Rozhovory

Jak (se) rodí mámy spisovatelky

Možná bydlí kousek od vás a vy ani netušíte, že je to ona. Jedna obyčejná česká máma na mateřské dovolené. A přesto je tak jiná než mnohé z nás. Pojďte se seznámit se s manželkou jednoho báječného muže (dle jejích vlastních slov), mámou dvou báječně příšerných holčiček, majitelkou různě se měnícího počtu zvířectva a samozřejmě také spisovatelkou, fejetonistkou Gaurí Chrastilovou.


Známe se z doby, kdy jsi byla matkou jednoho dítěte a vydala jsi první knížku pod jménem Gabriela Chrastilová. Ale počítám, že spisovatelské prvopočátky se určitě datují mnohem dále do historie. Je to tak, že se naplnilo tvé dětské přání, být paní spisovatelkou nebo jsi chtěla být něčím praktičtějším – paní učitelkou, zdravotní sestřičkou apod.?

Praktické představy ohledně potenciálního zaměstnání jsem neměla nikdy. Pokud si správně pamatuji, v dětství jsem chtěla být nejprve Indiánem. Pak jsem si zvolila dráhu námořníka, bohužel se mi dělá špatně od žaludku i na řetízkovém kolotoči, takže tato kariéra padla. Jednu dobu jsem velmi toužila být veterinářkou, ale v šesti letech, když jsem objevila kouzlo knížek, jsem prohlásila, že budu jedině spisovatelkou.

Od kdy se tedy přesně/přibližně datuje tvá spisovatelsko-žurnalistická dráha?

První „knihu“ jsem napsala asi v sedmi letech, byla to pohádka o Ztraceném štěňátku.  Rukopis se ovšem nedochoval. Později jsem napsala mnoho dalších textů. Vlastně se divím, že jsem ze školy nenosila poznámky „soustavně si místo sledování výkladu cosi píše pod lavicí“. Na gymnáziu jsem se zúčastnila několika literárních soutěží, ale pak nastala pauza, kdy jsem nepsala vůbec. Asi proto, že jsem měla pocit, že psaní patří spíš k dětským snům, než k dospělému životu. Když se mi narodila první dcera a byla jsem doma na mateřské dovolené, tak trochu ze zoufalství a kvůli sociální izolaci jsem se k psaní zase vrátila. Místo o ztraceném štěňátku jsem ale začala psát sama o sobě, o svých zkušenostech s mateřstvím. Nejdřív jsem články publikovala na serveru rodina.cz. Později mě jedno nakladatelství oslovilo, zda bych měla zájem, aby moje fejetony vydali knižně. Jistě že jsem měla! A tak vznikla moje prvotina „Agáta a já“.

Jak se to tak stane, že matka na mateřské dovolené napíše „jen tak“ knížku. Za prvé netuším, jak jsi to stíhala časově. Za druhé, vždyť jsi psala o OBYČEJNÉM životě matky na mateřské dovolené. To známe všechny. V čem si myslíš, že tkví tajemství úspěchu knížky?

Psala jsem, když děti spaly. Místo toho, abych třeba myla okna nebo pekla koláč. Prostě jsem musela některé věci ošidit, abych měla čas na psaní. Nebyla jsem asi úplně ideální maminka a hospodyňka. A o tom vlastně byla moje kniha. Že máma nemusí být perfektní, ani mateřství nemusí být takové, jaké jsme si ho představovaly… Ale že na tom až tak nezáleží, protože s humorem se dá přežít všechno. Možná právě v té mé nedokonalosti se čtenářky našly. Viděly, že nejsou samy, kdo má občas pocit, že mateřství nezvládá.

Kromě další dcery se vaše rodina rozrostla o několik „zvířecích“ členů. O koho všeho, kromě manžela a dětí, pečuješ?

Počet zvířecích členů je značně proměnlivý. Jednu dobu jsme měli čtyři kočky a psa. Dva kočičí kamarádi už zemřeli, takže počet koček se snížil na polovinu. Abychom neměli dojem, že se nám pod nohama plete nějak málo čtvernožců, stali jsme se nedávno opatrovníky psa mojí nemocné mámy. I když slovo pes asi zcela nedokáže popsat tuto jedinečnou osobnost kruté šelmy v těle přerostlého jorkšírského teriéra.
Nedávno jsem kamarádce hlídala přes víkend psa a jen tak mimochodem jsem se manželovi zmínila, že mít tři psy je ještě zábavnější, než mít dva psy. Ze způsobu, jak se na mě podíval, soudím, že on má pocit, že v našem dvoupokojovém bytě máme zvířat až moc.

Celý rozhovor si přečtete na Magazinosobnosti.cz.

Previous ArticleNext Article