Rozhovory

O Zlatém oříšku, barvách života a otevírání lidských očí

Možná jste také na začátku ledna sledovali pořad Zlatý oříšek. Tento projekt je určen mimořádně nadaným dětem ve věku 6 až 14 let a jeho cílem je podpořit jejich činnost i ukázat, kolik šikovných dětí v naší zemi žije. Jak probíhalo natáčení a jaké to vlastně je patřit mezi ty nejnadanější, na to jsem se zeptala Marie Černé, která letos vyhrála tuto jedinečnou cenu a která je také nejmladším členem naší redakce.

{snippet ad1}Maruško, kdo tě přihlásil do soutěže Zlatý oříšek?

Přihlásila jsem se sama. Zlatým oříškem jsem si splnila svůj dávný sen. Sledovala jsem tuto soutěž řadu let. Často jsem stála před rozhodnutím, jestli se mám do Zlatého oříšku přihlásit, ale vždy jsem si řekla, že mám ještě málo diplomů a ocenění a že to zkusím až v dalších letech. No a odvážila jsem se teprve letos.

Jak probíhalo natáčení?

Natáčení proběhlo dobře. Někdy sice bylo zdlouhavé, ale nakonec se povedlo. Ani jsem neměla trému. Ostatní děti byly normální jako já. O pauzách mezi natáčením jsme si spolu povídaly a já jsem si našla nové kamarády.

Jaké jsi měla pocity, když tě vyhlásili mezi vítězi?

Úplně úžasné. Vítěze vyhlašovali podle abecedy, takže jsem šla hned druhá a vše jsem měla rychle za sebou. Když jsme spolu s dalšími dětmi seděly a čekaly na začátek natáčení, přišla k nám maminka jednoho hocha a řekla nám, abychom se usmívali, až nám budou předávat oříšky, protože nám obličej snímá kamera. Když jsem si šla převzít cenu, nasadila jsem ten nejzářivější úsměv. Nebylo to nic těžkého, měla jsem radost.

Co říkalo tvé okolí na tvůj úspěch v této soutěži?

Mé okolí – to je široký pojem. Rodiče byli rádi, že mi něco jde a že mě to baví. Učitelé ve škole mě chválili a dostala jsem pochvalu ředitele školy, ale jinak o tom moc nikdo nevěděl. Ve vztahu se spolužáky a kamarády se nic nezměnilo. Každému jde něco a tak to všichni brali. Pogratulovali mi, ale dál jsme to moc nerozebírali.

Kdy jsi v sobě objevila literární talent?

Vlastně ani nevím, psala jsem od malička. Mezi má první literární díla patřil deník a krátké pohádky a básně. Mnoho lidí se mě ptá, proč jsem si vybrala jako obor právě literární tvorbu, ale já jim na to neumím odpovědět. Jen si pamatuji, že jsem si už jako malá přála být spisovatelkou. Vždy jsem si chtěla vybrat povolání, které by lidem nějakým způsobem pomáhalo. Pak už je jedno, co si vyberete, no a já jsem si vybrala zrovna literární tvorbu. Pomocí příběhů můžete lidi povzbudit, dodat jim novou naději, pomoci jim v těžkých chvilkách, potěšit je, vykouzlit jim na tváři úsměv, změnit jejich životní postoj… Příběhy a knihy jsou pro lidi důležité, protože v psaní je síla, poselství a energie, kterou můžete lidem dát.

Jak reagovali rodiče, když jsi začala psát vlastní tvorbu?

Mamka mě už od počátku podporovala. Měla radost z toho, že jenom nesedím u počítačových her, ale že dělám činnost, která má smysl. Taťka tomu ze začátku nevěnoval pozornost. Psala jsem si jen tak do šuplíku a někteří lidé nevěřili, že v psaní vytrvám. Když tatínek zjistil, že mi psaní jde, začal mé tvorbě věnovat pozornost. Nyní je mi oporou.

Chtěla bys pokračovat výhradně v psaní povídek, nebo plánuješ i delší prozaická díla?

Zatím se na delší díla necítím. Povídky mají tu výhodu, že když se vám nějaká nevydaří, nelitujete toho tolik, protože jste nad ní strávili méně času než nad románem. U delších děl si musíte hlídat plno složitých věcí a dají vám hodně práce. Chtěla bych napsat něco delšího teprve, až bych si byla skutečně jistá námětem a jeho atraktivností pro čtenáře. Určitě bych v budoucnu chtěla napsat knihu.

Ve svých příbězích se snažíš lidem otevírat oči. Potkáváš kolem sebe mnoho lidí, kteří je mají stále zavřené?

To je hezká otázka. Ano, potkávám takové lidi. Třeba když jsem šla do školy, viděla jsem, jak jde po schodech paní s těžkými taškami. Mnoho mladých lidí ji jen tak bez povšimnutí přešlo. Šla jsem za ní a zeptala jsem se jí, jestli by nechtěla pomoc. Na její tváři se objevil kouzelný úsměv. Jako by najednou na trápení nebyla sama, jako by jí někdo s jejím křížem pomohl. Ten úsměv bych nevyměnila za nic na světě… Ale lidé nejsou slepí jen vůči trápení druhých. Mnoho lidí život jen přežívá, ale život se má prožívat. Život je o hledání krásy v každém novém dnu, o dívání se kolem sebe a vnímání světa v nejzářivějších barvách. Život se musí žít naplno, jako by nebylo žádné zítra. Je třeba užívat si každé vteřinky života, kouzla okamžiku, abyste po odchodu z tohoto světa věděli, že váš život měl cenu a že jste ho maximálně prožili. Lidé často vidí svět černě a jsou slepí k jeho krásám. Právě takovým lidem bych chtěla otvírat oči. Aby si uvědomili, jak je svět krásný a že stojí za to žít.

Kde bereš inspiraci?

To je různé. V přírodě, v životních událostech, v lidech kolem sebe. Nejvíce inspirace a chutě do psaní mi asi dávají jiní autoři, kteří mají podobný cíl jako já. Pomáhají mi mít oči stále otevřené.

Spisovatelé neradi hovoří o tvoření svých děl, přesto se zeptám. Jak postupuješ při psaní? Nejdříve si do podrobností promyslíš celou konstrukci děje, nebo píšeš zcela spontánně?

Na začátku je vždy nápad. Ten u mě přichází zcela náhodně, podnícen mnoha vlivy. Nemůže se nijak vyvolat ani vynutit. Autor může psát do té doby, dokud má nápady. Když mám nápad, napíšu si osnovu děje. Nemám ji detailně propracovanou, jde pouze o kostru příběhu, podle které píšu. Mnoho drobností mě napadne až při psaní a myslím si, že je to dobře. Každý autor chce psaním překvapit i sám sebe.

Na co hodláš použít výhru, kterou jsi ve Zlatém oříšku získala?

Většinu si nechám, přece jenom je to hodně peněz. Část jsem věnovala na charitu. Potom jsem koupila dárky lidem, kteří mi pomohli dostat se do Zlatého oříšku a kteří mě podporovali.

Co čekáš od vítězství v této soutěži pro nadané děti?

Přála bych si, aby se mé příběhy dostaly k více lidem. Zjistila jsem, že i jeden člověk může změnit svět k lepšímu, a proto budu nadále pokračovat ve své tvorbě a otvírání lidských srdcí. Věřím, že díky Zlatému oříšku mé příběhy pomohou více lidem žít život naplno. Je teprve pár dnů po vysílání a už mi psal na e-mail jeden hoch. Psal, že se o mně dozvěděl ve Zlatém oříšku a četl všechny mé příběhy zveřejněné na tomto internetovém magazínu. Moc se mu líbily a rozhodl se také literárně tvořit. A už kvůli tomu hochovi vím, že Zlatý oříšek měl smysl. Jestli alespoň ten hoch změnil díky mým příběhům názor na svět, mělo to smysl.

Maruško, moc děkuji za zajímavý rozhovor a přeji mnoho úspěchů v tvůrčím psaní i v osobním životě. A jménem čtenářů mohu také říci, že se těším na další zajímavé příběhy, které nám mohou ukázat krásu a utajované barvy života.

Previous ArticleNext Article