Výchova dětí

Umění číst

Tak nám prý naše nastupující generace čím dál méně umí, respektive čím dál více neumí, číst. Zatímco dnešní maminy, taťuldové, babičky a dědečci uměli a nejednou dodnes ještě umí číst nejenom napsané, ale dokonce i mezi řádky, dnešní mladí louskají nejednou i notně jednoduché texty takovým stylem, že se v hrobě obracejí jak osvícená panovnice Marie Terezie, zaslouživší se o snad všemi alespoň tu a tam proklínanou povinnou školní docházku, tak její následovník – praktik Jan Amos Komenský, který se stal učitelem národů v dobách, kdy si lid vezdejší ještě vzdělání považoval, za což se, nemaje tehdy ještě „Bruselu“, dopracoval alespoň až do Naardenu.

Naši mladí prostě nečtou. Dokonce jsem slyšel smutný vtip (naštěstí prozatím platící prý jen v „tureckém“ Rakousku, ovšem jakožto bývalou součást tohoto mocnářství nás to dříve či později asi čeká též), kterak tajné vládní spisy zveřejněné na Wikileaks nemohou vůbec ohrozit rakouské politiky, protože staří Rakušané neumí pracovat s internetem a mladí zase číst.

A když už se u nás k této pravdě přiznali i odpovědní političtí činitelé, nemůže to být nepravda.

Na vině tomuto neuspokojivému stavu může být kupříkladu i to, že se v naší tržní společnosti stává četba luxusem. Knihy jsou drahá legrace, dopisy navzdory pominuvšímu poštovnímu monopolu jakbysmet, a kdo někdy platil za SMS, nediví se, je-li místo dlouhé krátké textové zprávy vyjadřující láskyplný vztah mladého muže k jeho vyvolené sdělen toliko čas a místo, což však je dost možná i tak příliš dlouhé na přečtení pro příjemkyni, soudě podle toho, že do navrženého lesíka nejednou nepřijde. Vinu lze přikládat dále třeba i příliš malému a tudíž nečitelnému písmu na nejedné závazné smlouvě, které člověk nejprve pomine a následně nevidí přes slzy, když mu je toto při užívání, reklamaci či splácení přečteno.

A asi hlavním důvodem, proč nám naši mladí nečtou, bude jejich nedostatečná motivace, za což si – přiznejme si to upřímně – můžeme i my sami. Vždyť vezměme jen takový příklad Harryho Pottera, jehož účelná propagace dovedla až na piedestal proslulosti, zatímco na jeho českou obdobu, kouzelníky Čáryfuka či Modrovouse, na zastrčených policích knihoven padá prach zapomnění.

Dnešní mladí už se nenechají jako kdysi my přivábit k četbě slovy „když budeš vzdělaný, dotáhneš to vysoko“, slyší-li dnes a denně tatínka u televizní obrazovky při politickém zpravodajství láteřit nad tím, jak vysoko to ten BLBEC dotáhl, případně že si ti VOLOVÉ zase zvýšili platy, zatímco vědecké instituce chřadnou. Těžko dítko vyděsíme slovy, že nebude-li umět číst, bude z něj kupříkladu popelář; i malé robě ví, že povinnost pracovat u nás zanikla v devětaosmdesátém roce a nejeden nepřizpůsobivý nemakačenko si žije lépe než dělný lid, zejména pak intelektuál. A vyzdvihování významu knih obsahujících moudra k životu užitečná už zájem vůbec nevzbudí, zná-li dítko kupříkladu google, kde najde daleko rychleji spolehlivý návod, jak přečůrat i lidi notně sečtělé.

Je třeba změnit formy motivace. Dítko stejně jako dorostenec se daleko spíše nechá přivábit ku knize, bude-li mu tato patřičně prezentována. Dejme tomu takto:

Člověk by si řekl, že si takovej fotr od rodiny moc vzrušení neužije. Ale nemusí tomu tak být. Náš hrdina, původně podnikatel v obuvnickém průmyslu, si to rozhází s politickou nomenklaturou i ostatními místními podnikateli, a je proto přinucen opustit živnost a město a dát se na dráhu brutálního kriminálníka. To se mocným nelíbí a schválí záměr vykácet les, v němž tento páchá trestnou činnost, avšak marně, neboť náš akční hrdina učiní vše pro to, aby své působiště před zlovůlí panstva ochránil. Žije tu se svou ženou a synem nevázaným bezdomoveckým stylem života, v odrbaných šatech a notně zahmyzen, a jeho hlavním zdrojem příjmů jsou ozbrojená přepadení páchaná s pomocí ilegálně držené střelné zbraně s municí vlastní výroby. Svou image mezi místním obyvatelstvem vylepšuje občasnými rádoby humanitárními akcemi, díky nimž si za použití nelegálně získaného majetku korumpuje prostý lid a získává si tento na svou stranu. Jeho syn jde od útlého věku v otcových stopách a k jeho přátelům patří zejména „ujetý“ nazelenalý místní šosák; jeho žena se pak stará o drobnou farmu, kde pěstuje ilegálně něco, po čemž pak má neuvěřitelné halucinace, třeba že vlastní prstýnek vyrobený ze slunečních paprsků. Prostě úlet.

Rozhodně je větší naděje, že ho přivedeme ku čtenářství tímto stylem, než budeme-li mu sentimentálně vyprávět o tom, jak rádi jsme i my sami za „dávnověku“ četli knížky o Rumcajsovi, Mance a Cipískovi.

A takových příkladů bych mohl uvést klidně více. Třeba o té černé tlamě, která žije na hromádce s hlodavcem a většinu života je v díře a jen se snaží ze všech sil si nahrabat, a pokud už snad přece jen sáhne na práci, pak jen krátce, když jde o to, spravit si pro svou potřebu nějakým chuligánem rozmlácené fáro nebo nechodit po světě s holým zadkem. Ano, mám na mysli Millerova krtečka.

A takových možností by bylo!!!

Jenže proč je tu uvádět? Když už takhle je tenhle článek pro mnohé „čtenáře“ moc dlouhý na to, aby se do něj vůbec pokusili ponořit? Když tito skončí, jakmile snad s vypětím všech sil přelouskají titulek:

U… um… u mě… umělá část?

Previous ArticleNext Article