Rozhovory

Řekla jsem NE tyranovi – rozhovor

V posledních letech jsme svědky come-backů spousty slavných osobností. Jednou z nich je i Eva Hurychová, hvězda osmdesátých let, která se slibně rozjeté kariéry vzdala, věnovala se dětem a rodině. Bohužel, jejímu dnešnímu návratu předchází mnoho zlých událostí, neboť se stala obětí domácího násilí.

 

Odhodlala se však promluvit, aby ostatním ženám dodala odvahu. Podle statistik má v naší zemi každá čtvrtá žena zkušenosti s násilným chováním partnerů. Více podrobností najdete na www.evahurychova.cz

 

Loni na podzim vyšla paní Evě autobiografická kniha Řekla jsem NE tyranovi, která je zpracovaná podle deníků, jež si ze společného života s manželem Jiřím Mošnerem psala. Nyní pomáhá stejně postiženým ženám, obrátit se mohou na její e-mail evinaschranka@email.cz Zažila hlavně psychické týrání, vydírání, zesměšňování, výhrůžky i urážky, včetně pár fyzických útoků, proto jsem se jí zeptala přímo:

Jak je těžké se z takového područí vymanit?

Přiznám se, že je to velmi těžké, obzvláště, nemáte-li kam jít a nevíte-li, co si sama s dětmi počnete. K tomu všemu ještě přidejte stud, strach a spoustu obav. V neposlední řadě i to, že malým dětem nechcete bořit rodinu.

Kdy poprvé se projevila manželova pravá tvář?

Projevila se již před svatbou. Míval špatné nálady a prchlivě reagoval.

Nikdo blízký si ničeho nevšiml?

Všiml. Tchyně i manželův otčím mi částečně zmínili, co mají s Jiřím za sebou. Vůbec jsem tomu nevěnovala pozornost, byla jsem zamilovaná.

Je jasné, že se o takových věcech nemluví zrovna nejlépe, ale neměla jste chuť se někomu svěřit?

Nejprve ne, hodně jsem se styděla. Z některých věcí jsem se dokonce obviňovala, což je největší chyba. Agresivita a nezvládnuté chování je vždy problém útočníka, nikoli oběti. Je nutné, aby si tuto větu oběti dobře zapamatovaly.

Snášet takové věci sama víc než osm let muselo být velmi traumatizující, jak jste to mohla vydržet tak dlouho?

Asi po třech letech jsem se svěřila kamarádce a později i několika dalším lidem. Celkově to ale bylo moc těžké období. Poznamenalo to mé zdraví, psychiku, osobnost i sebevědomí. Jsem šťastná, že jsem se dokázala vzchopit.

Jaký zážitek z té doby byste definovala jako nejhorší?

Bylo jich víc. Těžko říct. Silně na mě zapůsobilo, když mi manžel připomněl okamžik, kdy jsem sedmnáct hodin vnitřně krvácela a byla na pokraji smrti, k čemuž dodal, že ho velmi mrzí, že se mnou v ten moment netřísknul o zem. Větší hyenismus se hned tak neslyší.

Vaše děti byly u napadání manželem přítomny nebo se před nimi manžel držel?

V devadesáti devíti procentech byly u všeho, co se u nás dělo.

V čem spočívalo psychické terorizování?

Již jste to přesně i výstižně popsala v úvodu. Mohu ještě doplnit, že manžel mi vyhrožoval odposlechem telefonu, namontováním štěnic v pokoji a hlavně se vždy kasal, že všichni policajti jsou jeho kamarádi.

Co vás při všech otřesných zážitcích stále drželo nad vodou?

Měla jsem velké štěstí. Lidsky mě drželo několik kamarádek i kamarádů. Energeticky mě stavělo na nohy mnoho úžasných lidských bytostí. Všem dohromady vděčím za to, že jsem to dokázala vydržet. Nevím, jestli bych ještě byla, kdyby nebylo jich…

Jistě není jednoduché o těchto věcech mluvit před širokou veřejností. Jak se cítíte, když vypovídáte před kamerami o tom, co se dělo za zavřenými dveřmi?

Máte pravdu, nebylo to jednoduché. Nyní se před kamerami i kdekoli jinde cítím dobře a vysvětlím proč. O čem se nemluví, to není možné řešit. Domácí násilí se však řešit musí. Oběti se nesmí bát mluvit, co se za zavřenými dveřmi rodin děje. Nikdo na světě nemá právo někoho týrat – jakýmkoli způsobem.

Co byste poradila všem ženám, které právě prožívají to, co vy už máte za sebou?

Aby život prožily a ne pouze přežily. Aby našly sílu, rozhodly se říct NE a nevzdaly to.

Na svých stránkách se snažíte pomocí Eviny schránky pomáhat obětem domácího násilí. Snažíte se pomáhat ještě jinou formou?

Ano a ze všech sil. Je nutné změnit mnoho věcí, násilí nesmí mít šanci pokračovat ani po rozvodu. Jakkoli, včetně pronásledování, ekonomického vydírání a všeho dalšího. Oběť nemůže být hodnocená jen jako statistický údaj do počtu, kdy byl z její blízkosti vykázán násilník. Oběť musí mít okamžitou možnost na plnohodnotný život ve všech směrech, počínaje bydlením, promptním zajištěním výživného na děti, soudním majetkovým vypořádáním před rozvodem, nedojde-li k dohodě, včetně práva na stejnou životní úroveň i po rozvodu. K tomu je nutná neodkladná vymahatelnost práva, dobrý zákon o rodině a moudrost soudců, kteří nedopustí, aby nejen oběti, ale všechny ženy při rozvodu, nebyly proti ekonomicky silnějším partnerům znevýhodněné. Ve vyspělých zemích je tato praxe běžná a byla by radost k těmto zemím patřit.

Myslíte, že zákon umožňující vykázání tyrana z bytu na deset dní významně pomáhá v boji proti domácímu násilí?

Myslím, že ano, ale je nezbytné ho dotáhnout do všech logických souvislostí, což v našem zákonodárství ve větší míře bohužel postrádám.

Nepřemýšlíte nad další knihou na toto téma?

Přemýšlím nad jiným tématem, jež si zatím nechám pro sebe. Podaří-li se ho zrealizovat, budete první, komu dám informaci.

Co vám teď, když můžete "volně dýchat" dělá největší radost?

Mám před sebou dlouhodobý boj o majetek, což radost nepřináší. Alespoň, že díky krásným lidským bytostem volně dýchám a navíc jim také věřím.

Svěříte se nám se svými plány do budoucna?

Raději moc neplánuji, někdy je to lepší. Mám jen pár přání, vše ukáže čas.


Děkuji za rozhovor a přeji mnoho štěstí jak v osobním, tak v profesionálním životě.

Previous ArticleNext Article