Rozhovory

Lucie a její pentle – rozhovor

Lucie LoosováČíslo na přední českou scénografku a kostýmní výtvarnici Lucii Loosovou, mám v mobilu od loňského veletrhu. Vytáčím, ale vítá mě hlasová schránka. Nebude v zahraničí? Nejspíš je někde na cestách – v poslední době nejvíce mezi Prahou a Ostravou, myslím si.

„Ale jo, klidně přijeď, budeme instalovat výstavu, ale nějak to zmáknem“, uklidňuje mě fotograf Pavel. Zvláštně potemnělé prostory Průmyslového paláce v předvečer veletrhu Móda Praha se postupně vyprazdňují, ale Lucie s Pavlem jsou v plné práci. Vybrat a nainstalovat návrhy a fotografie na deset panelů jistě potrvá dlouho do noci. Napadá mě, že určitě budou odcházet mezi posledními. A to vlastně již za pár hodin proběhne zahájení veletrhu a první módní přehlídka, kterou již tradičně zahajuje právě Luciin model. Ano, ten model, který je „leitmotivem“ celého veletrhu a který tak můžete vidět na vlastní oči. Je v tom jen pečlivost a smysl pro detail? Vždyť nalepit fotky z muzikálů k jejich výtvarným návrhům, to by snad zvládl kde kdo. Ale změť obrázků se přede mnou postupně mění v malé umělecké dílko, které Lucie „korunuje“ vlastnoručními popiskami. Napadá mě jedině – profesionalita do posledního detailu.

Konečně nastává čas na otázky:

Jaký muzikál jste měla nejraději, myslím tedy práci na něm?

Tázavě na mě pohlédne a odpovídá: Ale já přeci nenavrhuji jen pro muzikály. Pracuji pro všechny divadelní žánry – pro operu, balet, činohru, moderní tanec… Tvorba pro muzikály tvoří asi jen desetinu z celkového objemu mojí práce, i když uznávám, že je nejvíc vidět a tak je asi nejznámější.

Kde se to tedy ve Vás vzalo?

Určitě jsem k tomu měla z domova blízko, i když to samo by asi nestačilo. Tatínek je architekt, spolupracoval například při dostavbě Národního divadla, navrhoval skokanské můstky v Harrachově nebo interiéry známých pražských kaváren. Maminka zase závodně tančila a vím, že také velmi pěkně malovala.

Jaká tedy byla cesta od hraček až ke scénografii?

Absolvovala jsem Střední uměleckoprůmyslovou školu, obor design hraček. V té době to byl jediný obor, kde jsem mohla zacházet s hmotou, kde jsem mohla manipulovat, vyrábět, tvořit rukama. Ještě teď mám doma spoustu návrhů, ale žádný se, pokud vím, nevyrábí. Ale cesta ke scénografii a navrhování divadelních kostýmů byla vlastně shoda náhod. Chtěla jsem studovat na VŠ UMPRUM, ale scénografie nakonec vyhrála.

Co začátky?

První větší zakázka, kdy jsem navrhovala scénu i kostýmy, byl Šumař na střeše ve Východočeském divadle v Pardubicích. Tam jsem spolupracovala s režisérem Petrem Novotným, který mi potom nabídl spolupráci na Bídnících a po jejich úspěchu i na Miss Saigon. Pak mě pozval pracovat na Noci na Karlštejně, to už bylo v roce 2004. Následně přišla nabídka na Jekylla a Hydea a Producenty… Ale moje úplné začátky byly ve Valticích při hudebním festivalu, který se tam každoročně pořádá.

A ocenění?

Inscenace s názvem Brýle Eltona Johna a Čechovův Racek v ostravské Aréně jsou nominovány na Thálii, pokud myslíte tohle. Pokud práci odvádíte poctivě, lidé si to mezi sebou řeknou a přizvou vás i příště. Čím víc lidí vám práci nabídne, tím si připadáte prospěšnější. Je to trochu jiný druh slávy, pokud se to tak dá nazvat, jde spíš o uznání mezi kolegy, o respekt v naší branži. Pro uměleckou tvorbu musíte mít své sny, kterých se snažíte dosáhnout, díky tomu neustále pracujete, díky tomu to z vás jde. Člověk, pokud nemá stále nové sny, tak stagnuje, přešlapuje na místě a zakrní a tohle si výtvarník nemůže dovolit. Když tvoříte, pere se ve vás ta romantická, snová a nepraktická část vaší osobnosti s tou praktickou. Ta musí bojovat s komercí kolem nás, musí být průbojná… Musíte se o to drát. Náš svět je tvrdý na jemné duše. Kdo má ostřejší lokty, ten je dál a to, myslím, není správné. Dá se v něm víc na kvantitu, než na kvalitu.

Jaká je prozatím Vaše poslední realizace?

Scéna a kostýmy k muzikálu Chicago, který se od prosince hraje v plzeňském Komorním divadle, pak v pražském ABC Dobře rozehraná partie.

Jak to říkáte s těmi pentlemi?

Pokud mohu, navrhuji vždy scénu i kostýmy dohromady. Nejen tedy ony „pentle“, tzn. kostýmy, ale funkční celek. Patří to zkrátka k sobě. Nemám ráda, když někdo od divadla řekne „Á podívejme, ženská, to budou pěkný pentle!“.

Děkuji a hodně štěstí…

Previous ArticleNext Article