Rozhovory

Rozhovor s Viktorem Pondělíkem

Člověk by řekl, že Viktora Pondělíka z webů Virtualdreams zná, že je to osůbka, která vše zvládá levou zadní a se vším si poradí s grácií. Musím říct, že mě potěšilo, že jsem Viktora „dostala“ a vyschnulo mu v hrdle…

Viktore, to, že jsi neutuchající „studna“ článků, víme na webech Virtualdreams už všichni. Ale pro ty, co ještě neměli s tvojí osobou čest, představ se nám, prosím (co děláš, co máš rád,…).

Jejda. Právě jsem já, podle tvého názoru studna, vyschnul. Konkrétně v hrdle. Protože psát o lecčem, to je moje, ale psát o sobě… A to tak, aby to bylo záživné nebo aspoň stravitelné… No ale budiž.

Předně jsem osobou vzdělanou. Nedá mi to, abych se nepochlubil, že jsem úspěšně absolvoval jesle, stejně jako mateřskou školu a dokonce i školu základní. No a pak ještě něco málo navrch, o čemž už se ale s takovou pýchou hovořit nedá – tedy školu střední a vysokou, posledně zmíněnou pak už na druhý pokus.

Svou závratnou kariéru jsem započal ve sféře turistické, a to na konci „minula“, kdy jsem se během jediného roku vypracoval z hotelového recepčního až na topiče tamtéž. A zbytek mých více než dvou zaměstnaneckých dekád dlím v ústavu zvaném vzdělávací, jenž mi dal mimo jiné i poznat Pavlu Soukupovou, spolu s níž jsme ve vší počestnosti zplodili i knížku, o níž bude řeč dále.
„Virtuální sny“ mi pak daly v posledních už ani nevím kolika letech příležitost, abych navzdory realitě zůstal (aspoň relativně) normálním člověkem. Plus mám díky těmto i notně zploštělé pozadí, to jak toto spočívá dnem a nejednou i nocí na židli u počítače.
Z toho, co mám rád, bych zmínil zejména vás všechna sličná děvčata (nu dobrá, v rámci emancipace i případné chlapce), jež tu virtuálně potkávám, bez ohledu na věk a stav ducha a tělesné schránky, dále pak sekanou a jiné skvělé věci, jimiž jsme obklopeni.

Kdy vznikl nápad napsat knížku Pro srandu (vám a) králíkům? A proč zrovna tento název?

Tímto nápadem jsem byl napaden, když jsem zase jednou, jak se říká, neměl roupama co dělat. Tyto roupy by mne pak možná zase i přešly, ale když jsem viděl Pavlu si malovat a tato byla dokonce dobrovolně ochotna mě zmalovat… totiž chtěl jsem říci namalovat mi do tohoto dílka ilustrace, podlehl jsem pokušení. Literárnímu, samozřejmě.

Je to Tvá knižní prvotina?

Jak je známo těm, kdo se na Virtuálních snech nebo v mém okolí vyskytují po delší čas, není. Je to už má literární „druhotina“. Ovšem je to poprvé, co si dělám srandu z králíků a nejen z těchto, protože má literární prkotina, totiž prvotina, byla dílem ryze vážným. I když byla o mých cestách „tady kousek na jih od Českého Krumlova“ a do těchto míst, tedy do Jižní Afriky, nejezdím, abych tam byl vážným.

Představ nám knihu Pro srandu (vám a) králíkům. Pro koho je určená, o čem jsou povídky…

Kniha je určena v první řadě pro ty z našinců, kdo umí číst. Protože, jak už jsem zmínil, jsou v ní sice i obrázky, a to takové, jaké bych já v životě nenamaloval, ale text tam přece jenom převažuje. A z našinců bych ji raději nedoporučil škarohlídům a osobám beroucím život příliš vážně. Protože nic z toho, o čem se tam píše, není vážně míněno.

Kterou povídku máš nejraději a proč?

Dost těžká otázka. Protože kdybych některou z nich neměl rád, nedal bych ji tam, ovšem na druhou stranu když člověka něco napadne, je mu to třeba i dost milé, ovšem když to potom napíše, poprvé přečte, tu poupraví to a tu ono, pak to nechá uležet, znovu se k tomu vrátí, znovu něco pozmění, opraví gramatiku (A že se nestydím! Stejně jsem tam nakonec dvě chyby přehlédl!), znovu to přečte a pak znovu a znovu, už mizí moment překvapení z rozuzlení a půvabu to tak poněkud pozbývá. Ale mám-li si vybrat, pak mám asi nejradši „Ach ti chlapi“ nebo „No fuj“. Protože první (chlapa) zlomyslně potěší a druhé mne naštěstí nikdy nepotkalo.

Jsi milovníkem černého humoru? V povídce Romantická se děj ubíral tak slibně, a na konci člověk spadne z „obláčku do černé díry“… 🙂

Humor mám rád leckterý. Ovšem daleko raději než humor mám srandu. Mám rád, když se člověk může smát, řehtat, chichotat, když se může za břicho popadat (a to věru já mám za co). Nejlépe od začátku až do konce, a není-li to možné, pak aspoň v závěru.

 

Jak tráví Viktor Pondělík volný čas, když zrovna „nedatluje“ do klávesnice další povídku?

Volný čas, kdy se nedatluje? To existuje??? Ehm, no… Aha, opravdu, už jsem si vzpomněl, že i takové chvilky jsou. Tak to se dotyčný, má-li pocit sucha a bezpečí (za okny), vrtá v zahrádce. A ochotně se povrtá i v něčem jiném, ale o tom gentleman nemluví. A i když nejsem gentleman, pomlčím. A ani o tom nenapíši knihu, byť se poťouchle říká, že gentleman o tom nemluví, gentleman o tom napíše knihu. Mrk, mrk.

Máš sen, který si toužíš splnit?

Mám. Samozřejmě. A ne jeden. A díky tomu, že mám sny víceméně realistické, se mi i plnívají. A když se pak vyplní i sen, o němž jsem si raději nenechával ani zdát, je to o to krásnější.

Co je pro Tebe v životě nejdůležitější?

Že ho žiji.

ilustrátorka Pavla Soukupová

Viku, hodláš jezdit do Afriky na dovolenou až do důchodu? 🙂 Nebo změníš někdy destinaci…

Samozřejmě bych tam rád mířil až do stále méně reálně vyhlížející životní etapy zvané důchod, ba, jak je mým známým známo, rád bych se tam v životní etapě zvané penze usadil natrvalo. Ovšem to nezáleží jenom na mně. Daleko více to záleží na odolnosti mých zadních partií. Protože kdo kdy zdolával vsedě v letadle četné tisíce kilometrů, ví, o čem mluvím.

Má taky z něčeho Viktor Pondělík strach a respekt? Nebo jsi nenapravitelný optimista za každé situace?

Mám. Respekt i strach. Ale nechci se zbytečně bát předem. Protože kdyby se jeden pořád jenom bál, nestál by život za to. Nejsem ale ani nenapravitelným optimistou. Můj život je zkrátka taková zlatá střevní cesta. Totiž chtěl jsem říci zlatá střední cesta.

Vzkaž něco svým čtenářům a fanouškům…

Pokud nějaké takové mám, pak bych jim nejspíše vzkázal to, že jsem rád, že je mám.

Previous ArticleNext Article