Kultura

Rytíři a jiná havěť

Mám ráda talent. A ještě radši o talentovaných lidech píši. Na jaře na Meredit proběhla literární soutěž. Povídka Agáty Kestřánkové se umístila tehdy na třetím místě. Teď se mi dostala do rukou Agátina první kniha sebraných prvotin povídek Rytíři a jiná havěť. Po přečtení poslední povídky mi neplánovaně uniklo z úst "Super, naprosto super." Seděla jsem v restauraci sama, takže veřejné hodnocení jsem opravdu neměla v úmyslu. Musím říct, že jsem velmi překvapená a doufám, že Agáta bude psát jednu knihu za druhou. Jsem velmi zvědavá, kam až může v tvorbě dojít třeba za 30 let.

O dnešních mladých lidech se často říká, že jsou drzejší, problematičtější. Patrně ale nikdo nemá takovou míru srovnání, aby mohl soudit. Každopádně jsou dnešní mladí lidé velmi talentovaní. Občas se mi dostane do rukou "knižní bestseller" zralých dospělých. Reklamu na knihu vidíte v televizi, časopisech i na internetu. Ale kniha se číst nedá. Obvykle jsou to knihy tlusté, alespoň 300 stránkové, kde i víc jak 50% textu tvoří psaní o ničem. Znám jednu českou autorku, která takové knihy píše na objednávku. Dostane zadání, počet stran a ve finále se udělá pořádná reklama, pěkná obálka, aby se zpočátku knih prodalo co nejvíce, protože jak lidi zjistí, o čem jsou, zájem brzy utichne. Nicméně každý se musíme nějak živit.

Talentovaní lidé takové knihy naštěstí psát neumí. Agátě Kestřánkové je 14 let. V knize Rytíři a jiná havěť najdete některé z jejich prvních povídek. Dokonce i úplně první Barbar Ered, která vznikla díky sázce, kdo napíše nejdelší slohovou práci. Barbar Ered patří k mým favoritům mezi povídkami v knize. Celkem často v povídkách narazíte na závan věku autorky. Na její mladistvost a nezralost v tvorbě. Naštěstí. Díky tomu se můžeme těšit na další vývoj autorčiny tvorby a domnívám se, že nás v budoucnu bude i nadále překvapovat.

Mimochodem u Barbara Ereda byste patrně vůbec nehádali, že když jej Agáta psala, bylo jí jedenáct. Zrovna tato povídka byla napsána mnohokrát profesionálněji, než ty mnou zmiňované "Bestsellery". A pokud hledáte vhodný dárek pro teenagera ve svém okolí, můžu doporučit tuto knihu. Pobaví se u ní a zároveň si uvědomí, že i ve svém věku může "kráčet ke hvězdám" a něčeho dosáhnout, jako mnozí jiní vrstevníci. Knihu samozřejmě můžu doporučit všem milovníkům kvalitní literatury. A ještě něco bych vám poradila. Pokud si budete knihu kupovat přímo od Kestřánkových – Agátin tatínek je výborný manažer – tak zkuste poprosit autorku o autogram. Agáta má velkou šanci to někam dotáhnout a pak budete jistě hrdí, že máte doma její prvotinu i s autogramem. Já už ji samozřejmě ve své knihovně mám i s podpisem:)

Knihu zakoupíte i s poštovným za krásných 149,- Kč. Více info na stránkách Agatakestrankova.cz.

A protože jsem byla zvědavá i na autorku, položila jsem jí pár otázek:

Agáto, v knize uvádíte, že Barbar Ered byl Vaší první povídkou vůbec a vznikl kvůli sázce. Jak to tehdy bylo, vyhrála jste sázku, a jak byla povídka dlouhá?

Vše začalo, když jsem měla ve škole napsat o svých prázdninách. Toto téma mi ale přišlo nudné a na můj vkus až moc konvenční. A snad právě proto jsem prohlásila, že napíši nejdelší a nejnapínavější příběh z celé třídy. Spolužáci se tomu původně usmívali – jak už to tak u malých šesťáčků bývá – ale brzy se z Barbara Ereda stal hrdina, jehož znala celá škola. Nevím ale, jestli si svou popularitu zasloužil pro něj charakteristickou „profesionální neschopností“ nebo spíše rozsahem na téměř celý sešit Českého jazyka.

Jaké to je, napsat a vydat knihu? Bála jste se reakcí čtenářů? Bylo těžké vydání knihy uskutečnit?

Napsat knihu je něco opravdu moc krásného. Když ji máte doma, novou a vonící tiskařinou, uvědomíte si, že máte v ruce životný a hmatatelný kus své práce, myšlenek a v mém případě i života, poněvadž když je někomu čtrnáct let, přijde mu čas strávený psaním knihy delší a vleklejší, než cokoli jiného.

Co se týče reakcí čtenářů, bojím se i dodnes více než jejich nelibosti, jejich nezájmu. Myslím si, že není ve světě literatury nic horšího, než když čtenář s nudou vepsanou ve tváři odloží Vámi napsaný text po prvním odstavci. Vydání knihy jako takové nebylo ani tak obtížné, jako spíše zdlouhavé. Největším oříškem byly asi korektury, které bylo nutno převést z papíru do elektronické formy.

Podle indícií soudím, že Vám tatínek se spoustou věcí okolo pomáhá, je to tak?

Ano i ne. Tátovi vděčím sice za pomoc ve věcech vydání a propagace knihy, ale veškerý psaný text a ilustrace jsou výhradně moje práce.

Prý píšete novou knihu, o čem bude kdy se na ni můžeme těšit?

Nová kniha bude čistě westernového žánru. Bude rozdělena celkem do tří částí, z nichž dvě budou výrazně temnější než Rytíři a jiná havěť. Kolem Vánoc na Vás čekají příhody Franka a Andyho – nenapravitelných smolařů, kterým není pomoci, strašné povídky o zradě z těch nejmalichernějších důvodů a spousta jiných „veselých“ povídek z dob po Americké občanské válce, kdy panovala mezi Jihem a Severem ta největší řevnivost. 

Na Vaší první knize se uvádí, že máte ráda povídky se špatným koncem. Zažila jsem jednu rekaci, kdy si to žena přečetla a řekla, že tedy povídky se špatným koncem číst nebude. Nicméně Vaše nemají špatné konce, rozhodně některé mají konec dobrý a některé takový "otevřený". Jak to tedy je u Vaší tvorby?

Já osobně píši to, co ráda čtu. Nemyslím sice přímo žánrově, ale uchvacují mě – a vždy uchvacovali – ponuří „hrdinové“ se zapoměníhodnou minulostí a nejasnými zítřky, stejně tak jako konce příběhů, které by mohly pokračovat dále, ale nepokračují, mohly by dopadnout lépe než pohádka o Sněhurce, ale nedopadají. Když totiž píši o psancích a banditech, snažím se psát tak, abych je zachytila v lidském a životném světle. Chci, aby čtenář viděl, že cool nájemný vrahoun má taky svou milující matku, výčitky svědomí nebo třeba chuť na malinový koláč se šlehačkou. A tento můj zvyk, uplatňovaný především v mých nových povídkách úzce souvisí s koncem příběhů. Všichni totiž víme, že ne všechno se vždy povede. Občas se stává, že celý svět vypadá růžově, a pak kvůli náhodě nebo třeba jen něčemu, co jsme přehlédli, se vše zbortí jako hrad z karet, a snad proto mi trpce skličující a otevřené konce tolik imponují. 

Děkuji za rozhovor a přeji hodně dalších úspěchů.

Previous ArticleNext Article