Povídky a fejetony

Národní hrdost

Žena je velkou inspirací. A je-li to žena, která je „in“, pak snad ještě více. Pro kdekoho, mne nevyjímaje. A tak jsem se nechal inspirovat nedávno proběhlou soutěžičkou na zena-in.cz na toto téma. Protože, přiznejme si to, hrdost na svůj vlastní národ má místo v každé době, za každého režimu. Protože kdo by chtěl být příslušníkem divokého kmene, jehož jediným počinem je nacpat si nácka a tím si zajistit existenci na další den, bez vyšších ideálů? Málokdo.

Snad každý soudný člověk je alespoň v některých životních situacích rád, může-li se blýsknout tím, kam náleží. Kdo byli a jsou jeho blízcí, kam to dopracovali, jakými počiny se honosí. A dnešní doba, doba neveselých reforem, utahování opasků, korupce, zlodějny, rasové a jiné netolerance, válek a dalších negativ je jako stvořenou pro uvědomění si toho, že nejsme jen tupé stádo hnané ze skoupých pastvin na porážku. Že i my můžeme hrdě pozvednout hlavu a říci si s klasikem „Jsme slabí, malí – Dosti těchto řečí!“ Navíc když tato pronesl Čech jménem Čech. Svatopluk Čech.

Nezdá se to, zejména v době skepse, v době, kdy jsme se krčili a dodnes nejednou krčíme v područí velmocí. Když prostředí deprimuje člověka pocitem, že o něm maličkém rozhodují jiní. Ti mocní, početní,…

Ale velikost národa se ne vždy měří počtem obyvatel a rozlohou vlastního životního prostoru. Jsou tu i jiná měřítka. Ta, jež nejsou navenek tak zřejmá, ale možná o to jsou důležitější.

Zalovme ve své paměti, rozhlédněme se kolem sebe. Jistě každý z vás najde, hledá-li, čím se moci pyšnit.

Byli to našinci, kdo pro pravdu vzplanuli, ať již na kostnické hranici či rukou vlastní po znásilnění národa v roce osmašedesátém. Případně, neskončili-li již přímo v plamenech, pak alespoň v dýmu kotelen, kam byli „uklizeni“, aby pravdivá pravda nemohla tolik bít do očí v dobách vládnoucí nepravdy.

Kolik lidí po celém světě prohlédlo i díky našinci jménem Otto Wichterle!

Kolik lidí po celém světě mohlo dát vale chůzi bosky díky našinci, o němž v naší zemi v dobách socialistické nekvality koloval zlomyslný vtip „nalákal lidi na nízké ceny a už za mizerných šest let si museli jít koupit boty nové“! Za cenu zakončovanou dnes už zevšednělou devítkou.

Kolik národů se tak jako my třeba mohlo pochlubit krajankou, jejíž rodné jméno Marie Jana Korbelová zřejmě paradoxně málokomu něco říká, na jednom z nejvyšších a nejdůležitějších postů největší světové velmoci, na který se navíc propracovala jakožto první tamní žena?

Čí historické stříbrňáky posloužily k pojmenování pozdějších měn ve více než dvou desítkách zemí světa, tu za nejmocnější považovanou nevyjímaje?

Komu se podařilo rozluštit chetitský jazyk, kdo se stal slavným režisérem doma i v zámoří, kolik umělců v oblasti hudby si podmanilo posluchače i v dalekých krajích? Kolik mistrů pera se rozprchlo nebo bylo rozprchnuto z našich končin v dobách, kdy se tu smělo nanejvýš švejkovat (knihy o kterémžto komickém našinci se samy dočkaly překladu do bezmála šesti desítek jazyků!)?

Forman, Kundera, Škvorecký, Dvořák, Smetana, Seifert, Heyrovský, Holub, … Dlouho by se dalo pokračovat.

Nejsme zemí, která by se musela pyšnit fiktivními hrdiny. A náš smyšlený velikán, Jára da Cimrman, nevznikl proto, abychom měli ku komu upírat své zraky v zoufalství ze své méněcennosti, nýbrž proto, abychom si mohli tak trochu udělat legraci i sami ze sebe. A vlastně i schopnost bavit se na svůj účet je důkazem síly ducha.

Takže na sebe můžeme být právem hrdi. Ne-li už přímo na sebe osobně, pak aspoň na pospolitost, ze které jsme vzešli. A my sami bychom se měli přičinit, aby třeba i na nás bylo jednou s úctou vzpomínáno. Aby na nás potomci rovněž mohli být hrdi.

Protože nejsme „slabí, malí…“ Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru, a malý ten, kdo zná jen malý cíl.

Previous ArticleNext Article