Rozhovory

Nad kominíky drží ochrannou ruku svatý Florián

Kominík prý nosí štěstí, stačí jen podržet si knoflík. Ale především čistí a kontroluje komíny a tak pečuje o naši bezpečnost. O tom, jak se člověk stane mistrem kominickým, jsem si povídala s panem Vítězslavem.

{snippet ad1}„Co vás přivedlo ke kominickému povolání?“
„Pocházím z malé vesnice na Vysočině, kde rostly brambory, žito a kamení, jak se říká. Možností pracovního uplatnění moc nebylo, škola nás nutila do preferovaných povolání v zemědělství, v hornictví nebo do vojenské školy, ale já jsem chtěl k řemeslu, možná i proto, že můj kamarád jako učeň dostal k dispozici moped. Ředitel školy nebyl nadšený, když jsem přinesl přihlášku do učení v Chrudimi, ke splnění kvóty mu ubyl další adept, nakonec mě zachránilo, že můj starší brácha odešel ze školy do zemědělství, a nakonec jsem od školy doporučení dostal. V té době byl nedostatek kominíků a do učení jsem šel okamžitě, nenechali nám žádné prázdniny. Prý je budeme mít později, ale na to už jaksi nedošlo. Kominický závod měl jedenáct lidí, z toho čtyři učně. V létě jsem jezdil na Moravu pomáhat při žních, tam jsem poznal svoji lásku a tak jsem se dostal do Brna.“

Po roce 1989 si pan Vítězslav zřídil svou koncesionářskou živnost.
„Každý z nás měl svůj rajón, v kterém jsme pravidelně prováděli revizi komínů. Pak ministerstvo rajóny zrušilo, byla zrušena i naše povinnost přijít k uživatelům, tedy i k majitelům a správcům. Nechat provést revizi komína je nyní povinnost majitele či správce domu. Většinou nikdo ale nekontroluje, zda je zákon dodržován, a když se stane malér, už může být pozdě. My můžeme služby jen nabízet. Dobré zkušenosti máme s majiteli novostaveb, využívají našich služeb, protože při kolaudaci nových domů je potřeba revizní zpráva kominíka.

Lidé si mnohdy neuvědomují, že i při výměně spotřebiče je nutné prověřit, zda kouřovody odpovídají jiným parametrům. Máme kontakty s Rakouskem, Německem, Holandskem a tam je kominictví na mnohem vyšší úrovni než u nás. Například v Rakousku servis kotle zajišťuje kominík, u nás k tomu nemá oprávnění, i když to umí také.

Když kominík upozorní na nebezpečný stav komína, zajímá to většinou jen soukromníka. Bytový fond, který patří městu a který spravují realitní kanceláře, není moc udržovaný. Pokud je v domě hodně nájemníků, většinou nikdo ani neví, kdo má klíč na půdu. Komunikace je poměrně špatná, narušily se i vztahy mezi řemeslníkem a zákazníkem, několikrát jsem byl slovně napaden. Dřív to bylo tak nějak víc domácké, ženská šla na pole a nechala mi klíč pod rohožkou. Ještě když jsem byl v učení, už jsem pracoval na dědině. Mistr nám vštěpoval, že naše cesta vede jen od dveří ke komínu, nemáme se dívat se napravo ani nalevo, o nic se nezajímat, udělat jen svou práci a jít. To patří k naší stavovské cti.“

„A co byty v osobním vlastnictví?“

„Problém je s půdními vestavbami, komínová dvířka se přestěhují z půdy na střechu, ale jak se tam dostat? Pokud ústí komínové hlavy není na půdě, má být na střeše. Nejrizikovější stavby jsou ale chaty a zahradní domky, které jsou většinou dřevěné. Tam by majitelé měli být s topením co nejopatrnější a dbát na údržbu komína.“

„Jaké nebezpečí hrozí?“
„Všechno, co spálíte, zanechá tuhou část čili saze, a ty taky hoří, proto v nevymeteném komínu při topení tuhými palivy hrozí vyhoření, když topíte plynem, vznikne zase nebezpečí, že budete vdechovat spaliny. Stačí 15-20 minut inhalovat oxid uhelnatý a jste přiotrávení nebo otrávení. Také nelze jen vyměnit topidlo kus za kus, každý typ má jiné parametry. Před časem v jedné brněnské škole koupili nový kotel, ale napojili ho na staré vedení. Když v něm začali topit, část spalin se vracela zpět. Upozornil jsem je na nebezpečí, ale to bylo všechno, co jsem mohl dělat. Kominíkům chybí kompetence, aby měli právo nebo dokonce povinnost odstranit závadu, když není něco v souladu s normou. A norma hovoří o bezpečném kouřovodu. Přitom se vždy dá najít řešení, třeba namontovat čidlo, které upozorní na případnou špatnou funkci komína.“

„Existuje u kominíků nemoc z povolání?“
„Tedy pokud spadne ze střechy, už mu většinou žádná nemoc nehrozí. Ale vážně, kominíci zrovna tak jako horníci a kameníci patří do 2. kategorie v ohrožení plic, proto jsme pravidelně dvakrát do roka chodili na štítování plic. Ostrý popílek v kouřových cestách je nebezpečný, drobné ostré částečky se dostanou do plic, saze už tolik nebezpečné nejsou, jde o čistý uhlík. Závažné plicní problémy může způsobit lehký topný olej a mazut, kde je velké procento síry a to je žíravina na plíce i na pokožku. Kominík s tím samozřejmě musí počítat a mít odpovídající vybavení, oblečení, respirátory, roušky. Zátěž na dýchací cesty způsobují i teplotní výkyvy.

Dřív se víc topilo tuhými palivy (cihelny, cukrovary, pivovary), dnes je většinou všechno plynofikované, proto je nebezpečí menší. U zemního plynu se usazuje většinou prach, který se tam dostane tahem přes spotřebič. Přirozený tah komína vzniká rozdílem teplého a studeného vzduchu, čím je vzduch teplejší, tím rychleji stoupá.

„Jaké jsou druhy komínů?“
„Průlezný komín o rozměru 45×45 cm najdete zejména v zemědělských usedlostech a ve starých venkovských domech, cylindrový komín má rozměry 15×15 cm, dnes se staví i vícevrstvé kovové komíny – nerezové nebo hliníkové.“

„Na jaký nejvyšší komín jste vylezl?“
„Tak to už si dnes nevzpomenu, v Brně to byl asi třicetimetrový komín v Juranových závodech, na velkých komínech jsem pracoval ve Slatiňanech, Hrochově Týnci. Vysoký komín je velkou zátěží na dýchací cesty, uvnitř zůstává horko, i když je komín odstavený, při tělesné práci se člověk zahřeje, zvlášť když má na sobě všechny ochranné pomůcky. U vysokých komínů je norma čistit odspodu nahoru. Přiznám se, že jsem ji někdy nedodržel, protože bych celou dobu byl v prachu, raději jdu shora, zarajtuju v nejužším kruhu, zakroužím štětkou a prach je pořád pode mnou.“

„Co patří ke kominickému vybavení?“

„K vybavení patří šorna, to je taková lopatka – škrabka, s kterou se oškrabují usazeniny v komínech a udírnách, jinak se vymetá koštětem. Muntychl je rouška a tyčce s kovovou štětkou ve tvaru paprsků se říká sluníčko. Dřívější generace také ještě nosily dřeváky, kominíci měli záplaty z jelenice na loktech, na ramenou, na kolenou a na zadku, protože šplhali vnitřkem komína. Vývoj řemesla od 17. století zachycuje kominické muzeum ve Vídni, mají tam zajímavé exponáty, třeba sbírku kominického náčiní včetně štětek zhotovených z koňských žíní nebo pracovní jelenicový overal, který nosil zakladatel muzea Günter Stern.“

„Mají kominíci také svůj svátek?“
„Ano, 4. května, svatý Florián je patron hasičů i kominíků. Máme dost společného, kominíci se starají o prevenci požáru a hasiči jej zase likvidují. Proto jsem účastníkem Rady prevence u dobrovolných hasičů.“

„Existuje nějaký kominický cech?“

„V Brně byl dokonce založen dříve než v Praze. Před několika lety vzbudil náš cechovní prapor ze čtyřicátých let velkou pozornost při oslavách ve Vídni. Je totiž mnohem starší než cechovní zástava rakouských kominíků. Ale oni zase mají lepší zákony. Ani kominík nemůže mít všechno.“

Děkuji za rozhovor i za černou šmouhu pro štěstí.

Previous ArticleNext Article