Rozhovory

Koženkové tříkolky

Již dávno neplatí okřídlené heslo, že motorový svět je doménou pouze pánů tvorstva. V jejich řadách se najde mnoho žen, které tomuto koníčku s velkým K propadly také. Pojďte se seznámit s majitelkou velorexe, Pavlou.

 

Jakým způsobem se velorex stal členem vaší rodiny? A jak je to dlouho?
Před deseti lety chtěl syn po manželovi, aby mu koupil nějakou motorku. Aby si mohl lítat po polní cestě za vsí. Při hledání po inzerátech objevili velorex na prodej. Druhý den se vydali pro něj. Když ho přivezli, začala jsem nadávat, že to patří do šrotu a ne na silnice. Za rok z toho byl nádherný velorex , který už na silnice mohl. Dnes na něj nedám dopustit. Nejdříve jsem asi dva roky jezdila se čtyřkolovým velorexem. Po jeho prodeji do muzea jsem začala jezdit tříkolkou.

Jak se tato rodinná vášeň postupně rozvíjela? Myslím tím počty a nakonec to, že manžel zlanařil i tebe, coby vášnivou řidičku velorexu.
Já jsem nejdříve tvrdila, že do toho nesednu. ,,Přeci nebudu jezdit v hadráku!“. Přes zimu se na něm pracovalo, aby mohl na jaře vyjet pěkně vyparáděný. Když jsem zjistila, jaké jsou reakce lidí okolo, a že těch lidiček kolem těchto vozítek je tolik, tak se mi jízda s ním začala líbit. Dneska máme tři. Ale prošlo nám jich rukama asi sedm.

Co na vaše hobby říkají děti?
Tenkrát byly relativně malé –  synovi bylo jedenáct, dceři osm let, takže jezdili na výlety s námi. A z jejich reakcí si myslím, že jezdili rádi. Dceru to zatím ještě drží, ale syna už ne. Ten spíš pokukuje po nějaké pěkné motorce.

Co ti dává jízda za volantem velorexu?
To je hezká otázka. Mně? Mně osobně dává svobodu, uklidnění, vypnutí z práce, odplavuje se stres. Prostě perfektní relax.

Celý rozhovor najdete na magazínu Na-vylety.cz.

Previous ArticleNext Article