Rozhovory

Režisér Nvota vyvedl Ivu Janžurovou na mělčinu

Pověst mimořádně talentovaného tvůrce doprovází ze Slovenska do Čech mladého režiséra a herce Jakuba Nvotu. Nutno dodat, že Jakub ve svých režiích v českých divadlech nezůstal této pověsti nic dlužný. Za krátký čas mu „prošly rukama“ takové osobnosti jako Jana Paulová, Pavel Zedníček a nyní nejnověji dokonce i herecká legenda Iva Janžurová. S ní Nvota nastudoval v pražském Divadle Kalich chytrou komedii ze života Na mělčině.


Co podle vás vyvrhlo postavy této komedie "na mělčinu"?

Strach. Strach přiznat si, že už jste tam. Anebo se blížíte. Trčíte tu, je vám zima jste sám. Měl byste skočit do hluboké vody a plavat ze všech sil. Jenže hluboká voda vede do neznáma a mělčina je v jistém smyslu jistota.

Je hra mladého nizozemského autora Franka Houtappelse spíš o ženách, nebo o mužích?
Do života třech žen výrazně zasáhl muž. Jejich otec. Nejen tím, jak zemřel, ale také tím, jak žil. Přeměnil si spolu s nimi život na přežívání, na dlouhou lepkavou letargii, ze které se dá jen velmi těžko probudit. Ta smrt je vlastně jeho dar. Dal jim možnost, aby ještě něco se svým životem udělaly.

Jaké postavení hře Na mělčině v současné světové dramatice přisuzujete?
Její forma je klasická, dialog konverzační. Stylizace téměř žádná. Bez experimentů. Ale její hloubka a pravda jsou skutečné, zralé, obyčejné. Je v ní spousta věcí, které mě na divadle baví. Hovoří o složitých situacích, ale nepoučuje. Tam, kde už to nejde dál vážně, přinese humor a pomůže vám strávit tak závažné téma.

S čím by z ní měli diváci odcházet?
Příběh této hry je konkrétní a všeobecný zároveň. V tisících variantách se opakuje a prožil nebo prožije ho každý z nás. Je to příběh modelový, který nám v jistém smyslu nastavuje zrcadlo. Pokud se nám toto podařilo, nevím, co víc můžeme ještě chtít.

Previous ArticleNext Article