohli ani mít vlastní majetek. Epocha klasického otrokářství v Řecku začíná v archaickém období. Otrok byl tehdy považován za mluvící nástroj, který byl součástí římské rodiny. Ona patria potestas zahrnovala nejen otroky, ale i manželku a děti; otec tedy mohl beztrestně zabít i je. Otrok byl tehdy pouze objektem práva, nikoliv jeho subjektem. V Athénách však pán otroka zabít nesměl, avšak bylo povoleno jej ubít (při ubití se totiž nelze prokázat, že měl úmysl zbavit ho života). V Římě mohl pán s otrokem zacházet libovolně.

Zajímavá byla situace ve Spartě, kde se dával vždy důraz na sílu občana. Aby se Sparťané vyhnuli přepychu i závisti, která pramení z bohatství ostatních, byly ve Spartě zavedeny zvláštní zákony:

„Sparťané nesměli vlastnit nejen hmotné statky, ale ani mít manželky a vychovávat své děti. Muži měli ženy společné pravděpodobně proto, aby rodily zdravější a odolnější děti. Ty pak museli v sedmi letech předat státu k vojenskému výcviku. Plútarchos shrnul názory řeckých historiků na tento problém s tím, že Lykúrgos nařídil sparťanské oligarchii zříci se majetku a rozkázal také odevzdat veškeré zlaté a stříbrné mince a nahradit je železnými.“

Solónovými reformami v letech 594 – 593 př. n. l. bylo zaručeno, že se svobodný občan nemohl stát nikdy otrokem. To vedlo k dovozu otroků, případně si mohli bohatí patricijové najmout námezdního dělníka zbaveného dědictví a majetku. Roku 326 př. n. l. byl vyhlášen nový zákon, podle něhož se římský občan nemohl stát otrokem kvůli dluhům, jak bylo dříve zvykem.

Až roku 246 př. n. l. zrušili v Římě právo svobodných občanů zabít svého otroka. A téměř o sto let později se pod vlivem šířícího se křesťanství nemohly rozdělovat rodiny otroků, což bylo v té době něco zcela nového.

Pokud by otroka zabil někdo jiný, musel jeho pánu uhradit hmotnou škodu. Otrok nesměl vlastnit žádný majetek ani se neuznávalo manželství mezi touto vrstvou lidí. Na soudech neměl možnost hájit se. Veškerá materiální výroba byla v době antiky závislá na otrocích, kteří však byli ekonomicky nesamostatní. Vše museli odevzdávat svému pánovi, který jim poskytoval obživu dle svého uvážení, o čemž svědčí např. Cato Starší v díle De agricultura.

Otrokářství v Orientu bylo poněkud odlišné. Směrem na východ mohli otroci vlastnit majetek, dokonce bylo uznáváno i jejich manželství a uzavřít je mohli i se svobodnými občany z nižších společenských vrstev. Svobodný muž si mohl vzít otrokyni a jejich děti byly pokládány za svobodné, avšak žena se nemohla provdat za otroka. Pokud by to učinila, manželé by byli zabiti a jejich děti by se staly otroky.

Narozdíl od řecké oblasti a římského impéria byla v Orientu výroba závislá na svobodných z nižších vrstev, nikoliv na otrocích. Svobodní se proto dělili na privilegované a neprivilegované. Privilegovaní byli označováni jako honestiores a nižší vrstvy jako humiliores, kteří se sbližovali s otroky.

V této poutavé publikaci se dočtete nejen o nejstarších dějinách týkajících se vlastnictví a svobody. Richard Pipes dokáže zaujmout i čtenáře, který není v tomto oboru znalcem. Výklad je obohacen mnoha citacemi z odborné literatury, která může zájemcům posloužit k dalšímu prohloubení znalostí v oblasti svobody i vlastnictví majetku.

Knihu Vlastnictví a svoboda vydalo nakladatelství Argo.

Previous ArticleNext Article