Historie

Spojilo je přátelství a touha po svobodě

V září tohoto roku v Moravském zemském muzeu v Brně představil svou vzpomínkovou publikaci Moje druhá světová válka Ludvík Čambala, příslušník zahraničního odboje, ověnčený Československým válečným křížem 1939, tj. Československou medailí Za chrabrost před nepřítelem, francouzským Croix de guerre, a dalšími vojenskými vyznamenáními.

Na počátku 2. světové války opustil se svým kamarádem Jaroslavem Klemešem vlast, aby mohl bojovat za její svobodu. Při čtení této útlé knížky máte dojem, že držíte v ruce soukromý deník, nechybí ani humorné historky, o to je příběh neokázalého vlastenectví autentičtější, působivější, upřímnější. Jaroslav Klemeš v předmluvě k Čambalově publikaci uvádí, že ke společnému kroku je vedla láska k rodné zemi, nenávist k režimu, který znenadání přišel a nastolil v ní krutovládu, a zejména je v jejich činnosti poháněla nesmírná touha po svobodě.

„Tenkrát jsme byli mladí,” vzpomíná Klemeš. „Mně bylo osmnáct roků, Ludvíkovi šestnáct a půl. Viděli jsme přicházet německá vojska, viděli jsme, jak nás obsazovali, jak nás potlačovali ve školách, v Sokole. Nechtěli jsme jen nečinně přihlížet. V zahraničním rozhlase hlásili, že se ve Francii tvoří armáda a že můžeme bojovat také, i když nás obsadili Němci. Zjistili jsme, že přes Německo se do Francie nedostaneme, vybrali jsme si tedy jižní cestu, čili přes Slovensko jsme se dostali ilegálně do Maďarska a odtud ilegálně do Jugoslávie. V Bělehradě už to bylo dobré, pomohli nám, dostali jsme pasy. Cesta do Bejrútu v Libanonu také nebyla jednoduchá – Řecko, Turecko a Sýrie, všude nějaké komplikace. Libanon tehdy patřil Francouzům, odsud se organizovaly transporty přes francouzské kolonie až do Francie. Naše trasa vedla přes Alexandrii a Alžír do Marseille, tam jsme byli odvedeni a přijati 27. dubna 1940 v Agde, kde se tvořila armáda.”

Dva nerozluční kamarádi. Z vlasti jsme odešli společně (1940 leden). Později jsme se ocitli na jiných frontách a zde jsme se opět sešli v Praze (1945 květen).

Stačil jen měsíc spojařského výcviku a chlapci šli rovnou na frontu do severní Francie k 2. pěšímu pluku, u velitelské roty měli za úkol spojařské práce. Jejich výkonným rotmistrem byl Josef Valčík, který se později jako příslušník čs. paraskupiny Silver A podílel na přípravě atentátu na R. Heydricha a padl v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Francouzské vojsko nebylo na válku dobře připravené a těžko odolávalo obrovské německé přesile, na Marně se udrželo jen krátce, přesunulo se na další linii k Loiře, ale i tam muselo obranné postavení po dvou dnech opustit. Ludvík Čambala vzpomíná, jak ho během ústupu od kamaráda oddělila nepříjemná událost. „Naše jednotka ustupovala před Němci, všechno bylo rozbité, neměli jsme auta, šlapali jsme pěšky. Vojáci usínali při pochodu. Po hodinách úmorné chůze dal velitel u jednoho opuštěného statku rozchod, abychom u místních usedlíků mohli vyžebrat nějaké jídlo a hlavně vodu. Byl jsem vyčerpaný, padl jsem do slámy ve stodole a okamžitě usnul. Když jsem se vzbudil, všichni byli pryč. Byl jsem zoufalý, našel jsem jakési staré kolo a vydal se hledat svou jednotku.” „I já jsem byl zoufalý,” vzpomíná Klemeš, “když jsme se chystali k odchodu a já jsem nevěděl, kde Ludvík je. Nedalo se nic dělat, na nikoho se nemohlo čekat. Cítil jsem se za něj odpovědný, byl jsem přece jen o něco starší.” Souhrou šťastných náhod našel Ludvík své druhy za čtyři dny.

Cestou na jih míjely kilometrové zástupy civilistů, kteří prchali před Wehrmachtem. Němci do nich nalétávali stíhacími letouny, kolem cesty leželi ranění a mrtví. Chlapci se museli vzdát plánu, že se v Bordeaux nalodí na nějakou loď plující do Anglie, západní pobřeží bylo obsazené Němci. Až v přístavu Sète (region Languedoc na jihu Francie) se s pomocí francouzského generála dostali na egyptskou nákladní loď Rod el Farag a na ní dopluli do Gibraltaru, kde se formoval konvoj. „Náš konvoj tvořilo třiatřicet lodí,” poznamenává Klemeš. „Dostali jsme k ochraně pět torpédoborců a velikým obloukem jsme se dostávali z Gibraltaru do Liverpoolu. Cesta trvala asi čtrnáct dní, nemohli jsme plout kolem pobřeží, kde to bylo hodně nebezpečné, jeli jsme daleko do oceánu, měnili trasu, křižovali, tempo se udržovalo podle nejpomalejší lodi. Poblíž Anglie nás zahlédli němečtí letci, ale naši střelci po nich začali střílet a nakonec z toho nic nebylo.”

Konečně v Liverpoolu! Odsud se přesunuli do Cholmondeley Parku, kde se nově formovala naše armáda ze zbytků jednotek, evakuovaných z Francie. Zde také dostali pořádnou výstroj a zbraně. Od počátku května 1942 se podíleli na obraně jižního pobřeží v Somersetu a pak se přesunuli na východní pobřeží na obranu Lowestoftu. Tam se cesty obou kamarádů rozdělily, protože Klemeš odjel do Londýna ke Zvláštní skupině D našeho exilového ministerstva národní obrany, která měla na starost vysílání parašutistů do speciálních operací. S Čambalou ale zůstal stále ve spojení a věděli o sobě.

Ludvík Čambala se také hlásil jako parašutista k vysazení do Protektorátu Čechy a Morava, ale při pohovoru se štábním kapitánem Šustrem na velitelství praporu vyšlo najevo, že se narodil ve slovenské Skalici, a proto hrozilo nebezpečí, že by jej v Čechách mohl prozradit přízvuk. Zůstal v záloze jako parašutista, pak byl přecvičen na tankistu (poté co se z naší jednotky ve Velké Británii stala samostatná obrněná brigáda) a odvelen do velitelské tankové čety. Před odjezdem na frontu do Francie se s tankisty přišel rozloučit prezident dr. Edvard Beneš, brzy nato se nalodili na čluny a zanedlouho vyjeli po spuštěných rampách na pláž u přístavu Arromanches v Normandii. Při přesunech přes Caen a Bayeux viděli dlouhé řady bílých křížů, zničené spojenecké a německé tanky, vyhořelé vraky obrněných vozidel, mrtvé vojáky, koně. Počátkem října vystřídali českoslovenští vojáci britskou brigádu a začalo obléhání silně opevněného přístavu Dunkerque. Jejich úkolem bylo znemožnit Němcům akce vedené proti týlu, zabránit posilování a zásobování obklíčené posádky a donutit nepřítele ke kapitulaci. Jako velitel tanku se L. Čambala účastnil všech bojových akcí na frontě. „Při jedné akci v německých liniích jsme najeli na protitankovou minu a náš tank vyletěl do vzduchu. Můj přední střelec byl těžce zraněný, musel jsem ho dopravit pomocí druhého tanku do našich linií. Za týden jsem dostal nový tank vybavený pro velitele praporu. Podobných situací bylo samozřejmě víc. Končili jsme u Dunkerque po kapitulaci velitele německé posádky kontradmirála Friedricha Frisiuse, to bylo 9. května," vzpomíná legionář.
O tři dny později zahájili tankisté přesun do vlasti, do Lille přijeli po vlastní ose, tam byla bojová vozidla naložena na přepravníky a přes Luxemburk, Cáchy, Kolín a Rozvadov se dostali do amerického pásma v Československu. Brigáda byla později rozdělena na tři části (Český Krumlov, Moravská Třebová a Turčianský svätý Martin), Čambala byl zařazen do slovenské skupiny a demobilizoval na konci října 1945. Spěchal do Prahy, kde se konečně zase setkal s kamarádem Klemešem. V Československých aeroliniích u letecké zabezpečovací služby působil do roku 1958 jako telegrafista na zaměřovači, později přesídlil do Brna a na tamějším letišti pracoval jako letecký dispečer do roku 1981. Po únoru 1948 měl prý na stole přihlášku do komunistické strany. Nikdy ji ale nepodepsal. Říká, že za to „nepykal", jen jeho děti nebyly přijaty na školy.

Jinými cestami se od roku 1942 ubíral osud J. Klemeše, který v Londýně prošel výcvikem parašutistů určených pro vysazení v protektorátu. „Vše bylo na základě dobrovolnosti, nikdo nikoho nenutil,” vysvětluje. „Byli jsme si vědomi, že v případě odhalení bychom neměli statut válečných zajatců a čekala by nás jistá smrt. My, co jsme prošli sítem, jsme byli za pár dní odveleni, už jsme se nesměli s nikým stýkat, byli jsme izolovaní. Pochopitelně, kamarádi z brigády by po nás třeba chtěli vyřizovat nějaké vzkazy, taky se mohlo něco provalit, všude se dá něco zachytit. Teď už to byl výcvik natvrdo. Dávaly se dohromady parašutistické skupiny, každá měla krycí jméno, my jsme byli Platinum (později Platinum-Pewter). Naším velitelem byl kapitán Jaromír Nechanský, velká osobnost, kterou komunisté popravili v červnu roku 1950. Dalšími členy skupiny byli Jaroslav Pešán, Alois Vyhňák a já jako druhý radiotelegrafista. Měli jsme seskočit u Chrudimi. V té době se už nelétalo z Anglie, protože trasa přes celou Francii a Německo byla nebezpečná, byla tam silná protiletecká obrana, stíhačky. Přemístili nás do jihoitalského městečka Brindisi, odkud se dělaly operace k nám a do Polska, už to nebylo tak daleko.” Skupina Platinum-Pewter seskočila až při třetím pokusu, poprvé letadlo zabloudilo v mlze, podruhé dostalo zásah granátem a muselo se vrátit. „Potřetí jsme seskočili blízko Chrudimi u Nasavrk,” pokračuje Klemeš, “měli jsme tři záchytné adresy, první nevyšla, honem jsme utíkali pryč. K ránu už jsme nemohli pokračovat a celý den jsme strávili na sněhu v lese. Uchytili jsme se na druhé adrese v Hradišti u Nasavrk, kde jsme se setkali s vedením domácího odboje a přesunuli se na Moravu. Dostali jsme materiál i to, co se nám během výsadku rozbilo a už jsme mohli začít účinkovat.” Skupina se potom rozdělila, aby pokryla větší oblast. „Vyhňák zůstal s Pešánem, já jsem pracoval s Nechanským ve Velké Bíteši u autodopravce pana Malého. Tam jsme to pořádně rozjeli, byla krásná slyšitelnost, všechny zprávy byly vysílány z Bíteše a okolí. Když se chystalo pražské povstání, kde bylo nedostatečné spojení, bylo rozhodnuto, že pojedeme do Prahy. Vlakem to nešlo, na každém nádraží byly prohlídky, ale pomohl nám jeden Rakušák, který nás odvezl autem. V Praze jsem dělal spojaře a zajišťoval spojení Praha – Londýn, těch zpráv už ale bylo tolik, že jsem to sám nemohl zvládnout a dostal jsem k ruce šifranta. Takhle jsem skončil válku. Pak přišel únor 1948 a po komunistickém převratu nás začali jednoho po druhém likvidovat. Měl jsem státní soud, spolu s generálem Karlem Palečkem jsem byl pohromadě na Pankráci, devět měsíců mě vyšetřovali v tom pověstném domečku, celou dobu bez jediné vycházky. Nakonec jsem dostal dva roky a potom jsem šel do tábora nucených prací v Šetbořicích u Ústí nad Labem. Tam už se aspoň mohlo chodit ven. Po propuštění jsem šel na pracák, vybírat jsem si moc nemohl. Upíchl jsem se ve stavebnictví, dělal jsem nádvorníka, pak skladníka, technika zásobovače a do důchodu jsem odešel jako řidič náklaďáku. Tečka.”

Co dodat? Asi už jen smutný fakt, že Ludvík Čambala zemřel 25. října 2008, jen několik týdnů po svých 85. narozeninách. Nedočkal se pocty v rodné Skalici na Slovensku, kde v rámci oslav 90. výročí vzniku Československa pokřtil jeho knihu státní tajemník slovenského ministra obrany. L. Čambalu tam zastoupil plukovník ve výslužbě Jaroslav Klemeš, poslední v ČR žijící parašutista, věrný kamarád. A to už je opravdu poslední tečka.

Previous ArticleNext Article