Rozhovory

Jana Ivanovič-Infeldová – Je důležité umět se vrátit na stará místa s novým pohledem…

Tato křehce působící herečka a zpěvačka se již stihla zapsat do povědomí Čechů, zejména Češek, jako jedna z hrdinek oblíbeného seriálu televize Prima. Ti, kteří vstávají s Dobrým ránem z Moravy a Čech, zase sledovali její moderování projektu Odhalení, zaměřeného na život a chování gorilí tlupy v pražské ZOO. V současné době o Janě můžeme slyšet nejvíce v souvislosti s její kapelou Jananas.

{snippet ad1} Něco málo o Janě:
Vystudovala obor herectví činoherního divadla na pražské DAMU. Kromě divadla má ráda psaní, hudbu, výtvarné umění, zpěv a tanec, ovládá angličtinu, němčinu, ruštinu, díky manželovi se učí srbochorvatsky a miluje novořečtinu. Svůj cit pro jazyky uplatňuje hlavně při psaní textů pro Jananas. Je vdaná za skladatele a dirigenta Marka Ivanoviče.

Jani, co tě v současné době nejvíce zaměstnává?
Teď mám hodně kreativní období, kdy se věnuji hlavně textaření a psaní všeho druhu.

Máš radši muziku nebo herectví?
Oboje mě hodně baví, ale  bez muziky bych nejspíš uschla. Potřebuji ji k životu. Když nemám náladu, dokáže mě muzika úžasně nakopnout a podpořit. Každou silnou emoci mám v paměti zapsanou v souvislosti s nějakou skladbou. Navíc mě hudba inspiruje při psaní textů.
Herectví je pro mě krásnou službou toleranci. Tím, že pronikám do povahy nějaké postavy, snažím se pochopit její jednání. Pak vezmu tu osůbku a snažím se ji laskavě představit lidem.

Vzhledem k tvým zkušenostem s účinkováním v televizním seriálu – láká tě spíše televize, film nebo divadlo? A šla bys znovu do účinkování v seriálu?
Určitě mě teď ze všeho nejvíc zajímá film. Jen narazit na ten správný námět a režiséra…
Co se týká divadla, je úžasné, ale já bohužel nesnesu angažmá. Představa, že každý večer sedím v šatně plné švitořících hereček, mám tam svůj stoleček a zrcadlo ověšené zlomvazkami, mě děsí. Nezapadám do průměru. Jsem individualistka.

Proč jsi vlastně Markétu Prchalovou „odložila“?
Markéta byla výborná zkušenost. Beru ji jako dobrý začátek, ale byla by pro mne špatným koncem. Chci dál  pracovat hlavně na projektech, které mě budou vnitřně „sžírat“…

Jak a kdy tě napadají texty? Nosíš si s sebou papír a tužku na zaznamenávání nápadů, nebo si zvládáš všechno zapamatovat?
To je právě ten největší paradox! Když s sebou nemám tužku, mohu si být stoprocentně jistá, že mě napadne něco opravdu zajímavého… V momentě, kdy si před sebe připravím blok a svoje oblíbené tenké fixy (jejich absence mě dokáže pěkně rozhodit, ničím jiným totiž nepíšu), tak nenapíšu ani řádek… Nejvíc mě napadají texty na koncertech a v nočních prázdných ulicích…

Tvoříte někdy společně s Markem? Ty texty a on k nim hudbu nebo naopak?
To ne, ale pracovali jsme spolu třeba na Markově profilovém koncertě pořádaném v rámci Svatovavřinecké koncertní sezony. Zazpívala jsem zhudebněné texty Seiferta, Nezvala a také svého oblíbeného Gellnera za doprovodu výborných hudebníků. Bavilo mě to…

Při psaní pro Jananas: co bývá dřív? text, nebo hudba?
Nedá se na to úplně jasně odpovědět. S Jendou Vávrou tvoříme hodně propojeně. Já mám sice pod palcem text a on  hudbu, ale když tvoříme, překřikujeme se, hádáme, trucujeme, mluvíme si do toho… Když se Jendovi nelíbí, co napíšu, předělám to. Když mám pocit, že tomu hudebně něco chybí, hučím do Jendy, dokud neuhněteme něco nového…

Kapela Jananas


Jak vlastně vznikl název Jananas?

Úplně nezajímavě. Hráli jsme si s našimi jmény Jana a Jan. Pak přibyl časem i Jarda, ten název nám už přischnul…

Jezdí s tebou tvůj manžel na koncerty?
Spíš se přijde někdy podívat v Praze. Většinou rovnou z vlastního představení v Národním divadle, takže stíhá tak akorát poslední přídavek…

Jak důležité jsou pro tebe kořeny? Vracíš se často a ráda, nebo jsi spíš světoběžník?
Myslím, že je důležité umět se vrátit na stará místa s novým pohledem…

Kde jsi byla nejdál a kam nejdál máš namířeno?
Nejdál nejspíš v Mexiku. A co mě ještě čeká, ponechávám osudu… Cestuji ráda, člověk tím získává nadhled.

Co je pro tebe největší relax?
Nikam nespěchat. Spěch těžko snáším.


Je nějaká kniha, po níž saháš opakovaně?

Ráda si čtu Evžena Oněgina v překladu Milana Dvořáka. Mám k té knize zvláštní vztah. Na textu Taťány jsem pracovala na DAMU s Hanou Kofránkovou a bylo to pro mne velmi zásadní setkání s poezií a jejím přednesem.

Co bys už nikdy nechtěla zažít?
Třeba… třeba osmihodinovou cestu  rozpadlou dodávkou v Africe  bez kapky vody… To jsem měla už opravdu velkou žízeň. Zavřela jsem oči a viděla orosenou sklenici vody. Když jsem po ní natáhla ruku, zmizela… Uff…

Co by sis naopak ráda zopakovala?
Na krásné věci vzpomínám ráda, nad minulostí dost přemýšlím a  snažím se z ní učit, ale touhu opakovat něco v sobě nemám. 

Poslední klip kapely Jananas
{youtube}0kVUdggo-04&feature{/youtube}

Je něco, co bys naším prostřednictvím chtěla vzkázat svým příznivcům?

Že jsem ráda, že mi naslouchají a zajímá je můj boj na tomhle světě.

Moc děkuji Janě za rozhovor a přeji do budoucna nejen štěstí na ten správný scénář i režiséra, ale i plné kluby při koncertech a mnoho inspirativních cest do neznáma…
Vás, její příznivce a fanoušky, zvu na koncerty skupiny Jananas, kde se teď s Janou můžete vidět nejčastěji. Kde a kdy hrají, se dozvíte na jejich stránkách.

Foto: Dagmar Hájková a  stránky kapely
Previous ArticleNext Article