Rozhovory

Námořní kapitánka Eva Žondrová

První ženou z Brna a třetí v republice, která na plachetnici přeplula Atlantik, je Eva Žondrová. Tato rodačka z Prostějova odešla do Brna v lednu 1970, stala se herečkou avantgardního divadla Quidam vedeného Jiřím Pavlouškem, kde hráli i Petr Oslzlý a Ivoš Krobot. Její divadelní kariéra bohužel netrvala dlouho, děj uváděných her se většinou odvíjel jako boj jedince proti společnosti a to v dobách tuhé normalizace samozřejmě nebylo režimu po chuti. V květnu téhož roku ministerstvo kultury divadlo Quidam zakázalo.

{snippet ad1}Co jste dělala potom?

Všechno možné, pošťačku, půjčovala jsem lodě na přehradě, byla jsem pomocný asistent v ČSAV, vedoucí kurzů šití, vychovatelkou, sekretářkou ředitele, učitelkou, pracovala jsem v reklamě, soukromě jsem podnikala, pořádala jsem dramatické semináře s jedním Angličanem, pracovala jsem v novinách Poledník, byla jsem tajemníkem v divadle Husa na provázku, moderovala jsem rozhlasové soutěže, pracovala jsem v realizačním týmu „Brněnské Vánoce”, mezitím nějaké malby a marketingové studie. Píšu články do různých novin, jsem průvodkyně cestovního ruchu a hlavně jsem kapitánka na námořní plachetnici. Moje výjezdy bývají delší a potom je pochopitelně těžší najít práci, nikdo na mne nečeká. Ale život je změna, a když máte chuť se dále vzdělávat, není zase tak velký problém sehnat novou práci. Možná je to i o tom, že jsem nekonfliktní typ a asi pracuji dobře, protože na posledním místě, než jsem odcházela do důchodu, jsem pracovala již po páté. V současné době jezdím také přednášet po republice o svých plavbách nebo o tom, že když žena něco opravdu chce, dokáže to.

Tak to jste přesně vy. Ale jak se děvče z Hané stalo námořní kapitánkou?

Začala jsem netypicky, moje první plavba vedla rovnou přes oceán, přestože jsem před tím na plachetnici nikdy neseděla. Ale mořeplavectví bylo mým snem, jako dítě jsem byla čtenář – maniak, bavily mě cestopisy a knížky o pirátech, také jsem hodně sportovala, potápěla se, lezla po horách i v jeskyních, jako tramp jsem jezdila na vandry. Jsem blíženec a ti mají sklony k tuláctví i ke změnám, nikde dlouho nevydrží. Než jsem poprvé jela do zahraničí, měla jsem celou republiku procestovanou.

Když můj dlouholetý kamarád František Novotný potřeboval převézt plachetnici z Ameriky do Evropy a nabídl mi, abych se plavila s ním, neváhala jsem ani vteřinu a po vyřízení formalit už jsem seděla v letadle do Tampy. Stala jsem se členem čtyřčlenné posádky spolu s kapitánem Františkem a zkušenými jachtaři manželi Michaelou a Milanem Záhorskými na plachetnici MONA III. 1. května 1994 jsme vypluli ze Sarasoty v Mexickém zálivu, byla to zajímavá plavba. Brzy po vyplutí jsme v tříhodinové bouřce na jezeře Okeechobee naši loď prověřili. Proplouvali jsme vodním systémem Intra Coastal Waterway, který vede až k Michiganským jezerům. Jsou tam neuvěřitelně dlouhé mosty přes jezera a mořské zátoky, pod kterými se dá podplout, zvedací a otáčivé mosty jsou průjezdné většinou po hodině anebo lze o zvednutí požádat vysílačkou.

Za bývalého režimu jsem ani nedoufala, že se někdy ocitnu na Floridě na mysu Canaveral a sáhnu si na raketoplán, který právě instalovali, budu sedět na měsíčním vozíku a u obrazovky v řídícím centru NASA budu sledovat start raketoplánu, sice simulovaný, ale přesto to byl úžasný zážitek.

Po doplutí do Norfolku a přípravě na oceánskou plavbu jsme se 30. května vydali přes Atlantik. Na lodi dlouhé 9,6 m jsme pluli 28 dní na Azorské ostrovy a odsud ještě 6 dní do Gibraltaru, ale to už s námi nebyla Michaela, ta z Azor odletěla domů.

Nehrozí při tak dlouhé plavbě ponorková nemoc?

Na tak malé lodi musíme být jeden k druhému naprosto tolerantní a vstřícní. Nelze vystoupit, i když je pevnina relativně blízko (800 – 2500 metrů), ale poněkud špatným směrem, tedy dolů. Na lodi je jen jeden kapitán a toho všichni musíme poslouchat. A když má někdo jiný názor, ať si ho nechá pro sebe.

Jak moc závisí plavba na počasí?

Pro jachtaře je počasí alfou – omegou. Zažili jsme velkou bouřku, lilo tak, že nebylo vidět na metr. Všechno jsme uzavřeli, stáhli plachty, loď nechali v driftu a věřili, že to dobře dopadne. Plachetnice je skvělá v tom, že se většinou zase napřímí, i když se přes ni převalí velká vlna. Naproti tomu katamarán, když se převrátí, už se nedokáže otočit zpět. Vyzkoušela jsem si katamarán v Karibiku, je sice pohodlný a rychlý, ale vyprávěli mi jedni manželé z Francie, jak se s ním převrátili a byli rádi, že si zachránili holé životy.

Naše plavba bouří dopadla dobře a pak nás zase čekaly dny s vodou rovnou jako na rybníku. Zoufale jsme pod pražícím sluncem čekali, až trochu zafouká. Jachtaři jsou s větrem věčně nespokojení, buď fouká hodně nebo málo, jindy zase vane vítr jinak, než potřebujete a musíte křižovat. Ale je to také o velké trpělivosti a hlavně o pokoře. Osobně nehoruji pro velmi silné větry, nedávno jsem odmítla nabídku plavit se z Karibiku do Evropy, protože začínala hurikánová sezóna. Život je mi natolik milý, že nemíním bezhlavě riskovat.

Kde jste ještě sbírala zkušenosti?

Hodně jsem se naučila v Itálii od rybářů, kteří jsou s mořem srostlí. Když mi takový člověk poradí, ať si dám pozor na určitý mrak nad kopcem, který zvěstuje, že přijde vítr z Afriky, tak nad ničím nedumám a udělám to, co mi doporučí. Už mnohokrát jsem byla vděčná za tyto rady. Pět let (vždy od května do září) jsem jako kapitánka vozila pro pražskou cestovku turisty kolem Elby. Ostrov je velmi členitý, za každým hrbkem to fouká jinak a vítr nedovolí plout, kam si přejeme. Za bouře jsou silné větrné víry v marínách a tak je bezpečnější být na širém moři, třeba i celou noc.

Měla jste někdy mořskou nemoc?

Poprvé jsem měla mořskou nemoc v Americe, vlezla jsem dovnitř lodě a zapomněla na radu, že v kymácející se lodi se nemáte rozhlížet, ale napoprvé zůstat raději na palubě. Každý občas mívá problémy. Ten, kdo nemá rád kolotoče, měl by si vzít před vyplutím kinedryl. Záleží také na jídelníčku, nejíst nic tučného, žádné konzervy, pít vodu s citronem a určitě nepít alkohol. To je nesmysl, že se námořníci prolévali rumem, na moři člověk musí být ve střehu stále, ale samozřejmě na pevnině je to něco jiného…

Setkala jste se při svých plavbách se žralokem?

Ještě jsem ho neviděla, i když jsem plula v oblastech, kde se žraloci vyskytují. Ale viděla jsem kdovíjaké potvory. Největší respekt jsem měla z asi 20 metrové velryby, kterou jsme potkali i s mládětem. Byl to fantastický pohled. Byli jsme rádi, že zůstala jen na dohled, protože kdyby měla pocit, že naše devítimetrová loď ohrožuje její mládě, kdoví, jak by to s námi dopadlo. V ocasní ploutvi má obrovskou sílu. Zato s delfíny je to něco úplně jiného, jsou to nádherné bytosti. Jednou uspořádali nezapomenutelné představení jen pro mne samotnou, opravdu. Všichni na lodi spali, seděla jsem sama za kormidlem, zapadalo slunce a nad ním modré vysoké nebe, prostě kýč jako hrom. Najednou připlulo asi osmnáct delfínů a začali kroužit kolem lodi. Zrovna jsem si zpívala písničku Jaromíra Nohavici a oni si stoupali na zadní ploutve, pak couvali dozadu a pískali, před tím zapadajícím sluncem dělali ve trojicích velikánské skoky jako cvičení delfíni v delfináriu. Byla jsem nadšená, zdravila je, tleskala jim a volala: „Nádhernýýý!” Nakonec všichni obkroužili loď, ještě zapískali a byli pryč.

A taky nikdy nezapomenu na setkání s želvou, která spokojeně pádlovala na hladině, pak najednou zvedla hlavu a vyvalila oči. Nevěřícně na nás zírala a málem si vykroutila hlavu, jak se po nás pořád ohlížela. Určitě viděla loď poprvé. To jsme se hodně nasmáli.

Co všechno děláte na lodi?

Vše, co je zrovna potřeba, uklízím, vařím, peču chleba, šiju, poslouchám muziku, čtu, prostě Ferda Mravencová – práce všeho druhu. Záleží i na lodi, na luxusních pohodlných lodích je veškerý komfort, na malých je všechno skromnější. Ale na všech se vaří na vařičích, které jsou upevněny v kardanu (závěsu). Při velkých vlnách sedím na skříňce, jsem zapřená nohama a někdy se musím držet ještě lana. Ale naštěstí mám horolezeckou průpravu.

Když jsem kapitánem, za vše zodpovídám já sama, musím okamžitě řešit neočekávané situace, rozhodnout, kdy vyplujeme. Několikrát se stalo, že počasí bylo hrozné a lidem bylo špatně, tak jsem zakotvila v přístavu a čekala, až se vítr utiší, protože časem se utiší i vlny. Dost často jsem takhle své pasažéry vezla z Elby na italský břeh až v noci.

Máte autoritu jako kapitánka-žena?

Když jsem jezdila v Itálii, místní lidé si mě vážili, široko daleko tam jiná ženská jako kapitánka nejezdila. Ale setkala jsem se s dost otřesným odporem českých mužů, když přišli na loď a viděli ženu-kapitánku, naprosto nebyli ochotni mě přijmout a respektovat, někdy to trvalo tři dny, než se s tím vyrovnali.

Jednou kamarád vezl 15, 8 m dlouhou loď z La Rochelle do Chorvatska a požádal mě o pomoc s převozem lodi. Vzal kromě mě ještě tři muže, kteří si zaplatili lekce řízení lodi. Vůbec mě nebrali na vědomí, i když sami toho mnoho neuměli. Když jsme byli už v Syrakusách, najednou jsem ve spánku ucítila, že se loď chová nějak divně. Podívala jsem se ven a viděla, že se jedno lano uvolnilo. Vítr se totiž v noci otočil a vál k pevnině. Spolu s kapitánem jsme se to pokusili spravit, přitáhnout se ke kotvě, ale proklouzl řetěz a my jsme se řítili proti molu. Volala jsem na ostatní, ať nám jdou okamžitě pomáhat, ale jejich první reakce byla, jak to, že já – žena – jsem už na palubě. Odpověď byla jednoduchá: až budete mít tolik odplutých mil jako já, stanete se součástí lodi, i ve spánku budete cítit, že se s lodí něco děje.

Ale i jinak byli strašní, mysleli si, že si mohou dovolit cokoliv, protože si zaplatili, třeba vylévali olej ze sardinek na teakovou palubu. Ke mně se chovali celou dobu hnusně, můj kamarád později říkal, že ještě nikdy nezažil takový rasismus proti druhé bytosti. Možná některým mužům vadí, že jsem silná, ale to já musím být, když stojím sama za kormidlem a zodpovídám za životy klientů a za loď, některé stojí i několik milionů. Poznala jsem, že toho musím umět víc než muži, protože za každou chybu, kterou bych při přistávání nebo v bouři udělala, by na mě někteří (zajímavé, ale jen čeští) muži volali, ať jdu raději ke sporáku. Ale zase se tím nijak nevychloubám.

Prožila jste na lodi i Vánoce?

Ano, v Karibiku. Strávila jsem předvánoční čas na Trinidadu, první Vánoce na Martinique a druhé na St. Maartenu. Všude byly nazdobené umělé borovice a smrky, na všech těch ostrovech naprosto neznámé. (Pro vysvětlení – jsou to vše bývalé britské, holandské a francouzské kolonie.) Je poněkud směšné vidět Santa Clause v tlustém kožichu ve 40 stupních, jak ve výlohách, kde stojí ve vatě, která znázorňuje sníh, ačkoliv většina černochů nikdy sníh neviděla, tak i na střechách domů, kde neonový Santa Claus sedí na saních tažených soby a k tomu si na ulicích černí pánové pískají „Rolničky, rolničky…”. V obchodech se prodávají stejné ozdoby a řetězy jako u nás. Poslední adventní neděli v kostele po modlitbě všichni zazpívají „Když svatí jdou” a zatančí si. Neuvěřitelný zážitek, byla jsem úplně u vytržení. Staré černé dámy jsou v bílých krajkových šatech, mají háčkované rukavičky, kloboučky… Na Štědrý den jsem usmažila ryby a nachystala bramborový salát, kapitánovi známí nás překvapili dovezeným cukrovím, které týden před námi schovávali.

Jako mořský vlk máte ráda ryby?

Miluji všechny mořské potvory, ale tuňáka už nemusím… Na Martinique se mi líbilo, že když se rybáři vraceli z moře a měli ryby, zahoukali na lasturu. My všichni z lodí jsme pluli rychle na břeh koupit si čerstvou rybu. Připravovat ryby jsem se naučila v Itálii od rybářů, oni používají jen máslo a sůl, aby chuť ryby byla cítit, frutti di mare (plody moře) dělám se špagetami, ale platýze jen tak na másle. Výborná je italská kalanela. Nejím langusty, připadají mi jako seno a sláma, některé jiné ryby jsou mnohem lahodnější. Je smutné, že v Karibiku již není mnoh ryb a jsou drahé, na ulici se dělá jen barbeque, grilovaná kuřata a žebra.

Nebojíte se pirátů?

Hodně pirátů je v Malajsii. Tam, kde jsem byla, okolo Venezuely a Trinidadu, jsou také. Jachtařům se doporučuje nekotvit jen s jednou lodí v zátokách, protože je dost pravděpodobné, že piráti v noci přepadnou loď, a jestli má posádka štěstí, bude vysazena na opuštěném ostrůvku jen v tom, co má na sobě. Respektuji pravidla a zbytečně neriskuji.

Vedete si palubní deník?

Každá loď má při plavbách svůj palubní deník. Zapisuji si také odpluté míle, ale jen ty, které sama odjezdím za kormidlem. Celkem mám odpluto 12 550 námořních mil. Když jsem pracovala pro cestovku, jeden rok jsem měla hodně odjetých mil, druhý rok méně. Záleží na tom, jestli posádka chce opravdu plout nebo ji více zajímají přístavy. Nejvíce mil se dá získat plavbou přes oceány nebo okolo Evropy, prostě při dlouhých plavbách.

Máte nějaká zamilovaná místa?

Miluji oceán, protože je bez konce. V noci splývá s vesmírem, hvězdy se odrážejí na hladině a člověk cítí, jak je nepatrný, jako smítko, ale přesto je součástí toho nekonečna. Proto se mi moc nelíbí v Chorvatsku, tam je to jako na rybníku, samý ostrůvek. Velmi se mi líbí Elba, když vyplouváte z pevniny, ostrov není vidět, v půli cesty se objeví na obzoru a začíná se ztrácet pevnina. Je tam i krásné potápění, do 10 metrů je v brýlích dobře vidět. Je tam dost barevných ryb a pěkných zákoutí. V Karibiku je mnohem čistší voda, mnoho potopených starých korábů a některá místa jsou vyhlášená potápěčským rájem. Můj sen je navštívit Nový Zéland, četla jsem o něm hodně knížek, zajímá mě jeho historie, úplně mě fascinují Maurové.

Kam se chystáte teď?

Je mnoho možností, dokonce i můj vysněný Nový Zéland a Austrálie. Ale vzhledem k tomu, že moje 84letá maminka je velmi nemocná a z naší rodiny jsme zůstaly jen my dvě, musím být zatím v Brně a nemohu odjet na několik měsíců. Jestli se mi podaří zajistit péči o maminku, ráda bych odjela aspoň do Karibiku na loď, snad to vyjde. Protože bez moře není můj život naplněný, patřím tam.

Plavíte se po mořích, zažíváte dobrodružství. Setkala jste se někdy se závistí?

Ano, a nejvíc tady. Leckdo mi říká, jak se mám skvěle, že takhle jezdím po světě. Ale to přece může zkusit každý, stačí jen vzít batoh, překročit práh svého obydlí a jít do nejistoty. Je nutné umět jazyky a mít jasný cíl.

Zdá se, že jste teplomilný člověk. Jak prožíváte českou zimu?

Zasněžená krajina je nádherná. I Vánoce se sněhem se mi líbí více než v Karibiku. Dříve jsem každoročně jezdila na běžky do Jeseníků na chatu Vřesová studánka s vynikající partou horolezců. Dnes chata už neexistuje. Nějak se mi stále více a více líbí moře, láká mě teplo. Mám chronickou bronchitidu a pro tu je nejlepší dlouhodobý pobyt na moři než setrvávat v takové zimě, jaká tu poslední dobou je.

Máte určitě i jiné koníčky než je mořeplavba. Jaké máte plány do nejbližší budoucnosti?

Mám jich hodně, v poslední době se věnuji tai-či a čchi-kung. Mám ráda setkávání s kamarády z trampských osad spolu se zpíváním starých i nových trampských písniček. Hodně čtu a zajímám se o historii starého Egypta a staré Číny. Dříve jsem ráda tančila country tance, ale poslední dobou není v Brně kde si zatančit! Nějak se country kluby vytratily. Také dělám přednášky po celé republice o svých plavbách a o tom, co žena dokáže, když chce. Chodím do práce a starám se o maminku, stále se také učím angličtinu, jsem plně vytížena.

Děkujeme za rozhovor.
Previous ArticleNext Article