Rozhovory

Pracovala jsem jako Gejša – zpověď českých dívek

Vzdálené Japonsko vonící mořem a exotikou, jaké asi je? Stalo se symbolem vyspělé techniky, spolehlivých automobilů a rychlých motorek, elektroniky, preciznosti a mravenčí píle, sportovních úspěchů (v džudu, gymnastice, motorismu, skocích na lyžích, krasobruslení aj.), řada japonských umělců dosáhla světového věhlasu (herec Toširo Mifune, oscarový režisér Akira Kurosawa).

{snippet ad1}Tradiční japonské divadlo nó a japonské divadlo kjógen byly vyhlášeny jako světové nemateriální kulturní dědictví UNESCO. Někdo si zas k Japonsku přiřadí bonsaje, jiný samuraje nebo sudoku, i když to vzniklo úplně jinde.

Není problém zjistit, že Japonsko se rozkládá mezi 25° a 45° severní zeměpisné šířky na přibližně 3900 ostrovech, z nichž největší jsou Honšú, Hokkaidó, Kjúšú a Šikoku. Japonsko je často postihováno zemětřesením, přes šedesát vulkánů je stále činných a k vyhaslým sopkám patří i posvátný symbol Japonska – nejvyšší hora Fudži (3 776 m). V této překrásné zemi žije přibližně 127 miliónů obyvatel. Státním zřízením je konstituční monarchie, první japonský císař Džimmu usedl na trůn v roce 660 př. n. l. a nynější císař Akihito od roku 1989 zaujímá 125. místo v řadě panovníků. Zatím posledním členem císařského rodu je princezna Aiko, která se narodila jako vytoužené dítě korunního prince Naruhita a princezny Masako. Zhruba 54 % populace vyznává šintoismus, 40 % budhismus. Podnebí je oceánské, vlhké a monzunové, ale díky rozloze země se klima v různých oblastech dost liší.

Z těchto střípků informací však neumím poskládat mozaiku skutečného života v zemi slunce. Pokusím se tedy nahlédnout pod exotickou pokličku spolu s Martinou, Alexandrou a Radanou, které pracovaly jako hostesky v japonských pánských klubech.

Kudy vede cesta do japonského klubu?

Na začátku je vidina lukrativního výdělku a hledání zprostředkovatele. Vyplatí se obezřetnost, ne všechny agentury jsou solidní, některé si počítají až desetinásobek skutečných nákladů. V tomto směru má špatné zkušenosti Alexandra. Nejdůvěryhodnější informace mohou adeptky získat třeba od děvčat, které už v japonských klubech pracovaly.

Délka pobytu je limitována vízem na 90 dní, proto české dívky podepisují pracovní smlouvu na tři měsíce. Mají uhrazenou letenku, zajištěno ubytování a místo, kde budou pracovat. Dívka se samozřejmě může vrátit domů dříve, většinou se tak stává ze zdravotních nebo rodinných důvodů. Předčasný návrat pochopitelně představuje finanční ztrátu, z letenky je uhrazena jen ekvivalentní část a dívka se připraví i o další výdělek. Nejvíce děvčat pracuje v Tokiu, ale po evropských hosteskách je poptávka také v jiných městech, např. v Ósace, Toyohashi, Takasaki, Naganu.

Jaké jsou pocity před dalekou cestou a co na to říkají rodiče? Nejsdílnější je Alexandra, zpočátku se těšila, že pozná asijskou zemi, ale s blížícím se odletem nadšení sláblo, obávala se, že se jí bude stýskat. Velkou oporou jí byla maminka, zato tatínek se nemohl smířit s představou, že jeho holčička odjede na druhý konec světa.

Co vlastně dělá hosteska?

Na hostesku z Evropy nejsou kladeny žádné zvláštní nároky. Na rozdíl od japonské gejši, která musí ovládat mnoho dovedností (ceremoniál přípravy čaje, tradiční tance, hru na hudební nástroje, půvabné cupitání), se od ní očekává umění komunikovat v angličtině, příjemný vzhled a společenské vystupování. Důležitá je dobrá znalost angličtiny, radikální změna prostředí spolu s jazykovou bariérou je docela velkou zátěží na psychiku.

Dívky pracují šest dní v týdnu, osmihodinová pracovní doba začíná většinou v 19 hodin. Jakmile začnou do klubu přicházet hosté, manager přiděluje hostesky k jednotlivým stolečkům. Hlavním úkolem hostesky je, aby se host cítil dobře a příště přišel zase. Povídá si s ním, stará se o jeho pohodlí, objednává a nalévá nápoje, připaluje cigarety, v případě potřeby nabídne ošiburi (srolovaný mokrý bavlněný ručníček, který nahrazuje naše ubrousky). Hosteska je partnerkou při tanci a také při nejoblíbenější zábavě – karaoke. Host si z katalogu vybere písničku, dostane do ruky mikrofon, z reproduktorů zaznívá hudba a už může začít zpívat podle textu, který před sebou vidí na obrazovce.

Pro japonské muže je návštěva klubu relaxací po dlouhém pracovním dnu, konečně si mohou popovídat o něčem jiném, než o byznysu nebo rodinném rozpočtu. Mít svůj klub je pro ně i otázkou prestiže, občas přivedou své obchodní partnery nebo zahraniční návštěvy. Hostesky jsou také občas zvány, aby svou přítomností ozdobily pracovní jednání.

Pokud se dívka chce stát profesionálkou, snaží se navázat co nejvíce osobních kontaktů a hlavně přimět hosty, aby se do klubu vraceli. Kromě stálého platu totiž získává bonusy za rekvesty a dohany. Rekvestem se rozumí, že návštěvník si určitou hostesku oblíbil a vyžádá si ji ke svému stolu, jinak dívky v průběhu večera putují od stolku ke stolku podle toho, jak je manažer přesazuje. Dohan znamená, že hosteska sama do klubu přivede hosta. Většinou s ním jde předtím někam na večeři (v klubu se podává jen drobné občerstvení), musí to však manažerovi předem oznámit. Příplatek za dohan kompenzuje její volný čas, který strávila s hostem.

Žádné další služby!

Nemohu potlačit určité pochybnosti, zda činnost hostesky opravdu probíhá ve vší počestnosti. Martina a Radana mě ujišťují, že japonští muži jsou k hosteskám galantní, v klubu se chtějí pobavit a procvičit mnohdy neobratnou angličtinu. Alexandra je hodnotí poněkud ostřeji: „Trvalo mi alespoň čtrnáct dní, než jsem přišla na to, jak s nimi jednat, abych si udržela přiměřený odstup.”

Občas se stane, že se návštěvníci ptají hostesek, zda poskytují nějaké další služby, většinou se prý ale jedná o cizince. Jsou však rychle vyvedeni z omylu, hosteskový klub není veřejný dům ani hodinový hotel. Drogy a prostituce jsou v Japonsku přísně trestány a ve smlouvě je uvedeno, že hostesky prostituci provozovat nesmějí. Jakmile některá ustanovení poruší, okamžitě jede domů. Martina k tomu dodává: „Pokud si chce dívka vydělávat prostitucí, tak kvůli tomu nemusí jezdit do Japonska, proč letět 15 hodin tam a 15 hodin zpět, riskovat průšvih, to přece může dělat tady. Myslím si, že každý by měl znát svou vlastní hodnotu a měl by vědět, za co mu peníze stojí a za co ne.”

Pocity, dojmy a zážitky

Nejkritičtější je prý první týden, pak si dívky většinou na nové prostředí zvyknou a mnohým se po třech měsících ani nechce domů. Jaké jsou ale počáteční dojmy? Mou zvědavost uspokojila Alexandra. „To, co se dělo bezprostředně po příletu, mě nijak nepřekvapilo. Pozorovala jsem cestu, když jsme jeli čtyři hodiny autem přes velkou část Tokia až do Toyohashi. Horší to bylo, když jsem se po dvaceti hodinách cestování, upocená a pomačkaná, šla ukázat novým šéfům přímo do klubu. Nebylo mi nejlíp, když mě obcházela malá Japonka, dělala podivné grimasy a říkala něco, čemu jsem nerozuměla. O tom, jak na mne zapůsobil tmavý klub s červenými sedačkami, ani nemluvím. A když jsem otevřela dveře do svého pokoje, první, co jsem spatřila, byl čtyřcentimetrový šváb.”

Na tom se shodují všechny, největším zklamáním bylo ubytování, i když maličké apartmány jsou vybaveny vším potřebným, k dispozici je kompletně zařízená kuchyňka, pračka, žehlička, televize, video. Děvčata bydlí po dvou, po třech nebo po čtyřech v malých pokojích, zhruba je počítáno 10 m2 pro dvě osoby. Vzhledem k tomu, že se po třech měsících dívky střídají, jsou apartmány dost zdevastované. I Martina je velmi kritická: „Řeknu vám na rovinu, že úroveň žití v České republice je mnohem vyšší než v Japonsku, kde je strašně přelidněno. Proto jsou apartmány neuvěřitelně malé a člověk zvyklý na cihlový dům tam nutně začne trpět klaustrofobií. Velký rozdíl ve vzhledu tam sice proti evropským měřítkům není, spíš je problémem málo prostoru. Nám to připadá skoro neobyvatelné, v Japonsku je to běžné. Mluvím o průměrné úrovni bydlení, pokud je člověk bohatý a pořídí si dům, to je samozřejmě něco jiného.”

Dívky samozřejmě mají čas i na své zájmy. Pracují osm hodin denně, většinou od 19 hod do tří do rána, a po práci si třeba zajdou na kávu, na drink nebo na brzkou snídani (pozdní večeři). Většinou je však stanovena nějaká hodina, kdy by se měly vrátit domů. Zdánlivě restriktivní opatření souvisí s jejich bezpečností a také s tím, aby si nezačaly vydělávat prostitucí. Svůj volný čas si mohou vyplnit, jak chtějí. Chodí třeba na internet, sportovat, na procházky, po obchodech nebo po památkách, důležité je, aby přišly do práce včas. Od nedělního rána až do pondělního večera mají volno a někdy jej využívají k cestování, i když jízdné je na naše poměry velmi drahé, např. lístek na šinkandzen (rychlík) z Tokia do Kóbe stojí zhruba osm tisíc jenů, což jsou necelé tři tisíce českých korun. Ale přesto si našly příležitost, aby se podívaly na místa, na která nikdy nezapomenou.

Podle odhadu se asi 30 procent dívek do Japonska zase vrací, protože být hosteskou není pro ně jen práce, ale i zábava. Navíc kluby navštěvují kromě Japonců lidé z celého světa a děvčata mohou navázat kontakty, které se jim možná budou hodit v budoucnosti. „Já o návratu do Japonska neuvažuji,” říká Alexandra, „to bych musela peníze hodně potřebovat. Není to práce, která by mi vyhovovala, pro mne bylo utrpením celých osm hodin sedět. Jela jsem tam především proto, abych viděla něco z Japonska. A to už jsem viděla.”

Japonská mozaika

V Tokiu, obrovském městě s 12 miliony obyvatel, je spousta nádherných parků s okrasnými jezírky, bonsajemi, tvarovanými stromečky, květinovými fantaziemi. Krásná trasa lemovaná sakurami vede ke královskému paláci obklopenému vodou, čtvrť Assakusa je bohatá na památky, starobylé budovy, chrámy a obchůdky s dárkovými předměty. Na konci Roppongi je turisticky atraktivní věž Tokio Tower, z níž je vidět celé město jako na dlani. V tokijském přístavu Yokohama je jedna z nejvyšších budov, odkud lze dohlédnout až na posvátnou Fudji. Ginza je jedna z nejdražších čtvrtí s nejluxusnějšími restauracemi a obchodními domy a kdo chce nakoupit kvalitní elektroniku, určitě zajde do zářivé a blikající čtvrti Akihabara (v překladu elektrické město). Mezi Češkami jsou oblíbené Shinjuku a Shibuya s množstvím obchůdků v příznivých cenových relacích. A kdo poprvé vidí Tokio Station, nechce uvěřit, že stojí u centrální stanice vlaků a metra, krásná budova prý spíš připomíná šlechtické sídlo.

Někteří Japonci mají určité znalosti o České republice, dobré jméno má český sport a kultura, poměrně známý je hudební festival Pražské jaro. V povědomí je dokonce ještě gymnastka Věra Čáslavská, která si na olympiádě v roce 1964 v Tokiu získala srdce japonských fanoušků. Horší je to s geografií, Martina měla u sebe neustále papír a tužku, aby v rámci osvěty mohla nakreslit mapu Evropy. Dívky se ale také setkaly s mnoha lidmi, kteří už naši republiku navštívili, obdivovali Prahu a historické památky.

I když nám mnohdy připadá, že Evropa je zaplavena japonskými turisty, Japonci prý nejčastěji cestují po své vlasti nebo v okolních zemích, kde je pro ně levněji a kde nemají jazykové problémy. Ze vzdálenějších krajů je nejoblíbenější Amerika, kterou jsou prý doslova nadšeni.

Úplně běžně se anglicky v Japonsku dorozumět nelze, i když částečnou znalost angličtiny všichni Japonci mají. Martina si všimla, že některá japonská a anglická slova znějí podobně, například zmrzlina, anglicky ice cream, japonsky ajsukurimu. Velice ji však zarazilo, že někteří majitelé hosteskových klubů nebo manažeři nechtějí komunikovat v angličtině. „Ne v každém klubu najdete člověka, který je schopen vám přeložit to, co od vás očekává. A to mě neuvěřitelně popuzuje, vidím v tom sobectví a nesmířím se s tím. Neříkám, že by to nějak zvlášť ovlivnilo práci dívek, ale mám ráda ve věcech pořádek a preciznost”.

Během tří měsíců si hostesky většinou osvojí základní pojmy z japonštiny, i když se jejímu studiu nijak programově nevěnují. Na hosta samozřejmě působí dobře, když od české dívky uslyší nějaké japonské slovíčko. Problém je s písmem, katakana a chiragana zobrazují písmena i slabiky, v kandži (česky „rozsypaný čaj”) jeden obrázek znamená celé slovo. Podle nám utajených pravidel se někdy kombinuje kandži s chiraganou a pro Evropana je tvrdým oříškem rozluštit nápisy třeba na letišti, v bance, v metru nebo v obchodech.

Možná bude něco na tom, že Japonsko se nám jeví jako přetechnizované a že elektronické hračky vytlačily z obliby živá zvířátka. Na špičkovou techniku narazíme na každém kroku, zato psi nebo jiná zvířata venku moc vidět nejsou. Možná je to i tím, že ve stísněných bytech na domácí mazlíčky už mnoho místa nezbude.

Mínění dívek na japonskou kuchyni se rozchází. Martina ji zbožňuje a alespoň jednou za rok se do Japonska vrací, aby mohla znovu ochutnat všechny dobroty, prý jsou slastí nejen pro žaludek, ale i pro oko. K jejím nejoblíbenějším jídlům patří sašimi – kousky syrové ryby a suši – kopeček rýže, na němž je umístěn plátek syrové ryby obalený v sea weed (mořská rostlina), který se namáčí do různých omáček. Jediný pokrm, který ochutnala jen jednou a už by jej nikdy nevzala do úst, je natto. Pracně připravovaná pasta z fazolí je možná velmi zdravá a dobrá na pročištění střev, ale málokterý Evropan jí přijde na chuť, neboť „má barvu a pach jako…” Pochopila jsem a řeknu to tedy já, natto ve všech směrech připomíná výkaly. Radaně zase chutnaly spařené chobotnice, tempura (mořský živočich upravený na způsob řízku) a polévka miso připravená ze sušených ryb s množsvím zeleninových přísad. Nepříjemným kulinářským zážitkem pro ni bylo sladké maso a osolené ovoce. Alexandra patří k těm, kterým japonská gastronomie vůbec nevyhovuje. „Japonci pořád jedí syrové ryby, rýži a řasy. Ty jejich sladké fazole dávají do všeho, i do zmrzliny! Kromě toastového chleba neexistuje žádné pečivo, po měsíci jsem nemohla toasty ani vidět.”

Co se týká nápojů, je u dnešních Japonců oblíbené pivo, poprvé bylo exportováno do Japonska na konci devatenáctého století. Existuje mnoho druhů tradičního rýžového vína saké, které se v zimě podává teplé (atsukan), v létě studené (reishu). Samozřejmě nejvíce se pije čaj, nejběžnější je zelený listový čaj o-cha, při čajovém obřadu se používá práškový čaj matcha, který se pije i s pěnou, v restauracích se většinou prodává hnědý čaj zvaný bancha.

Odhalení opony

A jak hodnotí dívky průměrného Japonce? „S prvními Japonci jsem se seznámila v Holandsku a z toho jsem usoudila, že jsou všichni úžasně talentovaní a inteligentní,” říká Martina, „ale tam jsem během několika dní byla vyvedena z omylu, většinou jim chybí zdravý selský rozum.” (následuje několik žertovných historek). Přisolí si i Radana, Japonci jí většinou připadají jako výkonní, ale úzce specializovaní roboti. Z jejího pohledu jsou Češi daleko vzdělanější, flexibilnější a mají širší rozhled. Hodnocení Alexandry je lakonické: „Buď jsou workoholici nebo alkoholici, ale většinou obojí najednou.”

Zajímá mě také pověstná japonská zdvořilost. „Abych pravdu řekla, ten národ mě hrozně zklamal, jako lidé jsou podle mne studení. To, že se uklánějí, je úplně stejné, jako když my říkáme děkuji a prosím. Je to jen pouhá formalita a nevychází z nitra člověka,” míní Martina.

Postavení ženy v japonské společnosti je poněkud jiné než u nás. Jakmile se vdají, většinou zůstávají doma a starají se o domácnost. Není běžné, že by se věnovaly kariéře a v profesionálním žebříčku zastávají zpravidla podřadná místa. V tomto směru má vlastní zkušenost i Martina. Pracovala v klubu, odkud právě odcházel neschopný manažer. Chopila se příležitosti a vypracovala lepší systém s nadějí, že se v klubové hierarchii vyšvihne na vyšší pozici. Žádného ocenění se však nedočkala, pro majitele klubu prý bylo ponižující uznat, že mladá žena a navíc Evropanka, by mohla být chytřejší než muž. O nějakých změnách nechtěl ani slyšet a hosteska zůstala hosteskou. Její schopnosti ocenil pouze nový manažer, to byl však Američan.

Pídím se ještě po nějakých zajímavostech a narazím na jednu z japonských podivností – pro Japonce je smrkání vulgární a společensky nepřijatelné, proto nesmrkají, ale posmrkují. Když má česká hosteska rýmu, raději s kapesníkem odbíhá do ústraní, aby se společensky neznemožnila. Rovněž se nesluší, aby si pasažér sám otevřel nebo zavřel dveře taxi, proto mají všechny taxíky automatické ovládání dveří. Na zastávkách metra i ve špičce jsou lidé ukáznění, nepředbíhají, řídí se pokyny výpravčího v bílých rukavičkách.


Ráda bych věděla, zda v Japonsku dívky získaly i jiné než jazykové znalosti

Martina propadla deskové hře go, která je v Japonsku velmi oblíbená, Alexandra se naučila origami, což je staré japonské umění skládání papíru. Většina skládaných tvarů dřív mívala jako vzor zvíře nebo květinu, nyní se množství tvarů rozšířilo, u tradičních origami se také nesměly použít nůžky nebo lepidlo, teď už jejich použití je běžné. Radana: „A já už umím plést, ale to mě nenaučili Japonci, ale maďarská kamarádka.“ „Vlastně jsem se ještě naučila trochu vařit,“ dodává Alexandra, „abych nemusela jíst japonská jídla.“

U otázky, zdali by chtěly v Japonsku žít, jsou dívky vzácně jednotné. Radana: „Ani omylem!” Alexandra: „V Japonsku bych v žádném případě žít nemohla.” Martina se zamyslí: „Už jsem o tom uvažovala. Kdybych tam dostala práci, samozřejmě bych nějaký čas zůstala, třeba rok nebo dva, ale natrvalo bych tam určitě žít nechtěla. Procestovala jsem kus světa, nějaký čas jsem žila v cizině, ale vždy se ráda vracím domů. Až jednou budu mít děti, chci je vychovávat tady doma, v České republice”.

Arigato za rozhovor (arigato = japonsky děkuji)

Previous ArticleNext Article