Rozhovory

Rozhovor s osobností

Vážené čtenářky a vážení čtenáři. Rozhodl jsem se představit vám v dnešním interview jednu z našich významných osobností, která se měrou nebývalou zapsala do běhu našich životů. Bohužel však se mi nenaskytla taková příležitost, nemaje podobnou osobnost ve svém bezprostředním či alespoň relativně nebezprostředním okolí, ba dokonce ani v okolí sprostředním.

Proto, nenalézaje jiné možnosti, jsem se musel spokojit s osobou dosti bezvýznamnou, stejně jako se s ní budete muset spokojit i vy, uzná-li to za vhodné i odpovědná redakční rada, mající za úkol oddělovat zrno od plev či přesněji blábol od hodnotné literatury.

Osobou, kterou vám nyní mohu představit, není nikdo nevýznamnější než novodobý doktor Emil Holub, byť pouhopouhý magistr a docela jiný pták, tedy já. Objekt zanedbatelného významu, jehož předností je snad leda to, že bude bezprostředně a pravdivě odpovídat na mnou (jím) kladené dotazy a nezažaluje mne (sebe) následně o milionové odškodné za újmy tímto rozhovorem vzniklé. A pevně doufám, že nás nezažalují či neinzultují ani osoby v rozhovoru uvedené či naznačené a více či méně pravdivě osočené.

Začal bych asi s obligátní otázkou. Co nového v Jižní Africe?

Pokud vím, nic nového. Černí tam pracují jako černí, aby nemuseli žít jako většina černých, a bílí pracují jako černí. A ti, kdo nepracují jako černí, jsou švorc, neboli přeloženo z německého originálu černí. Navzdory tomu bych ovšem tamní situaci nějak výrazně černě neviděl.

Situaci tam tedy černě nevidíte. A jak ji tedy vidíte? Snad růžově? Nebo bledě?

Předně si myslím, že bych si nemusel vykat. Konec konců se znám již od narození.

Dobře, tak jak ji vidíš? Myslím tu situaci.

Přes den tam pod ozónovou dírou vídám situaci jen v těch nejzářivějších barvách, v noci to naopak vidím černě. V průměru bych ale řekl, že se tam mají lépe než my, byť se tam mají hůře.

sejmout0029.jpg

Jak to myslíte? Totiž myslíš?

Tedy především se tam většina lidí na rozdíl od nás nemusí bát globální ekonomické krize. Většina lidí je tam totiž chudá natolik, že se nemusí obávat nějakých vládních škrtů. A podstatná část obyvatel je nezaměstnaná, nemusí se tudíž bát ani ztráty zaměstnání. A bohatí tam naopak platí tak velké daně, že už je nějaké to zvýšení ani moc neudiví. Za tohoto stavu není pak nic divného na tom, že se tamní lidé daleko více usmívají než našinci u nás, byť mají pro úsměv daleko méně důvodů. Co se politiky týče, nevládnou tam rudí ani oranžoví, budoucnost tedy není tak černá, a i když jsou ve vládních kruzích prakticky jenom černí, mohou i bílí vidět situaci relativně růžově. Tolik snad k barvičkám.

Strávil jsi tam celkem sedm lét, můžeš tedy potvrdit, že je tam všude situace hřejivá a bez mráčku?

To rozhodně netvrdím. Taková, jak ji v otázce předestíráš, je v létě, tedy vlastně v zimě, protože jsem tam trávil naše léta, a tudíž jejich zimy, převážně pouze u východního pobřeží. Třeba ve Východním Londýně. Ve střední části země v tuto dobu zmrzne úsměv na rtech i našinci, o tamních teplomilných domorodcích ani nemluvě, a na jihu či západě se i několikrát za den dočkáš ledové sprchy a teče ti do bot, pakliže tedy málokdy utuchající déšť nemáš možnost přečkat někde pod střechou.

Takže tvrdíš, že v oné zemi vládne mezi lidmi porozumění…

To tedy rozhodně tvrdit nemohu. Už proto, že tam mají oficiálně jedenáct úředních jazyků, a tudíž si leckdo s leckým neporozumí, nenáležeje ke stejné jazykové skupině. Ale jinak si lidé vcelku rozumí, i když si nerozumí, protože se v nejhorším dorozumí anglicky, což je takový nejúřednější z úředních jazyků, kterým se domluví i ti, kdo se jinak navzájem svými jazyky nedomluví, a angličtinou se domluví i tehdy, když se jí tak docela dobře nedokážou domluvit. Viz třeba já, který jsem se tam anglicky dorozuměl už roku 2001, asi tři roky před zahájením mého notně nehodnotného rekvalifikačního kursu této imperialističtiny, kdy jsem se tam ocitl poprvé a toliko s frází „Help. Mum. Europe.“, kteroužto jsem měl v úmyslu hlasitě a plačky deklamovat uprostřed letištní budovy tak dlouho, až mě někdo popadne a strčí do správného letadla domů.

Měl jsem na mysli rasové třenice…

Tak ty jsem tam osobně snad žádné neviděl, leda v televizi. Ale vzhledem k množství tam žijících černobílých míšenců tam v minulosti jistě k nějakému tomu vzájemnému tření dojít muselo. A nevylučuji, že by se tam navzájem třeli i více, kdyby nebylo reálné hrozby HIV.

Když už jsi to právě nakousl… Co choroby?

Děkuji za optání, cítím se dobře.

Myslím co jiné choroby v jihoafrických končinách…

Ach tak. Byť naše ministerstvo zahraničí vcelku straší, naše hygienické stanice to nevidí tak zle. Našinec cestující tam přímo z Evropy se nemusí očkovat proti ničemu a hrozí mu tam údajně především právě AIDS či i v našich končinách čím dál tím obvyklejší choroby typu žloutenky či tuberkulózy. A většinou se těmto chorobám dá úspěšně vyhnout, nenechá-li se člověk zlákat pouličními pochybnými službami, občerstvovacími zařízeními nevalné úrovně počínaje a děvčaty v křoví, nabízejícími all inclusive v cenových relacích v přepočtu od sta korun, konče. A jen na severu lze prý narazit i na malárii a člověk by se tam měl pořádně namazat, a to nikoliv toliko obligátním pivem, nýbrž i repelentem.

Ovšem slyšel jsem i o nebezpečných parazitech…

Ti tam pochopitelně existují a nebezpeční bezesporu jsou. Ovšem nejsou ani zdaleka tak nebezpeční jako naši paraziti a škodí také naprosto odlišně. Například taková bilharzie tam hrozí pouze ve sladkých stojatých vodách a napadeného člověka vyžere zevnitř, na rozdíl od našich nejmenovaných parazitů, kteří jsou pro člověka nebezpeční už nejen v temných nočních uličkách a sedřou ho z kůže.

A co nebezpečí ze strany velkých zvířat?

Tamní velká zvířata jsou rovněž daleko méně nebezpečná než ta evropská. Takové jejich volně žijící velké zvíře bývá zpravidla plaché a na člověka si zase až tak často netroufne, a pakliže už ano, lze ho v případě krajní nouze odstřelit. Zatímco takové nějaké naše velké zvíře zpravidla právě z prostých lidí kořistí, na ně se zaměřuje a legálně odstřelit ho nelze. A před africkým zvířetem se lze občas i schovat či utéci, zatímco naše velké zvíře si vás úřední cestou vždycky najde.

Raději pryč od tohoto nebezpečného tématu zpět k tobě. Chystáš se do Jižní Afriky i příští léto?

Samozřejmě. Už teď se těším, až si tam v létě opět užiji zimních prázdnin.

A už podnikáš i nějaké kroky?

Jistě. Nemohu nic ponechat náhodě, protože musím být připraven, až se léto zeptá, co jsem dělal v zimě a na podzim. A nerad bych pak splakal nad výdělkem. Tedy přesněji řečeno nad útratou. Už teď jsem tedy ve střehu a ve svém brlohu vyhlížím na monitoru počítače nějakou tu levnou letenku a předběžně hledám, kde tam hlavu i zbytek svého těla složím. Zatím je ale u všech leteckých společností dráže než dříve, snad proto, že se tam chystají na léto i čutálisti na své mistrovství.

Ale to tě snad nemusí tolik vzrušovat. Slyšel jsem od svých přátel v Rakousku, že učitelům na podobné pobyty přispívají ministerstva školství za účelem rozšiřování jejich obzorů.

Také jsem to slyšel. A mohl jsem se uválet smíchy, v čemž mi zabránila jen tichá závist, že tomu tak někde skutečně bývá. Mně konkrétně, nakolik je mi z médií doposud známo, „pomůže“ ministerstvo leda tím, že mi v nejlepším případě od nového roku jen sníží plat. Podle jedné verze v průměru o tisícovku, podle jiné o čtyři procenta neboli o řádově sedm stovek. Nakolik znám praxi, očekávám, že pravdou bude obojí a plat mi tudíž sníží o 1000 plus 700 Kč, tedy minimálně o sedmnáct stovek. A osobně si myslím, že bude ještě hůř.

A kde tedy na takovou luxusní dovolenou vezmeš peníze?

Předně se budu i nadále živit v nejmenovaném obchodě, který je mou jedničkou v Českých Budějovicích, lacinou sekanou ze sóji s příchutí masa, a v případě nouze nejvyšší přejdu na úspornější variantu, tedy sekanou z kdovíčeho s příchutí alespoň té sóji. A snad mi k ní vyrostou i nějaké ty brambory kolem chalupy a podaří se mi je uhájit před neskutečně drzými srnami, které mne tam chodívají v podvečer šmírovat za oknem, a snad budou i jablka a houby. Na dopravu s ČSA to dost nebude, ale na letenku od levných příbuzných z Rakouska či Německa s Iberií či Air Frantíky to snad postačí. A hody odložím právě až do Afriky, kde je ten žvanec lacinější úměrně tamní chudobě a kde jsou – světe div se – k mání třeba i cigarety v cenové hladině kolem čtyřiceti korun.

A co takový turista jako ty potřebuje k cestě na opačnou polokouli?

V první řadě nějakou tu tvrdou měnu a neméně tvrdé pozadí. Zejména tedy to pevné pozadí, protože nějakých patnáct hodin vsedě nevydrží snad ani byrokrat ve velké kanceláři, natož cestovatel v ekonomické třídě letadla.

Myslel jsem, co si s sebou balíš do zavazadla.

Jinak si na cestu přibaluji plovací kruh, kyblíček, lopatičku a bábovičky a tretry. Taky bych si vzal mačetu, ale s tou by mě do letadla bohužel nevpustili.

sejmout0003.jpg

A proč právě to?

Protože člověk nikdy neví, kde letadlo spadne. Takže kruh, abych se neutopil ve Středozemním moři, kyblíček s lopatičkou, abych si mohl případně na Sahaře krátit čekání na zachránce plácáním báboviček, a tretry, abych mohl prchat před divou zvěří uprostřed tropů. Ovšem co budu dělat bez mačety po eventuálním pádu do tropické divočiny, to tedy vážně nevím.

A snad něco k jídlu…

Kdepak. V letadle se vždycky nějaký ten kousek erárního žvance najde a dobré letecké společnosti se starají dokonce komplexně. Ani nevíš, kolikrát už mi třeba nabízeli chicken a pasta, byť jsem se ani slovem nezmínil, že bych si chtěl po tom kuřeti čistit zuby.

Tak to míváš zavazadlo docela prázdné, ne?

Ale kdepak. Je vidět, že neznáš jihoafrickou kuchyni. Je třeba sbalit přiměřené oblečení na cestu tam, poněkud větší oblečení na pobyt a nakonec o několik čísel širší kalhoty na cestu zpět. A jak vidíš, není to při mých tělesných proporcích zrovna málo textilií.

Takže koupíš letenku, seženeš bydlení, sbalíš zavazadlo. Co dále spadá do tvé předletové přípravy?

Předně musím zalít brambory na záhonech, pokud by se jim snad náhodou chtělo vzklíčit a poskytnout mi tak stravu v následujícím podzimním období, sníst ředkvičky, které tuze rád pěstuji a stejně tuze nerad konzumuji, posekat trávník a poopravit omítku chalupy, aby mě nepomluvili sousedi a případní zloději, prořezat jabloně a vyhledat zubařku kvůli rutinní preventivní prohlídce, která se v posledních dvou letech pokaždé zvrátila v orgie, v jejichž důsledku jsem do afrických končin odlétal s polovinou provizorně uzavřeného zubu a příslibem jeho korunovace (totiž korunkovace) po eventuálním návratu. A pak už stačí se jen rozloučit s kolegyněmi, které si už po těch letech zvykly a ani si moc významně neklepou na čelo, kam že to zase lezu, a můžu zmizet.

A kam to bude letos?

Tak to ještě nevím. Váhám, zda mrznout v Benoni, Springs, Garmistonu, Krugersdorpu, Kimberley nebo Bloemfontein, moknout na západním či jižním pobřeží nebo se oddat venkovskému životu na pobřeží východním. To víš, dosud nenavštívených velkých měst mi valem ubývá a čím dál tím častěji se cítím jako brouk Pytlík – „všechno vím, všechno znám, všude jsem byl“. Asi to vyhrají ta studená města v okolí Johannesburgu, kde jsem ještě nebyl a kde se snad konečně naučím i něco z jazyka Tswane. Aby se Tswanové necítili ukřivděni, že jsem jejich jazyk na rozdíl od Xhosa nebo zulštiny dosud zcela opominul a neznám ani takové základní fráze, jako třeba Xhosské „molo“ nebo zulské „sawubona“. A do těchto míst je také cesta nejlevnější a musím přece jít s dobou – krize je krize.

A co tam hodláš dělat?

Určitě budu dlouho spát, kterýžto luxus si doma moc dovolit nemohu. Pak budu klábosit s černochy, kteří by se tak často z mně neznámých důvodů chtěli podívat do Evropy, kdyby na to měli, případně černoškami, které by tak často byly k mání pro bílou tvář, kdyby ovšem viry nevládly světu. Pak budu chodit pěšky na výlety a občas škemrat na černých kolemjdoucích či neméně černých ochrankách, zda by mi nesehnali taxík na cestu zpět, pokud navzdory mapám zabloudím. No a ostatní bude záviset na lokalitě. Třeba v Kimberley prý mají velkou díru vykutanou v zemi, takže tam bych snad mohl hrát kuličky, a v okolí Jeníkova Hrádku mají naopak hory hlušiny ze zlatých dolů, kde bych se mohl pokusit najít nějaké to přehlédnuté zlato, abych se konečně mohl přestat zaobírat dilematem, zda se dožiji starobního důchodu a v kolika letech či zda budu mít štěstí a penze se nedožiji. Uvidíme.

A nemáš v úmyslu tam zůstat? Přece jenom mi už od roku 2002 vrtá v hlavě úřední potvrzení kanadského velvyslanectví, že nemáš dostatečně kladný vztah ke své vlasti a není zřejmá tvá ochota se vrátit…

Pak bys ale také měl vědět, že velvyslanectví Spojených států už v roce 2000 a následně i v roce 2002 naopak usoudilo, že se až minimálně do roku 2011 vrátit hodlám. A zrovna tak bys měl vědět, že se v zemích typu Jižní Afrika neuživím ani rukama, natož hlavou. A mám-li někde umřít hlady, pak nikoliv v Africe; to raději budu ještě pár let volit naši nejmenovanou rozdávačnou oranžovou politickou stranu a pak při splácení státního dluhu umřu hlady doma.

Tak to potvrzuji. V Africe se vskutku neuživíš, obzvlášť při tvé rozežranosti. Proto ti tedy na závěr popřeji šťastnou cestu tam a zejména pak zpět.

Děkuji, nápodobně.

Previous ArticleNext Article