Výchova dětí

Rozvod a děti

Všeobecně je známá skutečnost, že se počet rozvodů v České republice zvyšuje. Jaký vliv mají časté soudní tahanice na ty nejmenší, kteří za ony spory nemohou – na děti? Mnohdy jsou již mezi partnery tak nepřekonatelné problémy, že je nad jejich vnitřní síly udržet „rodinu“ pohromadě.

{snippet ad3}Obecně platí, že pokud rodiče upřednostňují zájmy dítěte (dětí) před svými vlastními osobními, dohodnou se na péči o dítě prakticky bez pomoci soudu. Samozřejmě v rámci soudního řízení. Velice často však dochází k tomu, že se rozvádějící se manželé/rodiče jen těžko domluví na tom, do čí péče se děti dostanou. Pak se stává, že se i samotné děti, pokud mají dostatečný věk, musí dostavit před soud a odpovídat na pro ně nepochopitelné otázky jako "s kým by byly raději" apod. Jednoduše mají se vyjádřit k tomu, s jakým ze svých rodičů by chtěli strávit důležitou část svého života s tím, že toho druhého budou navštěvovat (tedy poslední dobou se čím dál více aplikuje tzv. střídavá péče – pokud je dítě relativně přizpůsobivé, tak bychom tuto variantu mohli považovat za nejlepší, avšak i ona má svá úskalí…)

Každopádně není právě nejvhodnější postavit dítě před soud (nebo i doma do obýváku) a zeptat se ho natvrdo, s kým by chtělo raději bydlet. Dítě automaticky ve většině případů odpoví, že má rád oba rodiče stejně a chce být s mámou i tátou. Jenže to právě se od něho nechce, mělo by se rozhodnout a tak se na něj naléhá, v horších případech přesvědčuje, až se tedy nějak konkrétněji vyjádří. Znám případ, kdy se jedno dítě „rozhodlo“ pro maminku a druhé pro „tatínka“. To druhé pak bylo posláno do pedagogicko – psychologické poradny za účelem zjistit, PROČ se takto „rozhodlo“?! Takovéto situace dítě velice traumatizují a může je to poznamenat a zanechat to na jejich srdci šrámy. Takových rozhodování by měly být děti ušetřeny.

Je smutné, když potomci bývají využíváni jako nástroj pro poškození partnera. Existuje případ, kdy se chtěl tatínek dát rozvést s maminkou a své dcery nabádal, aby říkaly, že mu matka byla nevěrná a dělala orgie s cizími muži v bytě. O takovémto rodiči se nedá říct, že by měl rád více děti než sebe. Dochází k jakémusi psychickému týrání dětí. Přirozená odpověď dítěte na otázku, zda má radši maminku nebo tatínka, je přeci „oba stejně“ a je velmi hloupé „přemlouvat“ je k něčemu jinému. Dítě si mimo jiné potřebuje pro zdravý vývoj své osobnosti zachovat si pozitivní postoj k oběma rodičům.

Nebezpečná je tzv. indoktrinace dítěte (ovlivňování jedním rodičem proti druhému). Takovéto jednání by měl soudní znalec zabývající se těmito případy rozpoznat a ochránit zájmy dítěte. Ty jsou v takových situacích jednoznačné: minimální traumatizace rozvodem rodičů a pokud možno optimální podmínky pro další vývoj osobnosti. Pokud už k takové indoktrinaci dojde, stojí znalec před rozhodnutím, zda připustit aktuální traumatizaci indoktrinovaného dítěte a doporučit jeho přechod do péče druhého rodiče nebo zda připustit další vývoj dítěte v méně příznivých podmínkách. Lze se však domnívat, že z hlediska zdravého vývoje dítěte a z aspektu dlouhodobých následků je vhodnější volit aktuální a spíše krátkodobou traumatizaci dítěte přechodem do lépe výchovně vybaveného rodiče. Můžeme předpokládat nebo snad i doufat – každý to pojme jinak – že to v konečném důsledku bude pro dítě tak lepší. Indoktrinace může být přímá, tedy záměrná nebo nepřímá, neuvědomělá. Přímá, záměrná indoktrinace dítěte je známkou poruchovosti osobnosti rodiče a co je důležité, podstatně ovlivňuje, přesněji omezuje jeho výchovné předpoklady. Nepřímá, neuvědomělá indoktrinace se může vyskytnout také u celkem kvalitního rodiče, který nezvládá konfliktní situaci spojenou s obtížným rozchodem. Není to ani tak příznak poruchovosti osobnosti, ale spíš symptom neurotizace osobnosti vlivem závažné životní krize.

Rozvod sám o sobě není příjemnou záležitosti v životě člověka, ale situace se stává mnohem závažnější a často složitější, pokud jsou do sporu příliš zatahovány děti!! Neměli bychom se řídit jen rozumem, ale zapojit také trochu cit a intuici. Je nutné si uvědomit, že dítě se teprve vyvíjí, utváří si pohled na svět a na život, a proto nemůže vždy splňovat naše požadavky a nemůžeme se tedy zlobit, pokud právě neříká to, co bychom chtěli a co by se nám hodilo! Okolí a společnost, ve které se vyskytuje, jej formuje a ovlivňuje jeho další vývoj.

Autor: Mgr. Dana Bočková
Previous ArticleNext Article