Rozhovory

Petr a jeho kouzelné iluze

Když jsem poprvé mluvila s opravdovým kouzelníkem, pracovala jsem jako produkční v kabaretu. "Potřebujete zařídit nějaké technické podmínky?", ptala jsem se. "Ne, nic nepotřebuju, své ruce mám s sebou a iluze, ty má přece každý svoje vlastní…" řekl mi tenkrát Petr Kasnar.


A pak už jen chodil mezi návštěvníky, přemísťoval součásti oblečení, předváděl výcvik karet, mincí a jiných jindy neposedných věcí a nutil je, aby se objevovaly na těch nejnemožnějších místech.

Jaké byly Vaše začátky a jak jste se ke kouzlení dostal?

Já myslím, že je to stejné jako v každém jiném oboru. Člověka něco zaujme ve chvíli, kdy v dětství zahlídne někoho, kdo to skvěle umí. A je jedno, jestli ho nadchne fotbalista, kuchař anebo kouzelník. Mě nadchnul kouzelník, který bydlel tady za rohem a který dělal s mým tátou v práci. Takže jsem ho měl možnost vídat. Kouzlil ještě před válkou, ale v době, kdy jsem ho znal, pracoval ve filmových ateliérech a kouzla dělal jenom příležitostně. Byl to Josef Mika. Tady u Startu (to je strašnická hospoda) stála jeho Pragovka a tou nás vozil na svá představení. Ale jen kvůli tomu bych se kouzelníkem nestal. Mně ta kouzla začala zajímat, tak jsem postupně zblbnul i celou partu kamarádů, takže prakticky všichni, které jsem znal, se najednou stávali amatérskými kouzelníky, ale jediný já jsem ten, kterému to zůstalo.

A začal jste se učit u pana Miky.

Ale zpočátku vůbec ne. Učit jsem se začal sám, on mě totiž odmítal jako dítěti ta kouzla prozrazovat a evidentně taky očekával, že moje vlna nadšení opadne a že by mě to prozrazoval zcela zbytečně. Ale časem zjistil, že to tak není, takže mi umožnil komunikaci s kouzelnickým klubem a tak jsem přišel do styku s "kouzelnickou komunitou" a později se stal členem KIM clubu Praha.

A ten skutečný hodně silný impuls přišel až skoro ve 13-ti letech, když tady byl pořádán 2. Interfestival magie, a sem (do ČSSR) přijela do té doby nevídaná škála mezinárodních slavných kouzelnických hvězd asi z 18-ti států. Tenkrát! A mimo jiné, kdo mě nadchnul nejvíc, byl mistr světa Tony van Dommelen. To byl ten zlom, kdy jsem poprvé viděl, jak může vypadat špičkový světový profesionální kouzelník.

Jak přijde respekt?

Respekt v téhle branži přichází, když svou tvorbou, svou prací, jste přínosem pro ostatní. Na kouzelnických festivalech jsou největší atrakcí kouzelnické semináře, které jsou samozřejmě přístupné pouze odborníkům, kvůli nim tam ti kouzelníci jezdí. Tam není problém, aby se když bude ten přednášející špatný, celý sál zvednul a odešel, to se klidně stane. Já to zažil jen jednou a vůbec jsem to tomu člověku nezáviděl. Na tyhle semináře nechodí žádní začátečníci, tam vás sledují i lidé, co mají za sebou stovky přečtených odborných knih, mnoho let praxe a chtějí slyšet něco, co v těch knihách ještě není a aby se člověk neztrapnil, tak to musí mít hodně dobře připravené…

Co vlastně dělá trikový poradce pro film a divadlo?

V rámci divadelních her jsou občas scény, kdy se kouzlí, například ve Višňovém sadu, ve hře Mistr a Markétka, tam jsou přímo vepsané kouzelnické scény a režisér stojí před rozhodnutím, jakým způsobem se budou realizovat, jestli tzv. "divadelně" anebo skutečně kouzelnicky, aby to pak na jevišti vypadalo jako kouzlo. V tom okamžiku potřebují trikového poradce a ten to musí vymyslet přímo na míru, protože způsob užití kouzel se liší podle toho, jakým způsobem je hra ztvárněna scénograficky, kostýmově, od pojetí celé inscenace.

U filmu je to obdobné, buď přímo ve filmu je postava kouzelníka a ten to musí zvládnout i zahrát, anebo naopak kouzelníka hraje herec, který se kouzla musí buď naučit, nebo se to společně se štábem vymyslí jinak. Třeba jsou tam prostřihy na detaily rukou. Ale loni jsme s Janem Hřebejkem pracovali na filmu, kde to smontování už probíhá zcela novou technologií, ale to nebudu prozrazovat, protože film ještě není na světě.

Pamatujete si první film?

Pamatuju, tam jsem ale nedělal poradce, tam jsem přímo kouzlil, byl to Pan Tau. Potřebovali tam manipulátora, protože jeden díl se odehrává na kouzelnickém festivalu ve Varech.

A který film byl ten nejslavnější?

Z českých filmů to byli asi Samotáři, kde jsem měl tu čest si kouzelníka sám zahrát, ze zahraničních produkcí určitě Indiana Jones. Tu scénu jsme připravovali skutečně hodně dlouho. Byla to scéna se skořápkářem na tržišti, tržištěm procházel Indiana Jones, ani nevím, ve kterém je to dílu. Pak jsem zjistil, že jsem někde ve třetím plánu a kamera je vysoko na jeřábu a přede mnou obrovské tržiště plné lidí a já tam v rohu sedím a dělám ty skořápky. Oni pak udělali ještě detaily těch skořápek, ale ty jsou tam jen pár vteřin, takže 99% toho, co jsme natočili, tam vůbec není. V tomto případě bylo jasné, že ta scéna je o něčem jiném, někdy je to tak ale i v případech, kdy ten kouzelnický trik je tou hlavní věcí v záběru. Já jsem si kdysi myslel, že takhle zacházejí jenom s námi kouzelníky, ale dospěl jsem k závěru, že obětí střihačských uměleckých postupů nejsme sami, ale i mnozí jiní interpreti. U kouzel je to pak zvlášť pikantní, protože když vezmete do ruky předmět, který vám z té ruky zmizí, pak je detail na předmět a pak x detailů na všechny tváře okolopřihlížejících a náhle je záběr, jak už v té ruce ten předmět není, tak pak je úsilí kouzelníka úplně zbytečné.

Změnilo se nějak dětské publikum "po" Harry Potterovi?

Myslím, že děti začaly kouzelnická představení víc prožívat. Jakoby se jim kouzla dostala do života, pro děti tu najednou byl příběh a hrdina a tím hrdinou byl kouzelník. Jakoby tím ta kouzla začala dávat dětem smysl. Nebylo to o tom, že přijde kouzelník a vytáhne z klobouku králíka… Bylo zajímavé, jak se spousta dětí naučila kouzelnická zaklínadla z knížky a když to člověk "popletl", tak se hned dožadovaly, aby se to napravilo… Na tom jsme postavili spoustu humorných situací, kdy se kouzelnický profesor "pletl", kouzla mu pak nefungovala, nebo vycházela jinak… Na základě zájmu jsme vymysleli divadelní představení, které se jmenovalo Pohádky z kouzelnického rukávu, takové tři kouzelnické příběhy, jejichž účastníky se stávaly samy děti.

Čím je kouzelník pro lidi v dnešní době?

Pokud má kouzelník divákům poskytnout to, co od něho očekávají, tak je to divadlo. To je v podstatě zprostředkování iluze jakéhosi zvláštního neskutečného světa, je to hra na ten neskutečný svět, kterou buď ti diváci přijmou nebo ne. A pokud je to divadlo dobře udělané, tak diváci skutečně odcházejí s pocitem čehosi neuvěřitelného, o čem netušili, že by vůbec někdy bylo možné. Dneska se spousta diváků domnívá, že tohle zažije pouze na šou Davida Copperfielda, ale ani dnes to není pravda a nikdy to pravda nebyla. Ty skutečně dobré kouzelnické šou tady hostovaly už před válkou a byly to svým způsobem představení větší než má dneska David Copperfield. Pravda je, že Copperfield je určitě nejmodernější na světě, ale poslední roky by se i o tom už dalo polemizovat. Dnes např. vystupuje v Las Vegas kouzelnický pár, který v rámci svého programu objeví na jevišti Jumbo jet. Copperfield tak velkou iluzi na jevišti nepředvedl.

Když teď odbočím k Vaší iluzi "objevení Alfy Romeo", pořád ještě platí, že je to u nás největší objekt, se kterým se iluze prováděla? Už je to přece jenom 10 let.

Určitě ano, mezitím mám zprávy, že tady byli kouzelníci, kteří dělali taky objevení auta, ale ti použili zpravidla tu klasickou metodu (pozn. je na principu černého divadla), kdežto já používám svou vlastní technologii. Nakonec všichni kouzelníci používají svoji hlavu a vymýšlejí svůj způsob, jak celou věc udělat. Jenom na levitaci jsem kdysi napočítal přes 50 metod a dnes už by jich bylo určitě víc.

Jak se postupuje, když se taková věc připravuje?

Když dělám něco na zakázku, tak musím nejdřív do posledního detailu obhlédnout prostor, ve kterém to bude. Pak vymyslet, jaký to bude příběh a na ten příběh "navléknout" to kouzlo: Prostě vymyslet, jak v tom příběhu kouzlo bude figurovat. Hodně to závisí od prostředí. Všechno je nutné vymýšlet najednou. A pak vám na pódium nastrkají loga, která před tím měla být někde jinde a zjistíte, že namísto centimetrů máte k dispozici milimetry…

Co teď připravujete?

Právě jsme společně s panem architektem Bořkem Šípkem zrealizovali jednu roztomilou iluzionistickou scénku, ve které hrála hlavní roli jedna úchvatná obří skleněná váza, její tvůrce Bořek Šípek a zejména primátor Liberce pan Ing. Jiří Kittner. Pro mne bylo opět velkým zážitkem spolupracovat s tak geniálním umělcem, jakým bezesporu Bořek Šípek je. Ocenili to i diváci, protože výtěžek následné dražby byl věnován na charitativní účely a nebyla to malá částka.

V poslední době mne však zaměstnává můj vlastní velký projekt, který je unikátní tím, že je zcela interaktivní a může se ho "zúčastnit" stejně dobře pouze 10 diváků jako 5000. Spolupracuje na něm celá řada lidí, takže doufám, že výsledek bude skutečně překvapující.

Také se moc těším na to, jak diváci přijmou nový film Jana Hřebejka, na kterém jsem spolupracoval v loňském roce a už brzy by měl přijít do kin.

Proč jsou kouzelníci převážně muži? Kouzlí ještě Dana Maxová?

Kouzlí. Je to tak, nás chlapů je víc, ale důvod si netroufám odhadnut, asi to ženy tak neláká. Pro chlapy je přeci velmi lákavé uskutečňovat svoje sny.

Jaké iluze vyvoláváte nejraději?

Nejraději mám samozřejmě všechny svoje vlastní triky. Pro mne je nejkrásnější odměnou, vidět překvapené tváře diváků. Myslím, že každý dobrý kouzelník je vlastně snílek, který jen touží po tom, vzít diváky do světa svých snů. Baví mě uskutečňovat věci, které se zdají být nemožné.

Kouzlení nechme opravdovým mistrům. A přece je jeden kouzelný trik, který zvládne každý z nás. Úsměv. Ten zabere vždycky, i bez kouzelné hůlky...

Previous ArticleNext Article