Rozhovory

Mgr. Jiří Václavíček, jeden z moudrých našinců

Vážení čtenáři, s vaším laskavým svolením bych vám dnes rád představil svého dřívějšího kolegu, dnes českokrumlovského hoteliéra a autora knihy s pro nejednoho z našinců poutavým názvem "E-milionář aneb Jak investovat nejen do zlata", Mgr. Jiřího Václavíčka. Tato jeho kniha vyšla již roku 2008 ve vydavatelství Práh a nedá mi to, abych se dnes, po uplynutí dvou let od jejího vydání, již v samém počátku tohoto medailonu nezeptal: "Stal ses na základě tohoto svého návodu milionářem? Pokud ano nebo ne, smím vědět proč?"

Vážení čtenáři, omluvte netaktnost mého bývalého kolegy. Kdyby nebylo jeho, tak bych dodnes spokojeně učil na ZŠ (kecá, utekl při první příležitosti – pozn. red.), a pokud bych pilně šetřil, stal bych se i z učitelského platu, důchodu a penzijního připojištění v požehnaném věku 90+ milionářem. Buď musel odejít hrubián Viktor, nebo já. Viktor, jak jeho jméno předjímá, zvítězil (opět kecá – kdo uteče, vyhraje, a jsem přesvědčen, že to „vyhrál“ on – pozn. red.). Nezbylo mi než sehnat amerického investora, opravit zchátralý dům, vybudovat z něj malý hotel, napsat knihu a šlapat chodník a provádět cizince, abych uživil rodinu. Bohatému (promiňte mi tu ránu, smíchy jsem spadl ze židle – pozn. red.) učiteli, kterého se finanční a hospodářská krize nedotkne, protože nikdo nechce učit, se to směje!

Několik zdvořilostních invektiv na úvod bychom tedy měli za sebou. Odvolávám mou pomluvu na tvou adresu, že jsi milionářem, přiznávám, že jsi tak chudý, že jsem ti kdysi musel dokonce mírně vypomoci, aby sis mohl dopřát třeba i takovou banalitu, jakou je obyčejný společný výlet do New Yorku, a tvým jménem přiznávám, že jsi vítězem podle úsloví „kdo uteče, vyhraje“. Veřejnost by možná mohlo zajímat, jak se takovému podnikateli ve tvém oboru žije. Nemýlím-li se, tvoří podstatnou část tvé současné klientely Asiaté. Využíváš například své dávné znalosti japonštiny, sestávající ze slov typu „toiretopepa“ a „pepušikora“? Jak vidíš, učil ses onehdy v letadle tak svědomitě, že si to tvé omílání slovní zásoby dodnes pamatuji i já.

Jako učitel jsem vstávával v šest, prožil stresující a hektický den, kdy je problémem si zaběhnout na WC, skončil ve tři a to, že jsem nedokázal vytěsnit školu z hlavy do půlky prázdnin, byl můj problém. Dnes vstávám v sedm, práce není koncentrována, většinou není stresující a můžu si organizovat svůj čas, mám i dost volného času, ale podobně jako u učitelů mi práce naruší celý osobní život, a dovolenou si stěží mohu dovolit (nikoli z důvodů finančních). Nechci se chlubit, kde všude jsem byl jako učitel; jako podnikatel jsem si za pět let dovolil jen týden v Paříži, tři dny na Šumavě a pár dní na Moravě. Někdy musím vylézt ve dvě v noci z postele a jet do hotelu, beru telefony na WC a vylézám kvůli nim ze sprchy. Na peníze jsem si kupodivu nepolepšil, opatrovnický stát odsává firmám neuvěřitelné procento, aby penězi mohl mrhat na nejdražší dálnice v Evropě a na další dotované stavby, výrobky a služby, kterými udržuje příjemce dávek, dotací a příspěvků v narkotickém spánku.

Japonci nemají čas přespávat jinde než v hlavních městech a jejich stát je ve slušné krizi už dvacet let. Takže japonštinu zapomínám. Američané jezdí, ale dost jich také ubylo. Jezdí  hodně Číňanů, ale naučit se čínsky, to by byly galeje. Při pohledu na bordýlek, který po nich zůstává, se mi ani nechce se nějak více bratřit. V mimosezóně vypomáhám s úklidem, takže vím, oč kráčí. (Někdo si může myslet, že jsem tím odpověděl na otázku ohledně milionáře. Ale co když uklízím rád? Faktem je, že si při uklízení zpívám…)

Přál bych ale každému Čechovi, aby si zkusil být zaměstnancem i podnikatelem, a rozhodl se, co mu bude sedět víc. Je škoda, k jaké devastaci pojmu „podnikatel“ u nás došlo. Přitom to jsou většinou tvrdě pracující lidé, kteří drží náš stát finančně nad vodou. Stát je nejhorším hospodářem, skoro všichni to víme, ale nedocvakne nám, že by téměř všechno mělo být soukromé. Žilo by se nám líp, konkurence by fungovala, bylo by méně korupce a všechno by se dělalo efektivněji a bylo by levnější. Jenže teď už je pozdě, Sobotka, který si nezaplatil doučování, když nepochopil úroky, nás zařízl jako podsvinčata.

Nebuď tak pesimistický. Třeba budou i třinácté důchody (máš do něj sice ještě daleko, ale i tobě ten den přijde), nízké daně, progresivní daň zatíží hlavně ty bohaté,… Jen co zvítězí ti skvělí sociální demokraté. Nebo to už nevěříš ani jim?

Díky za nahrávku na smeč. Jsou dva druhy lidí, krátkozrací a dalekozrací. Každý z nás má tendenci „carpe diem“, (vy)užij dne. Krátkozrací to berou doslova. Po výplatě udělají čtrnáctidenní mejdan, týden před výplatou jsou na mizině, žijí tak, jako by nebyly těžké nemoci, nezaměstnanost, ekonomické krize. Příklad ze života: dívka, 19 let, si v prvním měsíci, kdy pracuje jako prodavačka, pořídí outěžek s problematickým nezaměstnaným mladíkem a obří plazmovou televizi, kterou bude splácet 1,5 roku. Část výplaty pak jde na úhradu potratu, zbytek na hadříky. Pokud takoví lidé, a je jich hodně, jdou k volbám, pochopitelně volí stranu s krátkozrakou politikou. Tu v současné době nabízí kromě Wolfové a dalších pidistran papaláš Paroubek. Jako správný kazisvět se snaží naplnit vodou poloprázdný bazén na parníku, který se potápí. To, co prosazuje, je pravidelně z dlouhodobějšího hlediska to nejhorší, co můžeme udělat.

To, co bychom tváří v tvář demografické katastrofě měli udělat, je podle mne jasné. Zmenšit byrokracii, zmenšit stát, seškrtat výdaje státu, provést penzijní a zdravotní reformu, dokud bolí relativně málo, pustit k nám vzdělané lidi z Ukrajiny a dalších zemí zejména z našeho kulturního okruhu, dočasně zvýšit daně, provést liberalizaci v bytové politice, aby se lidé mohli lépe stěhovat za prací, uvolnit ruce firmám, aby mohly rychle propouštět a rychle nabírat, zvýšit podíl soukromého sektoru v takových oblastech, jako je školství nebo železniční doprava. Jenže socialismus v EU zvítězil…

Není přece možné, další příklad ze života, abychom platili poměrně luxusní život (nájemné téměř 10 tisíc, přídavky a podporu, zdravotní a penzijní pojištění, k tomu spousta volného času na nákupy a venčení psíka) ženě, která nadělala půlmiliónový dluh a nemůže od svých 30 let pracovat, protože by musela začít dluhy splácet. To všechno se přece platí z našich peněz, z peněz daňových poplatníků! Pokud jsme tak pitomí a volíme politiky, kteří takhle naše peníze rozhazují, dobře nám tak. Když o takových věcech hovořím s Američany, nemluvě o Asiatech, jsou z toho celí paf. Možná začne být líp, až z toho budeme celí paf i my.

A kdy se domníváš, že z toho budeme paf i my? A koho by takoví „pafáci“ měli podle tebe podpořit, za koho bys kandidoval, a proč? Nějak se mi totiž zdá, že pocit bezedné peněženky má každá z našich dosavadních politických sil, ocitnuvší se kdy u moci.

Jedno moudré rčení říká, že demografie je osud. Takže po roce 2020 (a to bude hned, vzpomeňme si na oslavy nového tisíciletí) rapidně přibude důchodců, ubude mladých a dluhy nás začnou tížit jako alimenty. Češi budou muset brát každého, kdo bude schopen aspoň trochu naplnit pokladnu státu. Čím vyšší vzdělání, tím víc ji naplní, a naopak. Bohužel je to známo i ostatním státům, takže odliv mozků bude pokračovat. Kdo by chtěl žít v zadluženém, byrokratickém státu mezi námi geronty? No a pak dojde na slova spisovatele Párala a čerstvá červená krev z hor nahradí modrou vodu, která koluje v našich žilách, tedy přijdou k nám lidé, kteří žili v horších podmínkách a nahradí zpohodlnělé Středoevropany.

Politikové mají těžké dilema. Říci pravdu a prohrát volby? Nebo lhát jako Paroubek, nechat ten systém ještě trochu krachovat a užít si moci? Nikomu se do pravdy moc nechce, protože voliči na ni ještě nejsou dost zralí a pořád se nechávají obalamutit. Všimněte si, že ani ODS si moc říkat pravdu nedovolí, protože je zatím příliš krutá. Nový Churchill by musel slíbit jenom pot a slzy, méně chleba a práci místo her. Jenže podstatná část národa věří, že má na blahobyt NÁROK. Že růst posledních let byl podložen tvrdou prací a ne růstem Německa a zadlužením.

Politikové jsou takoví, jaké si je uděláme. Pokud budeme dovolovat to, co se tady imrvere děje, tak to takové budeme mít. V 90. letech jsem volil ODS. Po opoziční zradě a Klausově mobilizaci jsem je osm let trestal tak, že jsem jim nedal ani hlas. Volil jsem nejmenší zlo, které jsem v dotyčné době rozpoznal, ale vždycky jsem volil. Teď je to zase těžké. Populisty nevolím ze zásady. ODS je rozhádaná, Topáci jsou (staro)nová firma, Věci veřejné jsou veřejnosti neznámé, Strana svobodných občanů je neznámá jako jistý vojín. Fakt těžká volba, ale viděl bych to tak, že tyto strany to s námi myslí líp než ostatní, protože jsou to asi jediné strany dalekozrakých. Ale krátkozrakých je moc. Jeden kamarád, VŠ, 50 let, bezdětný, mi řekl, volně cituji: Já kašlu na to, co bude za dvacet let, já chci peníze teď a proto volím Paroubka. Druhý, VŠ, 50 let, tři děti, mi řekl, hádejte, co? Nemlich to samé!

Jenže dlouhodobá, řadou generací dodržovaná předvídavost a spořivost, podložená kvalitní prací, dovedla Západ tam, kde dneska je. Prostě byli dalekozrací. Nám spadla svoboda do klína a co jsme udělali? Za pár let jsme začali frfňat, jak je nám zle, protože se někteří sousedé v obci začali mít líp než my, a začali jsme volit populisty, abychom se měli taky líp. Zeman to ještě ukočíroval, Špidla to začal, Gross to rozjel jako všechno, do čeho se pustí a Paroubek tomu dal korunu. Dál už to jde samo, dluhy jsou tak veliké, že úroky z nich spolknou strašné peníze. Zavinil to Sobotka, pamatujte si to! A samozřejmě ti, kdo jej volili a dali přednost vrabci v hrsti. No, tak teď teda máme toho vrabce. Dobrou chuť!

Jak tě tak slyším, mám chuť začít balit kufry a zmizet natrvalo do té mé Jižní Afriky. Tam jsou politici podle tvého gusta. Žádné sociální jistoty za nic, právě naopak; na co si vyděláš, to máš, a když máš, pak se máš, zatímco když nemáš, tak to máš (blbý). Jenže když si zase představím tuto realitu, zvítězí ten líný jedinec ve mně, držící se zoufale svého „koryta“. Takže bohužel asi půjdu ke dnu i s touhle zemí. Pokud mi tedy nedáš coby prognostik nějakou dobrou radu. Dáš?Nebo o tom aspoň napíšeš nějakou knihu?

Já neříkám, že všechno půjde úplně špatně. Už dneska vlastně žijeme v různých Českách. Když člověk jede autem větší kus cesty, vidí to. Jsou obce a oblasti, kde se za dvacet let nic nezměnilo a nic nezmění za dalších dvacet let. Pokud to těm lidem vyhovuje a jsou šťastní, tak proč ne. Ale myslím si, že jsou jiné oblasti a jiné obce, kde život postupně dosáhl  vyšší kvality a rychle se vyvíjejí dál. Tam je budoucnost. Tam je dobré být. Ty rozdíly se totiž budou stále zvětšovat. Ten blahobyt se pomalu bude šířit, ale ten, kdo na to nechce čekat, by se měl odstěhovat tam, kde to jde rychleji. Ze všeho nejhorší by bylo pořád být v té rovnoměrně rozprostřené bídě, v jaké jsme tady žili před třiceti lety. Jenže poslední léta ukázala, že je nám společná bída přednější než to, že se budeme mít lépe za tu cenu, že někteří naši sousedé se budou mít ještě daleko lépe než my. Proto volíme ty, kdo pořád chtějí přerozdělovat, a nevadí nám, že tím dáváme stále větší roli státu místo toho, abychom přijali odpovědnost sami za svůj vlastní život. Vždyť je to jasné: každý se o své peníze dokážeme nejlépe postarat sami. Nahoře nejsou žádní géniové, dělat dluhy umí každý analfabet. Podívejte se, jak na tom byli Němci v roce 1918 nebo v roce 1945. Kdybychom měli půlku jejich vůle a pracovitosti, tak jim dneska zase dýcháme za krk. Základ tu máme, svobodu a volnou hospodářskou soutěž. Ještě trochu osekat byrokracii a máme šanci. Je to jen na nás. Ksakru, podívejme se na Singapur. Ti nemají ŽÁDNÉ nerostné bohatství, dovážejí všechno, i vodu! Žijí na kusu skály. Ale dokáží využít svůj lidský kapitál.

Zkusím shrnout pár rad (víc jich je v mojí knize E-milionář). Pokud máte dluhy, splaťte je a nové nedělejte. Mít hypotéku je dneska moderní, ale opravdu potřebujete ve třiceti nový rodinný domek? Říká se: „Kdo má chalupu, ten má prdel v kalupu.“ Proč asi? Začněte bytem, budete mobilnější. Odkládejte si každý měsíc aspoň 10% ze svého příjmu. Nikdy nevíte, co vás čeká za rohem. Žijte POD svými poměry. Nové auto je luxus. Učte se pořád anglicky. Vyjeďte aspoň do Německa nebo do Rakouska, abyste viděli, co lidi dokážou, když rozumně hospodaří. Motivujte své děti, aby si vážily vzdělání nebo alespoň byly hodně dobré v tom, co dělají. Pracujte na sobě, pořád se něco učte a něco zlepšujte. Myslete na nemoc a na stáří a zařiďte se podle toho. Nerozvádějte se, je to drahé. Snažte se postupně, ale neustále, zlepšovat kvalitu svého života. A volte dalekozraké, nebo budoucnost, kterou jsme vykradli, jednou přijde a předloží nám mastný účet. Držte se!

Pro dnešek děkuji za tvá moudrá slova. Jistě  toho máš na práci dost a jistě i důležitějšího, než je rozhovor se mnou. Přesto doufám, že se neslyšíme naposledy a že se třeba zase setkáme, třeba až někdy někde vyjde nějaká tvá další moudrá kniha. Nebo pojmou-li čtenáři kupříkladu zájem zvědět více o tom, jak se dnes takovému podnikateli v cestovním ruchu žije. Nebo… Zatím se měj a podnikej – abys, a doufejme že jen dočasně, mohl ze svých daní živit ty, kteří tvé peníze tak „vesele“ utrácejí. Doufejme, že jen dočasně.

Previous ArticleNext Article